Mám kolegu, dělám s ním velmi dlouho. I když dlužno poznamenat, že jsem ho patnáct let nevídal, když jsem dělal v cizím žoldu. Ten člověk je velmi zvláštní. To, co normální lidé zažijí za celý život, on stihne za týden. První jeho veřejné vystoupení bylo v Kachyňově filmu „Láska mezi kapkami deště“, kde měl roli Kanimůry. Podmínka pro získání této role bylo, aby čtrnáctiletý školák kouřil, což Karel hravě splnil, protože už v té době bánil jak k smrti odsouzený. Také úžasně mutoval. Tato závada na hlasivkách mu zůstala dodnes. Když k nám nastoupil prohlašoval, že v době, kdy on hrál skoro hlavní roli, Marek Vašut v témže filmu měl akorát „čurdu“. Jenomže, kde je dnes Vašut a kde je Karel!

V osmdesátých létech měl Karel motocykl Jawa Mustang. „Hele Pavle kolik ti jede ten tvůj polák (Polski Fiat 125, v té době luxusní auto)?“ „Proč se ptáš?“ „No mně jede motorka kolem sto třiceti, změříš mi to?“ „Cože, ten tvůj kozí dech jede sto třicet?“ „No jo, už je to tak, změříš mi to na kladenský, až pojedeme domů?“ „No tak jo.“

Jeli jsme domů a Karel našlápl svůj „kozí dech“ a zamával na Pavla, že může vyrazit. Já seděl s Pavlem v jeho Fiatu: „Prosím tě Pavle, dej bacha, ať ti ten magor nespadne pod kola.“ „Neboj, já vím!“ Pavel jel po Kladenské a Karel ho předjel, ležel na své motorce a jel jak šílenec. Pavel přidal a jel za ním. „Hele mám tam stovku a on mi skutečně ujíždí.“ Jeho rychlostní rekord netrval dlouho. Za chvíli se motorka začala podivně smýkat po silnici, Pavel začal prudce brzdit. Motorka se zastavila a Pavel zastavil za ním. Šťastný Karel si zvedl brýle a sklonil se k našemu autu: „Ty vole, sto třicet, fakt že jo! Vezmeš mě dolů na kulaťák na metro? Vona se mi mašina nakonec malinko kousla!“ řekl a sedl si k nám do auta. „Vidíš, že jsem nekecal, ta jede!“ „Vždyť ti umřela, tak, co kecáš!“ „No jo, ale jela!“

Karel dostal žigulíka, tehdy chlouba každé rodiny. Ušetřil si tuzexové bony a koupil si v Tuzexu střešní okno. Střešní okna v normálních krámech, kde se prodávalo za koruny, nebyla. Všem nám to nahlásil, že bude mít střešní okno, že je objednán do servisu na pátek. V úterý si jel auto vyzvednout. „Tak tady to máte, zkontrolujte si to, tady mně to podepište a v pokladně zaplatíte dvanáct set korun.“ Karel koukal na auto a nevěřícně zíral na to, co mu technik předával: „To si snad děláte srandu, to nemůžete myslet vážně!“ „Co se vám zase nelíbí?“ zahučel technik. „Tak se na to podívejte, to jste tady takoví idioti? Nebo tak chlastáte?“ Okno bylo totiž namontováno nad zadním sedadlem a otevíralo se proti směru jízdy. Technikovi konečně došlo, co se stalo, a také nevěřícně zíral na auto. Když se vzpamatoval začal ječet na mechanika: „Stando, ty debile, to ste byli tak nametení nebo co? Pojď se podívat, co jste udělali, to se mi snad jenom zdá!“ Mechanik se přišoural k autu a dost nechápavě koukal na to, co se nelíbí jeho šéfovi. „No jo, každej sem jezdí popředu a tady pán sem nacouval, no tak jsme to udělali nad zadním sedadlem, no.“

Protože musel servis uříznout celou střechu a navařit novou, tak se montáž střešního okna protáhla.

Karel byl na pravidelné každoroční zdravotní prohlídce. Při té se také odevzdává vzorek moči. Sestře se nezdál obsah cukru, a tak to řekla doktorce. A paní doktorka se zeptala Karla: „Pane, má někdo z vaší rodiny cukrovku?“ A Karel nehnul brvou a odpověděl: „No já nevím, ale myslím, že babička měla čtyři hektary!“ Doktorku to rozzuřilo, neb se domnívala, že si z ní Karel dělá legraci. Ale on si z ní legraci nedělal, on prostě takový je.

Karel bydlel v Libni. Když se stavěla stanice metra, museli dům, ve kterém bydlel, zbourat. Tak mu dali nový byt v paneláku na Černém mostě. Karel stále spekuloval, jak to stěhování provede. Jediný způsob, jak se stěhovat, bylo objednat stěhováky od ČSAD, což byla v osmdesátých létech jediná firma, která to dělala. Protože neměla tehdy konkurenci a soukromníci nákladní auta neměli, měla strašně dlouhé lhůty. Karel tedy přemýšlel a přemýšlel, až potkal jednoho kamaráda, který si přivydělával jako řidič noční tramvaje. I zrodil se strašlivý nápad, který mohl napadnout jenom jeho: noční tramvaj, jejíž číslo si už nepamatuji, jezdila z Libně na Černý most. Takže se může stěhovat noční tramvají! Nápad chtěl jenom rozpracovat, sehnat kamarády a může se stěhovat!

