Posledně jsem skončil s podivením, kam ten svět spěje, když bez počítače a chytrého telefonu je na tom člověk hůř, než kdyby měl lepru. Vrátil jsem se po dvou vysilujících dnech z Amsterdamu a moji kamarádi na mě čekali v Arizoně. Kamarád Honza půjčil auto, rezervoval hotely na trase, zatímco já kvůli "chudým" pilotům Lufthansy dřepěl v Praze! Ráno v sobotu mi zavolal můj syn Honza, že stávka skončila a že Lufthansa létá. Zajel jsem hned na letiště a tam mi velmi ochotná dívka ze zastoupení společnosti během tří minut vystavila letenku. Jaký rozdíl proti KLM! Ještě se koukla na obsazenost letu přes moře a řekla: "Tam se dostaneš, je tam místo, držím ti palce! Určitě tam letíš zase za aeroplány, tak šťastnou cestu!" Druhý den se brzy ráno totéž opakovalo u odbavení, bývalý kolega mně popřál šťastnou cestu a za pět minut jsem již seděl v letadle.

V Los Angeles jsem se na informacích pídil po spojení mezi letištěm a místní Florencí, protože kvůli stávce chudáků pilotů mi propadly levné letenky do Phoenixu. Dál jsem musel greyhoundem. Pán, asi metr devadesát vysoký, kolem sedmdesátky, mi velmi ochotně poradil. "Pane, je tady několik možností. Jsou tady dvě společnosti, které vás minibusem za 16 dolarů dovezou na autobusové nádraží, nebo jsou tady taxíkáři a ti vás okradou a bude vás to stát od sta dolarů do dvou set a nebo je tady městská doprava jen za šest dolarů, ale to budete dvakrát přestupovat a ještě budete muset jít kus pěšky. Já osobně bych vám doporučoval minibusy. Můžete pro mě něco udělat?"

Pán byl velmi sympatický a vše doprovázel pantomimou a ještě měl zalaminovanou ceduli, kde měl veškerou dopravu na obrázcích. "Jistě, co byste potřeboval?" "Víte, tady jsou dvě společnosti, které jezdí s minibusy a stanice mají vedle sebe. Stojí tam dva černoši. Jděte napřed k tomu prvnímu a zeptejte se ho kolik to bude stát, on vám řekne, že šestnáct a pak jděte k tomu druhému a zeptejte se ho na totéž. Cena bude stejná, ale strašně je naštvete a mně tím uděláte ohromnou radost, není nic krásnějšího, než naštvaný černoch, co myslíte?" Vzpomněl jsem si na kecy o politické korektnosti a s radostí jsem to udělal, jak si přál a bylo to přesně, jak řekl. "A s kým chcete jet? S nima, anebo s náma?" "Kdo tady bude první!" "Náš bus tady bude první, už je na cestě!" První přijel červený, nasedl jsem a jel do centra Los Angeles, kde je místní Florenc. Cesta trvala přes hodinu.

Neznalý místních zvyků jsem si krátil dobu čekání na autobus v místní kavárně. Když se blížila doba odjezdu, tj. asi za po dvou hodinách čekání, jsem šel ke gejtu 11, odkud odjížděl autobus do Phoenixu a končil v Dallasu v Texasu. Před dveřmi stála řada báglů a různě tam postávali lidé, až na mou maličkost, poněkud tmavší pleti. Autobus přijel, vystoupil řidič a otevřel dveře k nástupu. Protože jsem stál u dveří, nastoupil jsem. Netušil jsem, že pořadí nástupu určují tašky před vchodem. Nějaká baba na mě začala ječet směsí španělštiny a angličtiny. Poslal jsem jí česky do tmavých míst, protože jsem byl po čtrnáctihodinovém letu strašně utahaný a smysl tašek jsem pochopil, až když jsem dostal vynadáno. Ohromný autobus byl téměř plný. Na stanici San Bernardino - hlavná stanica řidič hlásil, že si všichni musí vzít jízdenku, jinak nebudou vpuštěni zpět do autobusu. Řekl jsem mu, že žádnou jízdenku nemám, protože tu internetovou jsem mu odevzdal. "To se vás netýká!" A skutečně, při nástupu si mě nikdo nevšiml, zato ty ostatní prohlíželi dost podrobně…

Na další čůr-pauze přišel řidič a řekl, že kdo jede jen do Phoenixu, ať si přesedne do druhého autobusu. Přesedl jsem si a v ohromném greyhoundu nás sedělo asi deset. Padl jsem do mdlob a probudil jsem se až v půl druhé ráno, když jsme se blížili do hlavního města Arizony. Tam na mě čekal Honza Hamerník a já to bral jako zázrak, že po všech protivenstvích osudu jsme se sešli na druhé straně zeměkoule! Odvezl mě domů a já se po dvou panácích odebral do říše snů.

"Zuzanko, slibuji ti, že zavleču Honouška po dobrém či po zlém do nějaké hadrárny a obleču ho, jenom mu dej na krk ceduli, jaké má číslo kalhot, tričko je jasně XXXL!" A tak jsem se ocitl proti své vůli v hadrárně. "Podívej se, tady mají dvoje kalhoty za cenu jedněch, to nesmíš oslyšet, víš, co jsem slíbil Zuzaně, že se nebudeme motat jenom kolem letadel a aut, ale že se vrátíš v neroztrhaných kalhotách!" Strávili jsme tam neuvěřitelných třicet minut. Honza sáhnul do police, vytáhnul mé číslo kalhot a zavelel: "Vyzkoušet!" Sám si koupil troje. Já dvoje, takové množství kalhot jsem si v životě nekoupil. Když jsem to líčil Danu Vašutovi, tak se zhrozil: "Cože? Vy jste byli třicet minut v hadrárně a ještě jste si koupili kalhoty? Neznám hospodu, kde by prodávali kalhoty. Co tam čepovali?"

Jednu noc jsme spali v nádherném hotelu v městečku Williams na Route 66. Za městečkem se tyčily zasněžené hory a to jsme byli v Arizoně, kousek od Grand kaňonu! V životě bych neřekl, že je to možné! Městečko jak vystřižené z westernu, plné starých amerik a hodných lidí. "Já vím, že tě moc příroda nebere, ale tady jsme asi dvacet kilometrů od Grand kaňonu, tak se ta pojď podívat, uvidíš, že se ti to bude líbit!" A skutečně se musím přiznat, že pohled do kaňonu vyrazí dech. Člověk to zná jen z filmů a má dojem, že to je uprostřed pusté rozpálené pouště, ale přitom jsou kolem dokola borové lesy, které nádherně voní! A je tam poměrně chladno, protože to je téměř tisíc metrů nad mořem.

Toto vyprávění bych rád zakončil slovy jedné písně:

Arizonských mužů plémě
k ženám chová se tak jemně!
Ve znamení pokroku
střílí rovnou od boku.
Pif, paf!