28.3.2024 | Svátek má Soňa


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 309

3.2.2015

Dnešní úvaha asi bude trochu šťouchnutí do vosího hnízda. Dostávám od svého kamaráda z Austrálie krajanské „Noviny, čtrnáctideník slušných krajanů“. Posílá mí to kvůli tomu, abych viděl, co se o nás píše v českých novinách v daleké Austrálii. Vydávat krajanské noviny je jistě v době internetu, skypu a jiných globálních pojítek záslužná činnost. Až potud je to správné. Noviny otiskují mimo jiné i články z Neviditelného psa, z Lidovek a z dalších novin. Tady to začíná být tenký led. Zejména doušky, které k tomu přidává vydavatel, jsou silně tendenční a kolikrát mají s původním článkem pramálo společného.

Úvodní slovo vydavatele je bohužel pouze urýpané a zatrpklé plácání o věcech, o kterých ten pán z dálky nemá ani tušení, i když si myslí pravý opak. Přesvědčení mnoha emigrantů, že kdyby to v roce 1989 nedělali „pravdoláskaři“, vlastně zakuklení komunisté, a nechali jsme to na nich, tak by to tady vypadalo úplně jinak. Není to jen názor pana vydavatele, ale pan Hedviček v tom také vyniká. Většina z místních přispěvatelů to vidí jasně: všechno, co se tady odehrává, je špatně, za všechno může Havel a ta jeho banda. Kvůli tomu jsem se také rozešel se svými kamarády v USA. Ještě dojem, že když někdo z emigrantů dosáhl nějakého význačného postu, je okamžitě debil a je jedno, jestli je to Albrightová, Vrzáňová, Forman... prostě kdokoliv, kdo vynikl nad průměr.

Jedna věc mi vrtá hlavou, proč sem tito mudrcové nepřijeli, nesvrhli režim a nenastolili ráj na zemi bez „pravdoláskařů“ a jiné škodlivé havěti. Jestli to není tím, že je jednodušší plácat hlouposti v New Yorku nebo v San Francisku a vědět naprosto přesně, jak to tady je. A zavrhovat všechny, kteří neuznávají bratry Mašíny za národní hrdiny. Mezi takové vyvrhele patřím i já, a proto jsem zatracen. Musím ale říct, že se s tím dá žít.

Protože vím kulové o problémech vlád v USA či v Austrálii nebo kdekoliv jinde, neopovážil bych se kritizovat cokoliv, co tyto vlády dělají či nedělají. Přečtu si noviny a třeba se podivím, ale jsem dalek jakýchkoliv soudů, protože většinou netuším, o co jde. Na rozdíl od některých našich bývalých spoluobčanů, kteří vědí naprosto přesně, jak by se to tady mělo dělat, a pak se podivují, že selfmademan Babiš, údajný agent StB, se obklopuje svými bývalými kolegy či kolegyněmi. Co je na tom divného? Znají se přeci z práce a ze svodek…

Rád jsem četl články Petra Adlera. Žije léta v Kanadě, a tak nutně musel ztratit přehled o naší realitě. Ve svém posledním článku na Psovi píše o nenávisti kritiků k pánům Svěrákům. Jemu se poslední film líbil. Proč ne? Já ho neviděl a nejspíš neuvidím, ale to nic nebrání tomu, aby se panu Adlerovi líbil. Já mám rád Obecnou školu nebo Tmavomodrý svět. I Kolju jsem snesl. Ale ze Svěráka staršího se stal „pachatel dobra“, a je tudíž nesnesitelný. Vratné lahve byly celkem úspěšné, mně se ale vůbec nelíbily a vím, že na další jejich film už nepůjdu. Vratným lahvím předcházela nejméně roční masáž o tom, jak to musel tatínek stále předělávat, protože se synkovi něco nelíbilo, bulvár masíroval, jak se Svěráci rozhádali a pak se zase dali dohromady, prostě byl to obchodní kalkul jako hrom. Co se týče obchodu, jsou to bezesporu zdatní páni. To už bohužel nemá nic společného s Cimrmanem, s recesí. Jenom s kšeftem ve jménu páchání dobra. I když to může v případu Zdeňka Svěráka i souviset s jeho věkem. A tak je mylné se domnívat, že když film u kritiků propadne, že na něj lidé nebudou chodit. Kritici ztrhají každý Troškův film a stejně na ty neuvěřitelné slátaniny lidé chodí. U Troškových filmů platí Werichovo: „To je blbý, to se bude líbit!“

Nemyslím si, že by kritici zavrhovali Svěrákovy filmy a priori, ale pachatel dobra už leze mnoha lidem na nervy. A je to škoda, že po takovém filmu, jakým byla Obecná škola, sklouzli k uslzenému sentimentu. Na druhou stranu existují filmy, o kterých se nepíše a jsou skvělé. Včera jsem viděl slovenský film Jak jsme hráli čáru režiséra Nvoty. Je to smutný příběh kluka ze slovensko- rakouského pohraniční, kterému emigrovali rodiče a jeho vychovávají babička s dědečkem. Příběh se odehrává v letech 1967-68 a končí vpádem Rusáků. Protože to nenatočila Alice Nellis ani Gedeon či jiný prosazovaný režisér, nebude to nikdy kultovní film, ale všem ho doporučuji, zejména voličům KSČM, aby pochopili, proč já je nikdy volit nebudu.