Je pár dní po svátcích a do konce roku zbývá jen pověstný slepičí krok. Nebojte se, nebudu bilancovat. Jak jsem již několikrát napsal, když bilancuji, zvracím. Můj nejlepší kamarád, s kterým jsem seděl od první třídy v lavici, mi před léty říkal, že v našem věku už musíme bilancovat. To nám bylo padesát, teď je mi o patnáct víc a stále nic, žádná bilance. 

On se drží svého předsevzetí, a tak se z něj stal zapšklý a nedoceněný důchodce. Mně se toto, díky mé nevědomosti, vyhnulo a doufám, že se i v budoucnu vyhne. No bože, nebudu držitelem světového rekordu v jakémkoliv sportu, nebudu kosmonautem ani kapitánem Boeingu 747 a i když jsem se nasoukal do F-104 Starfighteru v tričku a v džínách, ani pilotem tohoto stroje nikdy nebudu. A co? Do svých starých aut se vejdu, zkoušel jsem to i do Formule 1 a kamarád Míra Danda, který se tam pohodlně vešel, když mě viděl, řekl: „Ty ne, pupíku!“ A měl pravdu, chlapec. Tak ani Formule 1! Nepovažuji to za újmu. Stejně jako se rád dívám u Honzy Čejchana na super motorky, ale nemám touhu se na nich svézt, nevadí mi Formule 1. Při svých rozměrech jsem měl problém prolézt do kokpitu Concorde, kde jsem musel udělat předletovou přípravu. Protáhnul jsem levou nohu mezi sedadlo kapitána a piedestal a pomalu jsem si sedal a při tom jsem pravou nohu pomocí ruky přetáhnul přes pult. Dalo to práci, ale šlo to. Dnes tato krásná letadla odvál čas do muzeí a současná dopravní letadla jsou pro nás prostorově výrazně přátelštější.

Vánoce jsou svátky klidu! Toto heslo jsme psali na tabuli ve škole s douškou: Nezkoušejte naší třídu! Vzpomenu si na to, když tři neděle před svátky začne Zuzana šílet. „Sedni si, udělám ti grog nebo ti neleju, co budeš chtít, ale hlavně se uklidni!“ „No jasně, ty si klidně můžeš sedět, ale kdo to všechno připraví, já nemám ani všechny dárky…“ Že to znáte? Ano, nechápu vánoční šílenství. Na Štědrý den je u večeře naprosto ztrhaná ženská a ani vrstva makeupu nezakryje kruhy pod očima. A to se snažím většinu pokrmů zhotovit sám, ale určitě by to bylo špatně, tak i když normálně vařím já, na Vánoce by to bez supervize bylo špatně.

Dárky vyjadřují vztah obdarujícího k obdarovanému a nic na tom nemění cena daru. I blbost za pár haléřů potěší, že si na člověka někdo vzpomněl. Já jsem například spokojen, i když jsem opět nedostal mé oblíbené Ferrari 250GTO, jehož cena se nyní již vyšplhala přes miliardu korun. Slibuji, že bych s ním nejezdil, jen bych se na ně koukal!

Nicméně svátky jsou obdobím zvýšené citlivosti. Dochází ke zklamáním, urážení a i slzám! Moje ségra má neuvěřitelný talent na pokažení jakékoliv slavnostní události. Již odmalička. Když měl někdo narozeniny nebo na Vánoce, neopomněla hodit jedovatou slinu: „Prosím tě, kdo ti dal takovou blbost, dyť je to nanic! To má od nás Hanka a rozpadlo se jí to hned druhý den!“ A dárce i obdarovaný měli po náladě. Dělala a dělá to s děsivou přesností. Řeknete si, že člověk si na to časem zvykne. Nezvykne! Vždycky ho to zasáhne! Naposledy včera jsem přinesl ségře orchideje v květináči, protože vím, že se květinám věnuje. Domníval jsem se bláhově, že jí tím udělám radost. Když jsme se večer všichni sešli u Todora, ptal jsem se, jestli se jí dárek líbil. „Jo, všimla jsem si, že je tam nějaké koště!“ Nic víc! Nečekal jsem od ní, že bude šťastně poskakovat a tleskat ručkama, ale toto byla přeci jenom silná soda. Utvrdilo mě to v tom, že je zbytečné někomu tak zapšklému dělat radost, respektive se o to pokoušet. Je to předem ztracená varta.

Když odešel bolševik, bylo mi čtyřicet a od té doby, když se mi podaří našetřit nějaké peníze, musím někam odletět. Ne do tropických rájů, ale někam, kde mají letecká nebo automobilová muzea. Do čtyřiceti jsem mohl akorát k Balatonu a dodnes jsem se cestování nenabažil. Když jdu poprosit sestru, zda by mi mohla po dobu mé nepřítomnosti zalévat kytky (bydlíme ve stejném domě), neopomene připomenout: „Že tě to baví pořád někam rajzovat! A kam letíš? Do Řecka? Tam bych neletěla, tam to stojí za prd a Hanka říkala, že tam hnusně vaří!“ V Řecku hnusně vaří? Větší blbost jsem v životě neslyšel. Hanka, kterou nikdo z nás nikdy neviděl, zastupuje v naší rodině Všeználka. Ale ono je jedno, kam člověk letí, jestli do Arizony nebo do Bangkoku. Všude je to hnusné, Hanka to říkala…

Je to blbé zúžit si svět na ulici Nad Klikovkou a to jenom na křižovatku s ulicí Nad Klamovkou, pak dál je to už označeno „Hic sunt leones“, jak byla na starých mapách označována neprozkoumaná země. Jediným povyražením a překročením této pomyslné hranice je jednou týdně výlet do „kaufáče“. To se pak vrátí celá rozzářená, asi jako když jsem se já vrátil z Pima Air Museum (deset hektarů letadel!).

Vážení a milý, mějte se rádi a neubližujte svým bližním, jistě by vás to později mrzelo!