Vrátil jsem se z dovolené. Od roku 2006, kdy zemřela moje maminka, jezdíme na deset dní v září na ostrov Aegina v Řecku. Původně jsme tam jeli, protože jsem se potřeboval odreagovat od té smutné události. Po prvních dnech koukání se do moře jsem zjistil jeho blahodárné účinky. Všechen stres nahromaděný za roky práce na letišti zmizel spolu s nekonečným vlněním moře. A od té doby tam jezdíme.

Řekové nikdy nikam nespěchají. Dokážou večeřet od čtyř odpoledne do půlnoci. Náš styl jídla, že si objednáme jedno jídlo a sníme ho, zaplatíme a odejdeme, je pro ně nepochopitelný. To se musí objednat tolik chodů, aby na stůl už nic nevešlo a pak za nezávazného hovoru popíjet retsinu, prokládat ji ouzem a pomalu a s rozvahou pojídat ryby, dary moře, masové koule, mousaku, hranolky a špagety, pečené jehněčí steaky a další dobroty. A samozřejmě řecký salát, ten nesmí chybět.

Když najedete na řecký styl života, přestane vám vadit, že z nás naše státní banka devalvací koruny udělala opět občany druhé kategorie, když průměrný plat se scvrknul na směšných 760 eur. Ale na druhou stranu jsem rád, že to pan Singer odůvodnil jako nutný krok k tomu, aby firma Auto Škoda mohla své zázraky opět úspěšně vyvážet. Už i z tohoto důvodu si nikdy škodovku nekoupím. Tento fakt mě vždy hřeje u srdce, když platím v hospodě nebo v krámu.

Letos jsem byl překvapen, jak se na řecké pláže pomalu vrátili turisti. Před dvěma léty jsme na „naší“ pláži byli pomalu sami a většina krámů a hospod měla zavřeno. Fungovaly dvě hospody, kam chodili místní a kde jsme před dvěma roky například slavili první déšť, což byla neuvěřitelná sranda. Letos si všichni pochvalovali dobrou sezonu. Zejména návrat německých důchodců je potěšil. Merkelová ve svém projevu k národu Řecko doporučila jako bezpečnou destinaci, když v Turecku a v Egyptě otravují muslimové. Krom bezpečnosti se také díky turistickému ruchu podaří splatit obří dluh, který nasekala socialistická vláda.

Jedním z faktorů, proč se Německo tak angažovalo v podpoře půjčky Řecku, je fakt, že řecká armáda je největším zákazníkem německých zbrojovek a patří k nejlépe vyzbrojeným armádám v rámci NATO. Takže to byla taková „malá domů“.

Ale začalo přituhovat, řečtí úředníci začali pracovat a dokonce i berňák začal kontrolovat, zda v hospodách dávají účty. Takže jsou rozdělené stoly na „domácí“, které znají a těm se účtenky nedávají, a na „hosty“ a těm se vyjíždějí účtenky z pokladny. My jsme „domácí“. Dokonce i šejdíř, který nám půjčuje prskolet, abychom se mohli po ostrově pohybovat, nám dal účtenku a protokol o půjčení vozidla. Pravda, na technickém stavu „Stříbrného sršně“ se to zrovna moc neprojevilo. A pochybuji, že se „Rudý ďábel“, kde se zasekával plyn, svého neduhu zbavil. Já tehdy málem prodřel své korkáče ve snaze zabrzdit před stopkou. Brzdy zbytečně moc nebrzdily, ale ty používá jen malověrný. Motorkář sice plakal, že jeho stroje teď musí na technickou, ale mám za to, že stejně nikdy žádnou neviděly. Ale poprvé jsem dostal techničák k motorce. Sice stále půjčuje stroje proti odevzdání řidičáku, takže netuším, jak bych se mohl prokázat policajtům, ale to nechám bohům.

Jednou si k nám v hospodě přisednul a protože měl pod kulichem naváto silněji, než u něj bývá zvykem (jede domů na motorce, přeci), začal plakat, že jeden zákazník měl bouračku a on už dva měsíce nemůže najít papíry od stroje! V tu chvíli jsme s úžasem zjistili, že mluví celkem slušně anglicky a že jeho žvatlání je jen finta.

Když jsme přijeli a přivítali se s panem soudcem, nyní v důchodu a provozuje hospodu, bylo nám řečeno, že jsme prošvihli oslavu prvního deště, ale že nám schoval lahev rakije do ledničky. že si ale musíme nalévat sami, jako ostatně celý stůl „domácích“. Když měl dojem, že máme skleničky dlouho prázdné, nalil nám raději sám. Když jsme přežráni klopýtali domů, nadávali jsme na zatracený déšť, který byl předevčírem…

Stále při projížďkách po ostrově jsme potkávali spoustu zavřených a zpustlých taveren a hotelů. Včetně ohromného hotelového komplexu v zátoce před Perdicou. Ten byl vybudován pro olympiádu a jako většina megalomanských olympijských projektů pustne. Ještě, že to trpasličímu olympionikovi v Praze neprošlo. Řecko se z toho vzpamatovává dodnes.

Po návratu domů nás vítaly ušlechtilé ksichty na billboardech, které slibovaly nesmysly. Volební matějská nastala. A tak jsme si přečetli, že jakýsi lékař se nebojí do čehosi říznout (jako lékař má ohromnou zodpovědnost, jako poslanec žádnou a za mnohem větší plat), jiný hodlal stavět školky a zase jiný bude vartovat u mě před domem, abych měl kde zaparkovat, prostě samé kraviny. A najednou narazíte na plakát „Dinopark“. Snažil jsem se dopátrat, co tato strana slibuje, ale pak mě kdosi vysvětlil, že to není nový název komunistů, ale park, kde jsou dinosauři. Pravděpodobně mrtví. Vítejte doma.

Toto vyprávění bych rád věnoval bratrancově manželce Dáše, která nás navždy opustila.