Dnes jsme se vrátili z města z neúspěšné mise: návštěva JESADA Technik Museum. Po zkušenostech s pokusem zorganizovat zájezd na most přes řeku Kwai jsem tušil, že i pokus navštívit toto muzeum, které nabízí průvodce Bangkokem, bude oříšek. Ne, že bych pro zdar věci nic neudělal, kolegové v práci mi vytiskli v thajštině cestu od hotelu do muzea a mapku cesty. Podle Google je cesta dlouhá 29 kilometrů, což není mnoho. "Dáme ten papír v thajštině taxikáři i s mapkou, to musí najít. Zaprvé: taxikáři v Bangoku nemluví jinak než tahjsky, zadruhé: nemají v autech navigaci a zatřetí: jak jsme dnes zjistili, někteří neumějí ani číst! Taková třeskutá kombinace je jasným předpokladem neúspěchu. Dispečerce taxi jsem říkal, jestli ten člověk ví, kam nás má zavézt. "Jés sér, jés sér!" Vyrazili jsme z letiště, kde bydlím.

Zuzana říkala: "Ty víš, kam jede?" "A jak to mám asi vědět?" Taxikář koukal do papíru s adresou muzea a jediné, co z něj anglicky vypadlo bylo: "Námbr? Námbr?" "Jakej námbr, Pepo? Chceme do technického muzea! To je tak těžké pochopit?" "Jés, jés! Námbr?" Panbože, jak může tato země žít z cizineckého ruchu, když zaměstnává takové debily?

Ukazovali jsme mu mapu s cestou, jak se dostaneme do muzea. "Námbr?" "To je idiot! Jakej námbr?" Nakonec zastavil u taxikářů, kteří taxikaří s mopedy, což je místní specialita. Mával jim před očima papírem s mapkou a s popisem v thajštině. Jejich IQ bylo asi na podobné výši jako jeho. Zato jsme seděli v autě s puštěným taxametrem asi dvacet minut. Pak nasedl do auta a zase kus popojel. Zastavil před policejní stanici a šel tam s těmi papíry. Mapka a cesta byly bohužel natištěné na použitých papírech z práce. Nikoho z nás nenapadlo, že policajty bude zajímat manuál na letadlo! Podrobně zkoumali výměnu hasicí láhve na A 321, ale cestě do muzea se nijak zvlášť nevěnovali. Zuzaně bouchly saze a razantně jim ten papír otočila. "My chceme sem," ukázala na adresu muzea v thajštině. "Kde jsme teď? Chceme do JEASADA T e c h n i k m u s e u m!" oddělovala každé písmeno, protože jí bylo jasné, že ani policajti nevědí, co od nich chceme. Blbý řidič si zapamatoval slovo technik, a tak nás vítězoslavně zavezl na dvůr technické univerzity! Tady snad bude někdo gramotný, kruci! Opak byl pravdou! Nikdo jednak neuměl anglicky a jednak netušili, že takové muzeum v Bangkoku vůbec je.

Přečetli jsme si, kolik je na taxametru, a dali jsme tomu člověku sumu na desetník přesně, protože jsme si nechtěli platit další konzultace s místním obyvatelstvem. Druhý taxikář rozuměl slovu muzeum, a tak nás přivezl k vlastivědnému muzeu. Snad v muzeu bude někdo, kdo bude umět anglicky a bude znát i ostatní muzea! Opak byl pravdou. Děvče se klanělo a na otázku "Do you speak English?" Odpověděla zaklínadlem: "Jés sér, jés sér!" Ale to bylo bohužel také to jediné, co z ní anglického vypadlo. Ukázali jsme jí papír v thajštině: "Jés sér muzeum hýr!" a ukazovala na muzeum. "Jo Fančo, ale my chceme technické muzeum, kde jsou auta, víš takové to vrr, vrr jak se tam kroutí volantem!" "Jés sér, muzeum hýr!"

Nebylo vyhnutí a vypadli jsme. Našli jsme kancelář se slibným nápisem "Tourist information". "Do you speak English?" "Jés sér, jés sér!" Dali jsme té krásné panence adresu muzea v thajštině, chvíli bušila do počítače a za chvíli nám sdělila ohromující zprávu, že toto muzeum není v Bangkoku! "Ještě včera bylo!" Nakonec Zuzana napsala na stránku z bloku velkými písmeny jméno muzea a ukázala jí ho: "Tady to je jméno toho muzea, Fančo! To je jméno toho muzea, rozumíš?" Zase cvakání počítače a nakonec se na velké obrazovce objevily stránky muzea, které jsme nastudovali v hotelu. "Chcete tam jet zítra? V kterém hotelu bydlíte?" "Proč zítra, my tam chceme teď hned, kde to je?" "Je to daleko, ale já vám to zařídím." "Kde to je? Jestli to je daleko, tak se na to vykašleme!" "Není to daleko, to ne, mám vám zavolat taxi? Ten ví, kde to je!" "Rozumíš jí, tak je to daleko, nebo blízko?" Napsala na kalkulačku sumu 2000 bhatů, což je oblíbená suma. "To je moc!" Suma ze změnila na 1700 a nakonec na 1500. "Zuzano, jedeme domů, tady vyjednávat nebudeme, evidentně nás chce okrást, jak je v místním kraji zvykem!" Odešli jsme. Na ulici jsme si dali skvělé pražené nudle a trochu jsme se uklidnili. Zuzana si opsala jméno ulice, kde byla ta povedená informační služba. Když jsme přijeli na hotel, na Google Maps jsme zjistili, že oněch 1500 (původně 2000) bhátů mělo být za pouhé 4 kilometry (samé jednosměrky)! Pěšky patnáct minut! Pro porovnání: za cestu z města do hotelu (30 km) jsme zaplatili 110 bhatů! Okrást bílého, to je za dva body!

Pracuji tady rád. Jediné, co nepochopím, jak je možné, že země, která se živí turistickým ruchem zaměstnává ve službách negramotné idioty, že člověk, který má organizovat výlety z hotelu, neumí jinak než thajsky. Nevím, jak tady cestují baťůžkáři, když se jinak než thajsky nikde nedomluví! Když člověk chce vidět nějakou zajímavost, kterou nabízí průvodce, nemá šanci. Tedy, když zrovna nehledá erotické rozptýlení nebo nechce kupovat dreky, které se dají koupit v každé vietnamské tržnici. Jako turista rozhodně po Thajsku vzdychat nebudu!