Jak jsem dospíval, vyškubnul jsem se z područí své sestry - herodesky. Sestra, když zjistila, že se mnou už nic nesvede, začala vychovávat našeho obřího kocoura Mikeše. Ten, když měl výchovy dost, prsknul, zvednul ocas a vznešeně odkráčel do nejzazšího koutu zahrady, kde měl od ní pokoj. Kocour byl absolutní flegmatik. Nechal se od sestry obléci do panenkovských šatiček a vozit se v kočárku, kde klidně chrupkal a při tom ležel na zádech! Pamatuji si, jak jsem jednou šel se sestrou na nákup do mlékárny k Hurským. Před mlékárnou jsem hlídal kočárek s kocourem. Ségra mezitím nakupovala. U pana Hurského byl nákup zcela základních potravin záležitost na hodinu: „Tak to máme šest rohlíčků, to máme šest krát třicet, to máme, to máme?“ „Pane Hurský, je to káble osmdesát!“ „To máme korunka osmdesát, korunka osmdesát, chlebíček za korunku, to máme, to máme?“ „To jsou pane Hurský dvě korunky osmdesát!“ „Jo, jo, dvě korunky osmdesát, dvě osmdesát a nějaké lahvičky byly? Jo, byly? A kolik?“ Tak se v mlékárně u Hurských počítalo a běda, když člověk chtěl něco složitějšího!

Tak jsem stál před krámem a viděl jsem, jek se blíží „maková panenka“, nejstrašnější drbna z okolí, zblejskla kočárek a rovnou ke mně, to bylo sousto pro babu, kočárek, a přitom mladá Ondráková (moje maminka) nebyla ani těhotná, ani to nebylo na ní vidět! Vona je taková drobná, to bych si musela všimnout!

„Honzíku, tak copak to máte? Bratříčka, nebo sestřičku, můžu se podívat, tak vy jste už tři, no jo, váš dědeček umí vydělat peníze, ten váš táta toho moc nevydělá, co?“ řekla baba a podívala se do kočárku. Jak špatně viděla, začala šišlat: „Děttti, to je otomilá holčička, ta je otomilá! Jakpak jí říkáte?“ „To není žádná holčička, to je náš kocour Mikeš!“ Baba vytřeštila oči a prchala v dál, dokonce i v samém rozčilení zapomněla, že chtěla jít k Hurským nakupovat. V tu chvíli vyšla ségra z krámu: “Co ti chtěla maková panenka?“ Tak jsem ségře vysvětlil, jak šišlala na našeho Mikeše a jak byla v šoku, když jsem jí řekl, že nemáme ani sestřičku, ani bratříčka, anóbrž kocoura!

Jak se sestře začala zapalovat lýtka, začala vzdychat nad fotkami, které si vystřihla z časopisu Kino. Běda, když jsem jí nějakého frajera pohaněl! Samozřejmě si nepatuji všechny, které milovala, ale byla jich spousta. A protože umí malovat, tak si fešáky malovala na čtvrtky. Jo, krasavce, ty uměla, ale když jsem chtěl, aby mě namalovala nad postel Super Connstellationa, tak z toho byl paskvil! Nakonec se naučila malovat i letadla. Takže jsme měli náš pokoj polepený obrázky: půlka byli fešáci a druhá půlka byla letadla. Já nejsem obdařen talentem, pro mě je vrcholným výkonem namalovat kosočtverec!

Když ségra dokončila vysokou, rozhodla se, že se provdá. Říká se tomu, že ji „chytlo vdávání“. Všechny její spolužačky ze Slovenska byly už vdané nebo měly vážnou známost, akorát ona ne. Aby z toho nebyl malér, rozhodl jsem se vzít situaci do svých rukou. Začal jsem vodit domů své kolegy, kteří by tak věkem štymovali. Chudáci ani nevěděli, do čeho jdou. Ale nedařilo se. Většinou prokoukli mou nordickou lest a zjistili, že mejdan je vlastně konkurzem na švagra. Až jednou. Vlastně to ani nebyl mejdan. Měli jsme rádio Coppelia, výrobek bratislavské Tesly. Jak už to tak u výrobků tohoto podniku bylo, rádio trpělo značnou poruchovostí. I přivedl jsem z letiště kamaráda, který uměl opravovat rádia. Rádio sice neopravil, ale za to u nás bydlí už třicet šest let.

Jelikož můj nový švagr byl mým starým kamarádem, byli jsme na sestru dva. Tonda je kutil, což byla za dob „skvělých služeb občanům“ vyhledávaná vlastnost. Nutno také poznamenat, že takový kutil dokázal celkem úspěšně rozvrátit manželství (tím samozřejmě nemyslím svého švagra). Ze své zkušenosti to vím! Představte si, že manželce úspěšně tvrdíte několik let, že přidělat poličku (lampu, knihovnu) není problém, jenom kdybyste měli k tomu to, to a to. Úspěšně odrážíte útoky. Pak přijde nějaký trouba, který vám sice intelektuálně nesahá ani po paty, ale je to kutil a blbou poličku dokáže přidělat za deset minut! Co na tom, že nezná Shakespeara, že netuší, kdo to byl „panenská královna“, ale dokáže přidělat poličku. To je to, co se ve skutečném životě cení! Že má ve své knihovně jenom jednu knížku, a to vkladní? Má příklepovou vrtačku (jak řekla manželka bývalého prezidenta Dagmar: svou nejmilejší kamarádku).

