V rámci vánočních mailů jsem od jedné bývalé letušky dostl seriál fotek „O čem sníte“. Byly tam tropické ráje, zasněžené vrcholky Alp, krásná jezera, Ferrari Enzo, Mercedes SLR, silné motorky a také několik vyhublých prsatic - buď nahatých, nebo jen v mini kalhotkách. Ale ve skutečnosti prý všichni sníme o místnosti plné peněz, nejlépe zelenomodrých bankovek s nápisem „In God we trust“. Ta letuška byla mou „úhlavní“ kamarádkou, kterou jsem téměř nenáviděl. Podařilo se jí rozvrtat mé manželství, nebo k tomu aspoň měrou vrchovatou přispět. Nevím, jak je to s její sexuální orientací, ale divil bych se, že by jejím snem byly ty prsatice. Místnost plnou peněz, za které si lze koupit ony ráje, auta, motorky a slečny, tu by jistě měla ráda, měla ráda peníze jako takové.

Vzpomněl jsem si na vtip od pana Renčína, kde sedí manželé proti sobě a on babě povídá: „Peníze, peníze, zkus chvíli vykřikovat třeba Česká Třebová, Česká Třebová!“ To je přesně pro ty, kteří si myslí, že v té výše zmíněné cimře je životní štěstí.

Když někdo začne pofňukávat, že to či ono by chtěl, ale že na to nemá, zařvu hlasem mocným: „Česká Třebová!“ „Co, co? Proč řveš Česká Třebová?“ A tak většinou utnu hovory o penězích. Ve slušné společnosti se o penězích nemluví. Podle mne jsou daleko důležitější věci na světě, které, když nemáme, tak jsou nám všechny peníze na prd! Moje švagrová onkoložka by mohla vyprávět. A tak když chci někoho nadzvednout, na dotaz po mém majetku odpovím: „Vilu mám, auta mám čtyři a infarkt jeden!“ To byste neřekli, co to s lidmi udělá! Tu poslední věc ohledně zdraví většinou přeslechnou.

Od Ježíška jsem dostal věc, o které jsem si nebyl jistý, že vím, na co je. Je to vehement, který nahradí dekantační nádobu. Ta věc se jmenuje „provzdušňovač“. Že netušíte, co to je dekantační nádoba? No, já to také nevěděl, i když se věnují pití vína poměrně dost dlouho a to, co jsem vypil, to by Jarda Vlček nepřeplaval (dálkový plavec). Tam se nalévá víno z lahve, než se přeleje do sklenice, potažmo do zažívacího traktu. Znalci si teď přede mnou odplivli! Ale já piju vína v takových cenových hladinách, že tam je to asi jedno.

Tato věc, která vypadá jako náústek na saxofon, se nasadí na láhev místo špuntu a víno se skrz ni lije do sklanice. Díky důmyslným otvorům si tato zátka přisává vzduch a provzdušněný Chenet chutná úplně jinak… A to je jiný počet otvorů pro bílé a jiný pro červené víno.

„Tento provzdušňovač pozvedne kulturu pití vína ve vaší rodině!“ pravil synek. Zuzana se začala chechtat, že mu to připomene, až bude blekotat, že by si ještě jednu lahvičku dal, že noc je ještě mladá, a při tom se bude tvářit jako boxer po třetí ráně. Tento úkaz se přiházívá tak kolem třetí hodiny ranní a mám za to, že provzdušňovač na to nebude mít ani ten nejmenší vliv (natož dekantační nádoba!). Když Zuzana drží krok s Honzou, dopadne to tak, že řeknou „My mladí odcházíme do klubu!“ a odeberou se do sklepa, kde si vybudovali sezení a kde silné stěny brání jejich řevu, aby se šířil dál po domě. Ráno tam je plný kyblík vajglů a žárovka si marně razí cestu cigaretovou mlhovinou. A mezi tím pochrupují „mladí“. A já, starý a dobře vyspalý dědek, je odvleču na lože. Při tom se z nich šíří pach dekantační nádoby. Tak teď to bude jinak! Bude zvýšena kultura vína na úplně jiný level (jak říkají mladí)!

V balení provzdušńovače jsou vložky s otvory pro bílé a pro červené víno. A co rosé? Asi na tom vynálezci teprve pracují, protože obě vložky se tam najednou nevejdou.

Ale abych se vrátil k začátku mého vyprávění: co je pro mne největším štěstím? Určitě to, že mám skvělou rodinu, nádhernou vnučku, bratrance a kamarády, na které se mohu spolehnout a s kterými je mi dobře. A kdybyste náhodou netušili, jak se správně pije víno, tak ne přímo z krabice, ale přes dekantační nádobu, u lahví můžete použít provzdušňovač. Tak pozvedněme pití vína v tomto roce na vyšší úroveň!