28.3.2024 | Svátek má Soňa


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 311

17.2.2015

Volala mi jedna přítelkyně, že si přečetla troje poslední Vzpomínky a že už další číst nebude, že jsou jen ublížené a všichni kolkolem jsou blbci. Tak se všem svým případným příznivcům omlouvám, ale pokaždé, když jsem si šel něco koupit, tedy konkrétně letenky, a koukal jsem, jak jejich ceny vylétly nahoru, a pak jsem slyšel, jak je to fajn, popadl mě vztek. Samozřejmě, nejsem ekonom a netuším, jak mi správně kdosi napsal, kterak odborně to ta centrální banka řídí. Netuším to a bylo by mi to celkem jedno, kdybych pak neposlouchal, jak je to fajn, že všechno zdražuje. To se mě konkrétně týká. A nemusí jít jen o letenky, ty ostatně nemusím kupovat, mohu sedět klidně doma na zadku. Tak to je konec poznámky k mým předchozím statím.

Union Pacific Big Boy

V naší ulici je reelní podnik, který se jmenuje Jeep Bar. Má ho můj kamarád Lukáš Kulhánek. Před dvaceti léty si splnil sen a založil si hospodu ve sklepě svého rodinného domu. Protože jeho koníčkem jsou vojenská americká auta, je interiér vyzdoben modely všech možných GMC, Dodge, Jeepů a Harleyů. Kromě toho je velkm milovníkem železnice, konkrétně největší parní lokomotivy Big Boy, takže její fotky zdobí stěny lokálu. Chodím tam rád, je tam moc dobrá atmosféra.

Mé návštěvy život té hospody ale nespasí. Naši ulici postihlo zlo jménem dědictví. Domy vesměs vznikaly ve dvacátých létech. Za mého mládí nebyly mezi zahradami ploty, a tak jsme mohli volně rajzovat za kamarády, aniž bychom zahradu opustili. Samozřejmě, že když se šlo na „drbes“, to znamená na třešně, musel se přelézt plot, aby to mělo nádech dobrodružství. To nám zkazil pan Velický, který na nás vesele zavolal: „Proč přelézáte branku, dyk je votevřeno?“ A tím nám zkazil náladu, bylo po dobrodružství. Pan Štorch dokonce Lukášovi natrhal jablka, která visela přes plot, do košíku a přinesl to paní Telenské se slovy: „To je pro Lukáška, aby nemusel na ten plot!“ Chápete to? My jsme měli třešní plnou zahradu, ale lepší měli u Velických, nejlepší rebarboru měli u Vlčků, broskve také, rajská měl Kábrt, no prostě jsme to měli rozsortýrované.

Jak původní majitelé vymírali, jejich potomci se začali hádat o pozůstalost. Většinou to skončilo tak, že jeden potomek neměl dost peněz, aby vyplatil druhého, a nakonec museli dům prodat. A kdo by měl dvacet miliónů na barák? Tak se sem začali stěhovat „noví češi“. První, co udělali, že vykáceli staré stromy a vysázeli tůje, takže staré krásné zahrady začaly silně připomínat urnový háj. Místo loučky rozptylu je většinou bazén. Z domů zůstaly jen skelety a kolikrát ani vnější ráz domů nezůstal zachován. Samozřejmě, aby jim tu krásu nikdo neukradl, tak je dům obehnán zdí připomínající festung, anóbrž pevnost. Všude kamery jak na Kavčích horách, v garážích BMW nebo ještě lépe nějaký pořádný teréňák. V těch jezdí většinou vydesignované blondýny v kšiltovkách, typ kadeřnice. A takoví přeci nepůjdou na pivo nebo víno do Jeep Baru. To není dostatečné nóbl - i když víno mají skvělé, protože Lukáš vínu rozumí.

Zůstalo nás tady starousedlíků jen pár a my hospodu neuživíme. Někdo dostal nápad udělat setkání sourodáků každou první středu v měsíci. To se bude dobře pamatovat, to je ten den, co houkají sirény. A podařilo se! Malý lokál je nabitý k prasknutí a je tam ohromná sranda. Naposledy se řešil zajímavý problém. Můj švagr, kutil, vyhloubil bazén. Dlužno podotknout, že za pomoci bagru, protože zase takový blázen, aby to kopal, není. Když přivezli plastový skelet, firma, která to doručila, nám kladla na srdce, že se má postupně napouštět a při tom zasypávat, aby se dřevem vyztužené stěny nezbortily. „Když ty vzpěry sundáte brzo, tak se ten bazén vyvalí a praskne!“ To nám neměli říkat! Představa, že šest kubíků vody se povalí na Vlčkovic barák, nás nadchla. Zuzana řekla, že je fajn, že má Jarda za domem starou kanoi, že by si do ní měla sednout pro sichr celá rodina. „Jardo, máš tam aspoň nouzovou dávku jídla na týden? A světlice den-noc?“ Jarda nějak nechápal a jenom zavrčel, že tam je jenom bahno. „No, já bych to nepodceňoval! Budoucnost patří připraveným!“ Já už vidím, jak Jarda letí šlajsnou kolem Okrouhlíku a řve na háčka „Zaber, kurva, zaber, musíme to stočit na Plzeňskou a pak se protáhnout Práchnerovou!“

„Hele, já Jardu vidím, jak se řítí na té tsunami a těm, co měli štěstí, že zůstali na suchu, kyne „Ahój“ a bravůrně to vytočí do Vrchlického, prošmejkne se kolem Shellky... Jarouši, dole u Anděla, jestli to chceš stočit do Tesca, budeš muset pořádně píchat!“ „Já už nepíchám a ten barák mně nepatří, já to všechno přepsal na děti,“ poznamenal Jarda poněkud mimo mísu. To má z toho, že pije Bacardi a ne Tuzemák. Proto trpí trudnomyslností.

Muška měl jiné starosti: „To krematorium proti nám nemá pořádné základy a tady je kolem jíl, takže to celý klidně ujede a já bych byl nerad, kdyby k nám Michal přijel na večeři s celou rodinou i s barákem!“ „Prosím tě, to nemáte rezervní talíře nebo co? Já ti klidně můžu půjčit, abyste byli na tuto eventualitu připraveni. Aspoň by měl odbojář Martin zase pěkný výhled na Smíchovské údolí.“

To je veselé vyprávění, abych nebyl podezírán ze zapšklosti. Ale Troškovy řachandy to nikdy nebudou!