1.10.2016 | Svátek má Igor






Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 295

21.10.2014

Když padnul bolševik, bylo mi čtyřicet. Za těch čtyřicet let jsem dostal jednou jedinkrát devizák (devizový příslib). O to mohl žádat od sedmdesátých let každý občan Československa. I když jsme měli cestovní pasy, byly k ničemu. Od začátku roku do dubna jsme mohli požádat Československou státní banku o vydání devizového příslibu. Ten buď člověk dostal, nebo ne. Tedy většinou nedostal. Ač nestraník, mou žádost musel potvrdit komunistický výbor. Na základě kladně vyřízeného devizáku mohl člověk žádat o výjezdní doložku. Bez té nesměl přes hranice. Tu ještě před policajty schvalovali opět komunisti. Jednou o tom řekl Jan Werich, že vyplnil žádost o žádost. Byl to velmi potupný a ještě více nejistý proces. Byli v té době také nadlidé, kteří jezdili na Západ každým rokem, ovšem to byla elita fízlů, kteří se systémem, že něco je za něco, upisovali čertu.

Když jsme v roce prošli konkurzem na mechaniky British Airways, splnil se mi sen. Netušil jsem, že i když jsem byl Angličany vybrán, tak to neznamená, že někam pojedu. Protože kromě dvou lidí ze šesti tam nebyl ani jeden komunista, potažmo fízl, začal kolotoč problémů, protože soudruzi nemohli přenést přes srdce, že se tam nedostali jejich favorité, a tak dělali všechno pro to, aby nás z toho vyšťouchali. Mr. Wick, který celý projek BA vedl, už toho měl dost a nakonec řekl, že buďto my, anebo nikdo. A protože, jak bylo ve filmu „Pupendo“, komunisti mají rádi maminku a peníze, zalekli se, že by ČSA mohlo přijít o prachy, které za nás Briti zaplatili, a tak jsme 17. listopadu 1989 odlétali do vytouženého Londýna.

Všechno se začalo měnit, a když jsme v prosinci odlétali domů, z letadla ČSA na plochu letiště Heathrow proti mně vyběhl můj tehdy čtyřletý syn a křičel: „Tati, já jsem si pro tebe přiletěl!“ Pasováci byli tak zblblí, že netušili, jestli ho mohou pustit za tatínkem nebo ne. Mávli jen rukou, když ho má tehdejší žena, Honzovo maminka, chtěla vzít sebou. Když jsem si vzpomněl, že člověka málem zastřelili, jen když se šel zeptat do letadla, které letělo na Západ, kolik paliva potřebují, a že vzít si na palubě západní noviny byl skoro hrdelní zločin... Byl jsem tehdy neuvěřitelně šťastný, že je všechno jinak.

Můžete říct, že převrat stál za prd, že se jenom jiní mafiáni chopili vesel, a asi máte i pravdu, že všechno dopadlo jinak, než jak jsme si to v mrazu zimy roku 1989 představovali. Ale pro mne je nejdůležitější, že se mohu sebrat, sednout do letadla a letět kamkoliv se mi zachce. A žádný komouš mi to už nemusí povolovat. Žádný soudruh Mařík, který mi v roce 1983 nepodepsal žádost o letenku do New Yorku, nebude nepříčetně řvát, protože jsem přesto letěl. Pan Ing. Zahrádka, zástupce Lufthansy, mi totiž tehdy letenku dal i bez žádosti, protože jsem jim měnil kola příďového podvozku ve strašném lijáku. Soudruh Mařík je na pravdě boží a já, jakmile ušetřím nějaké peníze, se seberu a hned někam mizím. Tropické ráje nemusím, ale je spousta krásných míst na zeměkouli, kde jsou letadla, auta anebo dokonce i přírodní krásy.

Před několika lety jsem doprovázel Zuzanu, která byla služebně v Mexiku. Byly to nádherné dva týdny. Nejsem zrovna ctitel památek, ale když jsem v Chichen Itza nebo v Tulumu viděl mayské pyramidy, užasle jsem stál s hubou dokořán. I na dalších místech to bylo nádherné.

Byly tam samozřejmě i další stevardky. Díky letitým zkušenostem s tímto povoláním si o nich nedělám iluze, ale také vím, že to není práce jednoduchá a je velmi namáhavá. Sešla se tam zajímavá skupina. Byly tam dvě, jedna byla šéfová, která je silně trhlá a ještě k tomu anorektička. Ta druhá se v ní viděla. Obě milují předražené značkové věci. Předváděly se, jak je úžasná kabelka od kohosi za pouhých dvacet pět tisíc. Ta druhá je ještě zázrak plastické chirurgie. Ale i když za množství plastických operací musela dát také balík, bohužel jí to moc nepomohlo. Vypadala jako z umělé hmoty. Chybělo jí totiž to nejdůležitější, co dělá člověka zajímavým: osobnost a šarm. To, že se zoufale snažila podobat tak zvaným celebritám, ji neudělalo ani zajímavou, ani krásnou. Když večer plácaly pitomosti o módě, o tom, koho v Pařížské ulici kdy potkaly, byly skálopevně přesvědčené, že jsou za hvězdy. Vydržel jsem to dva večery, pak jsem řekl Zuzaně, že si jdu sednout ven k bazénu, protože takové pindy nemůžu poslouchat. Jedna kolegyně se k nám přidala. A tato skutečně velice pěkná holka to komentovala slovy: „Já sázím své perly jinam!“ Nakonec tam s námi seděli skoro všichni. A já k tomu přidávám, že je důležitější být, než mít!

Za dvacet pět let od revoluce jsem se ještě nenabažil cestování. Někomu stačí dojít na roh naší ulice se psem a jednou za týden do Kauflandu a považovuje to za úžasné dobrodružství. Já tomu říkám hnít zaživa. Asi mám boty z toulavého telete. Ale ne ručně šité z Itálie…



Diskuse


P. Kmoníček
14:30
21.10.2014

T. Kočí
9:42
21.10.2014

počet příspěvků: 3, poslední 21.10.2014 07:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.