Nedávno jsem psal, jak na mě v Amsterdamu koukali jak na méněcenného, když jsem potřeboval změnit letenku a poprosil jsem zaměstnance KLM, aby mě to změnili: "To si můžete udělat na počítači!" "Nemám počítač!" "Tak na telefonu!" Když viděli mou stařičkou Nokii, dál se nebavili. Byl jsem pro ně beznadějný případ. Má Nokie vydrží nabitá týden a někdy i déle. Když jsem ještě dělal u ČSA, měli jsme tak úžasné montérky, že kapsy nebyly na zip, udržet zavřené je měl suchý zip o rozměrech 1x1 centimetr! Takže když jsem se předklonil, telefon mi několikrát vypadl na beton - a stále fungoval. Když jsem opravoval ucpanou toaletu, tak mi vypadl do fekálií. Hrubě jsem ho opláchnul vodou a rozebraný nechal sušit. Po tom všem stále funguje. Nepotřebuji chytrý telefon. Pro dnešní mladou generaci je to naprosto nepochopitelné.

Dva kluci a dvě holky sedí proti sobě v restauraci, každý má v ruce kouzelnou krabičku, neustále šoupou prsty po displeji a nebaví se spolu. Nějak to nedokážu pochopit. V jejich létech jsem vykecával holkám díru do hlavy, drželi jsme se za ruce a někdy jsem se pod stolem i potajmu osahávali. A dnes? Krabičky!

Když se dívám na pořad Taxi, žasnu kolikrát nad tím, jak je mladá generace nevzdělaná. Když mladík, z kterého sebevědomí jen čiší, na otázku, v jakém stylu je postaveno gymnázium (nyní pedagogická škola) na Evropské ulici, odpoví, že je v barokním stylu, je mi jasné, že to bude student managementu, nejlépe z UJAKu. Málokdy se spletu! S krabičkou bude jistě umět kouzla. Ale vyjadřovací schopnosti a znalosti má troglodyta. Vůbec se nedivím, že jednou to Aleš Háma nevydržel a vyběhl z auta a musel na vzduch.

Mám starý telefon, kde není navigace, internet a bůhvíco ještě. Ale dovolám se s ním a nemusím neustále shánět nabíječku, protože mi telefon "umřel". Když mi nedávno chytrý telefon za symbolickou cenu nabízel můj anglický kamarád, protože omylem dostal dva, velmi se divil, když jsem slušně poděkoval s tím, že to není tak dávno, co on sám prohlašoval, že svou starou Nokii nikdy nevymění. A já to také nemám v plánu. Jeli jsme spolu do Duxfordu, asi po dvou hodinách jeho úžasný telefon zkolaboval, a tak jsem mu půjčil svůj, obyčejný.

V době, kdy mobily byly ještě velmi drahé, jsem zažil ve vlaku z Eghamu do Londýna holku, která v doprovodu dvou mladíků celou cestu krafala pitomosti do telefonu. Po hodině a půl žvanění, před nádražím Waterloo, telefon s díky vrátila jednomu z mladíků. Kolik liber prokecala, nemám ponětí, ale rodiče se jistě při placení účtu prohnuli. Dlužno podotknout, že to bylo velmi pěkné děvče, oba kluci na ni koukali jako na svatý obrázek, a ona byla taková sviňka, že využila zamilovanosti jednoho puberťáka a pustila mu řádně žilou. Na perónu kluka políbila, zamávala mu a její prdelka v minisukni zmizela v davu. Já bych takovou "hvězdu" nejspíš zabil. Kluci stáli v nádražní hale jako opaření.

Dnes, když si něco objednáváte, musíte dát číslo svého mobilu. Bez něj jste ztraceni. Jak jsme mohli bez takové věci žít? Když Honza nezavolá, že dojel dobře, když se dva dny neozve, ať je kde je, jsem nervozní, jestli se něco nestalo. Za mých časů byly pouze telefoní budky, které kolikrát ani nefungovaly. Skvělý soudruh Dubček podepsal zákon, že policajti mohli člověka sebrat a zavřít na 48 hodin bez udání důvodu. Když jsem viděl, že se noc protáhne a že nebudu spát doma, musel jsem zavolat mámě, kde jsem a kde budu spát. Pak mohla maminka klidně spát. A volal jsem! To jsem dodržoval. A kupodivu to bez těch mobilů šlo!

Po mé letošní příhodě jsem se rozhodl, že si pořídím aspoň malý tablet, který se mi vejde do fotobrašny. Bez tohoto zařízení si člověk ani hotel neobjedná! Co bude svět dělat, až nějaký pitomec vyvolá magnetickou bouři a všechna tato zařízení zničí? Budou fungovat jenom stará auta a parní lokomotivy! A všechny kouzelné krabičky budou na prd! Ale třeba se zase začnou lidé vodit za ruce a budou si spolu povídat…