Na protějším kopci jsou Cibulka. Zámeček, který je tak zchátralý, že padá, a který má krásný park. Tam jsme randili a jezdili na kolech. Tam také bydlel můj kamarád Sváťa. Kde jsme se seznámili? Bylo to na jednom koncertu skupiny Matadors v Dětském domě v divadle Sluníčko. Dětský dům stále stojí, jenomže se tak už nejmenuje a bůh ví, komu patří. Divadlo v suterénu, které bylo pro děti, sloužilo po večerech jako beatový klub. Zvláštní kapitolou byla sedadla, která kvůli dětem měla stavitelnou výšku sedáku. Ve zdvižené poloze byla váha sedícího limitována, a tak se hojně stávalo, že si některý dospělý divák dal sedadlo vysoko a za chvíli se s rachotem zřítil.

Na jednom koncertu Matadorů jsem potkal kopii Viktora Sodomy. Jenomže Sodoma je mrňavý a Sváťa je velký. Oba nosili na holém těle kožešinovou podšívku, která vypárána z bundy vypadá jako vesta. Na krku na řetízku nosili oba čajítko, takové to vajíčko do kterého se dal čaj v době, kdy neexistovaly varné sáčky. Prostě, velký a hubený Sodoma! A s koženou kšiltovkou, kde měl v místě sešití pruhů místo oblíbeného knoflíku našitý zvonek z bicyklu.

Sváťa měl neuvěřitelnou sbírku pásků a magnetofon B3, který se přehříval. A když jeho provoz trval dlouho, tak se sám vypnul. A také byl stereo! A tak se na Cibulkách pořádaly mejdany. Tam jsme se scházely s klukama z turbovky (gympl Na Turbové), se zatlárny (gympl Na Zatlance) a já jediný z průmyslovky. Sváťa a Hary byli tiskaři.

Když nehrál magnetofon, hráli kluci na kytary. Sváťův majstrštyk byl Dům u vycházejícího slunce, americká lidová, hit skupiny Animals. Byla to krásná doba. Psal se rok 68, nám bylo osmnáct a měli jsme dojem, že komouši končí, že je svoboda. Muzikanti se přestěhovali z klubů na Karlův most a do Platýzu. Kdo chtěl poslouchat Hutku s Kalandrou, tak zašel do Platýzu, aby si poslechl něco od Little Evy s českým textem, nebo Hutkovu „Jede voják do útoku“, pacifistickou píseň proti válkám. Byli jsme malinko zblblí studentskou revolucí, která probíhala po celé západní Evropě a v USA za mohutného povzbuzování a financování KGB. Jenomže to jsme tehdy samozřejmě netušili, stejně jako dnes mladí netuší, když bojují proti radaru, za koho a za co ve skutečnosti bojují.

Byli jsme v té době strašní borci. Sváťa patřil k partě, co se scházela pravidelně v sobotu u kamaráda Ládi v Mostecké. Byl vítán, protože nosil bezvadné nahrávky a také s kamarádem Džindžou hráli na kytary. Džindža, nevím jak se ve skutečnosti jmenoval, se pojmenoval po Ginger Bakerovi, kytaristovi. Byly to nádherné časy, ráno po celonočním mejdanu jsme se šli projít po Karlově mostě, který zdaleka nebyl takový Disneyland, jakým je dneska. Když jsme měli peníz, což se nestávalo zase nějak zbytečně často, chodili jsme na tatarák ke Dvěma srdcím, jak jsme my říkali „k srdcoum“. Já jsem chtěl vypadat jako Lennon, sehnal jsem si čepici, jakou nosil ve filmu Perný den. I stejné brýle, do kterých jsem si nechal dát černá skla, tehdy bez dioptrií (ježíši, to je hodně dávno!)

V té době každý vymýšlel, jak se vyhnout vojně. V novinách sice do omrzení tvrdili, že to je čestná povinnost každého mladého muže, ale ve skutečnosti to byly zabité dva roky života, kdy se na normálním člověku ukájel nevzdělaný, zamindrákovaný idiot, který měl o frčku víc, a tak měl absolutní moc. Idylický seriál natočený Československou televizí byl na hony vzdálen skutečnosti. Vojna byla nikdy nekončící stupidní šikanou a buzerací, a tak se vymýšlely různé finty, jak se jí vyhnout. Sváťa dostal nápad, že se po gymplu ještě vyučí tiskařem. Jak řekl, tak i udělal. Pamatuji si, jak tiskli veliké plakáty proti válce ve Vietnamu. Horní polovinu plakátu tvořila nádherná letová fotka F 100 Super Sabre a dolní polovinu tvořil ubohý Vietnamec, který bezmocně hrozil tomuto letadlu, ověšenému pumami. Protože věděl, že jsem letadly postižený, tak mi jeden přinesl. Zajásal jsem a odstřihl jsem nádhernou fotku letadla a dal si ji na zeď. Poprosil jsem Sváťu, jestli by mně nemohl přinést plakátů víc. Z těch jsem odstříhnutá letadla nalepil na zeď v práci. Byl to velmi povedený plakát! Škoda, že podobné plakáty nevydávají idioti z hnutí „Ne základnám“, polygrafický průmysl je dnes na daleko vyšší úrovni než kdysi a F 16 je krásné letadlo. Měla by jim ruská rozvědka takové plakáty zaplatit, když už jim platí ostatní výdaje...