Tak se stalo, že Tonda dokázal udělat to i ono. Protože v době reálného socialismu nebyl velký výběr nábytku, rozhodl se, že vyrobí sedací soupravu z polystyrénových skořepin. Takové skořepiny prodávali v jediném obchodě v celé republice. Byl v pasáži divadla ABC a jmenoval se Plastik. Tam měli všechno od plastických hmot, od trychtýřů přes cedníky až k oněm skořepinám. Skořepiny byly lehké, odnést je nebyl problém, ale byly poněkud rozměrné, takže je do tramvaje nevzali a my museli pěšky z Vodičkovy ulice až pod Strahov (asi 10 kilometrů)! Každý měl dvě skořepiny na hlavě a tak jsme kráčeli Prahou. Pamatuji se, že bylo strašné vedro, takže v dutině skořepiny to bylo jako ve skleníku pro tropické květiny. Ségra nám dělala doprovod, koupila několik lahví minerálky a dávala nám napít. Když bylo nejhůř, zaveleli jsme „Sednout!“, rozložili si skořepiny po chodníku a totálně splavení jsme chvíli jsme odpočívali. Největší problém byl projít Lidickou ulicí, kde jsou velmi úzké chodníky. Tam, když chodci viděli, jak se proti nim valí bílé podivné polystyrénové úkazy, které zabíraly celý chodník, zděšeně skákali do ulice. Lidickou jsme museli projít bez zastávky.

Velkou pauzu jsme si dali u Anděla, kde v místech dnešního bezduchého McDonalda byl útulný zapařený automat „U tří kominíčků“ a kde bylo i dost místa na rozložení sedací soupravy. Tak jsme si tam sedli a sestra nám došla pro pivo. Přinesla nám i parasa s chlebem, jako nutné občerstvení před výstupem Plzeňskou ulicí. Místní opilci nás pochválili, že jsme si vzali vlastní židle.

Plzeňská ulice byla a je neutěšenou, špinavou pražskou ulicí. Vede na západ, takže jsme pochodovali proti sluníčku. V začouzené díře, která si říkala „Hostinec Na hromádkové“, jsme si dali zase občerstvení. Podobná díra se jmenovala „Hospůdka Na čečeličce“, tam ani nebyla slyšet čeština, tak jsme si dali zase minerálku. Akorát jsme za sebou slyšeli: „Ty Dežo, kukaj, tam sou pochodující fotely!“

Plzeňská již tehdy byla odporná ulice, a tak jsme byli rádi, když jsme byli konečně u Klamovky. Tam nás čekala horská prémie. Je to odtamtud dost velký krpál, takže jsme dělali přestávky častěji. Když jsme konečně složili křesla doma, měli jsme toho zrovna tak dost. Dostal jsem za odměnu a prožité utrpení večeři a vypil asi hektolitr vody. V tom vedru to byl úctyhodný výkon!

Když se sestra rozhodla, že změní interiér svého bytu, tak křesla vyhodila na zahradu, že se příležitostně odvezou na skládku. Ale polystyrén se ukázal jako nezničitelný, a tak jsme měli sice nepříliš hezké, avšak velmi pohodlné ušáky k sezení na zahradě. Mně až do svého konce připomínaly strastiplnou cestu rozpálenou Prahou.

Já jsem se nikdy nestal a nestanu kutilem. Raději si na složitější práce někoho pozvu. Pamatuji si, jak jsem trávil soboty a neděle s tátou při nekonečném rozebírání našeho auta Zetka Z4. Byl to krásný automobil z roku 1936. Tátův koníček byl neustále ho rozebírat a zase skládat. Pro něj to mělo dvě výhody, jednak mu v garáži nestála za zadkem babička, která do něj neustále ryla, a potom to auto bylo pro něj symbolem doby, kdy bylo lépe. Táta neustále auto rozebíral a za pomoci vázacího drátu a zavařovacích gumiček dával dohromady. Nejvíc se hrozil okamžiku, kdy vynaleznou něco nového a zavařovací gumičky se přestanou vyrábět, tím naše auto skončí.

Má práce v garáži spočívala v tom, že jsem neustále pendloval mezi domovem a garáží, což bylo něco přes pět set metrů, plus třicet schodů. Tím mě znechutil amatérské autoopravárenství do smrti. Také už nemám garáž, má auta stojí na ulici a tam se nic opravovat nedá, jestliže člověk odmítá spolknout fakt, že se mu pomalu vercajk a věci ztrácí, jak si ho kolemjdoucí berou na památku, když si musíte odběhnout.

Jednou dobách dávno minulých nám protékala nádržka na toaletě. Protože v prodejně plovákový ventil nebyl, musel jsem na OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) poprosit instalatéry o výměnu láhve rumu za ventil. I stalo se a paní na OPBH mě ujistila, že takovou blbost dokáže vyměnit i skutečný idiot. Domníval jsem se, že nejsem idiotem, a pustil jsem se do výměny. Když jsem se pokusil uzavřít přívodní ventil, zvaný roháček, stařičký ventil křupnul a vodě nic nebránilo, aby mne osprchovala. Běžel jsem do sklepa zavřít stoupačku a než jsem ji zavřel, v bytě to vypadalo jak v havarované ponorce. Zavolal jsem paní OPBH, abych ji potěšil, že jsem skutečně tím idiotem, který spackal výměnu tak jednoduchého dílu. Paní se zasmála a pomoc skutečně poslala. Instalatér to měl hotové za pět minut, já vytíral hodinu….