V té době se spousta kolegů v práci stěhovala, a tak tam byla parta kluků, kteří si říkali „těžká parta“, a ta chodila kamarádům pomáhat. Karel je požádal o pomoc a vysvětlil jim, jak by to chtěl udělat. Taková blbost ještě nikoho před tím nenapadla, takže celkem nebyl problém kolegy přemluvit. Karel měl partu a datum, kdy jeho kamarád měl brigádu na tramvaji. Začali jsme stěhovat na nástupní ostrůvek kolem desáté večer. Jeho mladá žena stála na stanici a hlídala, aby jejich majetek nikdo neukradl. Protože tam byl už i konferenční stolek, dala na něj skleničky a kdo přišel a něco přinesl, dostal panáka rumu. Lidi a pejskaři se strašně divili, proč vynášíme věci z bytu na stanici tramvaje: „To jste ještě nikdy neviděli stěhovací tramvaj? Ne? No to jste o hodně přišli, to se dá objednat u Dopravních podniků a je to skoro zadarmo.“ Lidi kroutili hlavou a šli si dál po svém. Byly asi dvě hodiny ráno, když přijel kamarád s tramvají. Opilcům, kteří s ní jeli, zavelel, ať se přestěhují do přední části, že tady vzadu je to od teď do odvolání „stěhovací tramvaj“. Někteří opilci si mnuli oči, protože tomu nevěřili. Nevěřili, že se někdo skutečně může stěhovat tramvají. Když ale viděli, že tam nosíme skříňky a poličky, sedací soupravu, palmu a fíkus a stojací lampu, začali chápat a někteří dokonce i přiložili ruku k dílu.

„Tak dobrý, všechno na palubě, jo? Nic nezůstalo na stanici?“ „Ne nic, můžete jet, šéfe!“ řekl Pepa, lehl si na gauč a zapálil si cigáro. Tramvaj vyrazila směr Černý most. Když někdo další přistoupil do tramvaje, strašně se divil, co se děje. „Už jsem viděl hada blít, mlátit žábu pěstí do kamene, letadlo couvat a převrženou cikánskou maringotku, ale tohle vidím poprvé! To se mi snad jenom zdá!“ „Nebojte, šéfe, to nic není, to se vám nezdá,“ ozvalo se z gauče, kde stále kouřil Pepa a četl si k tomu nějakou knížku, kterou vytáhnul z knihovny. Přitom stále kolovala láhev rumu.

Přijeli jsme na konečnou a začali vynášet věci z tramvaje. „Karle, že ty si zapomněl koupit lístek, že jo?“ „Co blbneš, já nevím, kolik se platí za gauč, navíc jsem tím vlastně šetřil místo k sezení.“ Když jsme všechno vynesli ven na stanici, začali jsme to tahat do domu, který byl od stanice blízko. Vlivem rumu a také díky naší neprofesionalitě jsme dělali v novém paneláku strašný kravál. Vyběhl na nás jeden obyvatel, který měl chatrný spánek. „Co to tady děláte za bordel? Zbláznili jste se?“ Díky notné dávce rumu, který nám koloval v žilách, jsme byli takoví hraví, a tak jsme kolem něj začali tančit s pokojovými květinami, které jsme zrovna v tu chvíli nesli, a zapěli jsme mu píseň „Vysoký jalovec“. Asi nebyla jeho nejoblíbenější, takže na nás začal řvát: „Táhněte do hajzlu, vy magoři, vždyť jsou skoro tři hodiny, já se chci vyspat!“ Dneska ho docela chápu, ale tehdy jsem mu řekl: „Panáček je nějakej nervózní, panáček se sem asi nestěhoval, panáček tady stál a ten barák postavili kolem něho.“

Tak jsme nastěhovali našeho kamaráda ve tři ráno do paneláku, kde bydlí dodnes. Jak vychází se sousedy, nevím. Vždycky když jedu přes Černý most, na náš noční výlet si vzpomenu.

Jednou si Karel našel přítelkyni, která byla vdaná. To se stává. Vždycky, když manžel odjel na služební cestu, tak mu zavolala, on se navoněl a oholil a vyrazil. S jejím manželem se znali od vidění, bydleli totiž o několik vchodů dál. Jednou mu zavolala, Kája se upravil, postříkal kolínskou, vyrazil a hurá na to! Zazvonil - a otevřel mu manžel! „Karle, a cos mu, proboha, řekl?“ „No, co jsem mu měl říct. Řekl jsem: „To je ale situace a to muselo potkat zrovna vás!“ „A jak to dopadlo?“ „No dobře, ožrali jsme se!“ Taková věc se prostě může stát jenom Kájovi - a pohotová odpověď by také nenapadla nikoho jiného než Káju.