Sváťa dostal po babičce byt na Cibulkách, byl to suterén. Do bytu se dalo v létě chodit oknem. Provedli jsme „zablívací mejdan“. Byt byl zcela prázdný, kromě staré kuchyně. Sváťa přinesl z tiskárny spousty plakátů, na kterých kdosi sliboval, že splní závěry jakéhosi sjezdu. Pak se tam také provolávala sláva jinému sjezdu, prostě to, po čem se asi lidem v této zemi stýská, když volby dopadly, jak dopadly. Bylo to v době, kdy se pořádaly happeningy, což byla jakási performance, jak by se řeklo dneska, kdy někdo vymyslel nějakou hovadinu a ostatní to s chutí provedli. Tak Sváťa se rozhodl, že budeme bojovat proti režimu tak, že se na plakáty vrhneme a zmuchláme je. Byla to velmi nosná myšlenka, hodná odbojářů! Vrhli jsme se na plakáty a muchlali jsme a muchlali, až byla celá hromada plakátů změněna v papírové koule, válející se po podlaze. V tom jsme se váleli, popíjeli víno a rum a připadali jsme si jako velcí umělci. K tomu magneťák vyřvával Doors a Rolling Stones. Prostě, umění jak noha! K tomu jsme všichni vedli velmi moudré debaty a většina z nás kouřila jak k smrti odsouzená.

Nad ránem se společnost silně ovlivněná, začala rozcházet. Zůstali jsme jenom my dva a ještě dvě dívky, z nichž jedna patřila ke Sváťovi a druhá tedy zůstala se mnou. Byla silně namalovaná a já měl novou jelenicovou bundu, kterou jsem dostal od nějakých zahraničních příbuzných mého táty. Děvče se vinulo a vinulo, až všechny šminky nechalo na mé bundě. Ráno jsem měl dvojnásobnou kocovinu: jednak mě bylo blbě po levném pití a jednak jsem viděl svou bundu, na kterou jsem byl patřičně hrdý a která nyní vypadala jako velikonoční vejce, jak byla popatlaná od dermacolu.

Doma jsem ji zkoušel vyčistit. Neúspěšně. „Brácha, kdo ti to tak zrychtoval? To musíš donést do čistírny, to doma nevyčistíme! Ty jsi vůl, taková krásná bunda! Dělej s tím něco, ať to máma nevidí, to by byl malér.“ Odnesl jsem bundu do čistírny, kde nad tím paní spráskla ruce: „Taková krásná kůže, to nevím, co s tím uděláme, ale asi to tam trochu zůstane, to víte, to je mastný, to se vsáklo, to se po vás ta holka musela tak válet?“ Stál jsem tam jak tydýt a litoval, že jsem tam šel. Nicméně nakonec bundu vyčistili, ale ztmavla a fleky na ní trochu zůstaly. „Ty vole, dyk vypadáš jako malíř, teď už nikdo nepozná, že to jsou šminky. Teď je to pravé umělecké sako!“ utěšoval mě Sváťa. Mně to až tak nevadilo, ale maminka to nemohla dost dlouho překousnout.

Když Sváťa zestárnul, začal se velmi podobat Reinholdu Messnerovi. Jednou seděl v hospodě v Peci pod Sněžkou a tam ho velmi pečlivě pozorovala skupinka východoněmeckých výrostků. Jeden z nich se po chvíli osmělil a šel se zeptat, jestli není náhodou Reinhold Messner. Sváťa nehnul brvou a povídá: „Psst! Ich bin hier inkognito!“ Naštěstí Němci nechtěli podpisy a vyklidili pole.

Sváťova žena Olinka se rozhodla rodit na Vánoce. Bylo to v roce 1978, v tom roce, co na Silvestra bylo odpoledne plus 15 stupňů a pršelo a v noci spadla teplota na mínus patnáct a všechno zmrzlo a zamrzlo. Protože Sváťa slavil poslední den v roce se svou čerstvou rodičkou a miminkem, zůstal doma. My byli u Aleše na protějším kopci. Jak jsme tak u něj popíjeli, dostali jsme nápad, že bychom Sváťu měli navštívit a na půlnoc si připít s rodiči miminka. I sbalili jsme víno a nějaké zákusky, Aleš vzal kytaru a vyrazili jsme.

Vyšli jsme z přetopeného bytu a nikoho nenapadlo, že je takový mráz. Když jsme se před několika hodinami scházeli, bylo krásně teplo a teď teplota spadla o třicet stupňů, za několik hodin! Na pití jsme si vzali, nevím proč, ešus. Za chvíli nás zima dostihla. Jednak jsme klouzali po namrzlé ulici, jednak jsme na to nebyli ani oblečeni. Ale na Cibulku je to pěkný krpál, tak jsme se zahřáli výstupem. Protože jsem se domníval, že jsem nejchytřejší ze všech, když jsem viděl, jak je vše beznadějně namrzlé, všechny jsem poučil: „Hele, bacha, ať nepřimrznete k tomu ešusu, až z něj budete pít, je asi pěkněj mráz.“ A první, kdo přimrznul, jsem byl samozřejmě já. Pak ještě několik jedinců.

Byla půlnoc a my zvonili u Sváti. Ten vykouknul z okna a když viděl tu bandu nametených kamarádů, jenom řekl: „Panebože, už jdu dolů!“ Přišla i Olinka, novopečená matka. Tak jsme jim blahopřáli a vzájemně jsme se na půlnoc políbili. Rychlé špunty létali vzduchem jak v létě komáři a my měli mejdan v patnácti stupních pod nulou. Sváťa se střídal s Olinkou v hlídání miminka, které spokojeně spalo. A vždy, když se vrátili, tak přinesli nějakou deku nebo starou bundu, kterou si navlékl ten, kterému už byla největší zima.

Tak jsme tam stáli v zatáčce u tenisu podivně postrojeni jako kočující cikáni a bylo nám dobře. Dokonce kromě dek přinesli i hořčičný servis, abychom neustále nepřimrzali k ešusu. Byl to úžasný Silvestr a rád na něj dodnes vzpomínám.