18.4.2024 | Svátek má Valérie


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 263

18.2.2014

Měl jsem takového kamaráda, přezdívali jsme mu Derby, a to byl a je chorobný kolenovrt. Proto se také neoženil, natož aby měl děti, protože "víš kolik to dneska stojí!" Díky této vlastnosti se rozešel s většinou svých kamarádů, protože láska k penězům (přestože je velmi dobře situován) mu zcela zatemnila mozek. Vysokoškolsky vzdělaný a jinak velice inteligentní člověk jedl den staré rohlíky, protože byly v Delvitě zadarmo, v New Yorku v třicetipětistupňovém vedru chodil pěšky, protože metro je strašně drahé. To všechno se týkalo jeho osoby a venkoncem je to jeho věc, jak žije. Jenže on začal také vydělávat na svých kamarádech a ti se na něj samozřejmě dříve nebo později, vykašlali. Když jsem byl někde v cizině, "čirou náhodou" se tam ocitnul také s tím, jestli by nemohl u mě v hotelu přespat, když mně to platí firma. Úžasné bylo, když Derby dostal nápad, že bych mu mohl také půjčit služební auto, že by chtěl jet do muzea v Cossfordu. Velmi se divil, když jsem mu řekl, že to asi nepůjde. "A jak se tam mám podle tebe dostat?" "Člověče, představ si, že existují autobusy a vlaky a také že existují informace v hotelu a tam ti přesně řeknou, jak se tam dostaneš!" "No jo, ale víš kolik to bude stát a ty máš auto zadarmo, i benzin ti platí!" "No mně jo, ale tobě ne, takže budeš muset jet hromadou."

Kdysi, když jsme se ještě navštěvovali, hostitel něco uvařil a ostatní přinesli nějaké pití. Jednou byl na jakési služební cestě v Thajsku (kupodivu mě s sebou na oplátku nevzal) a tam ho pozvali na kurs vaření. Na památku dostal pytlíček s thajskou omáčkou "green curry". Jedna dávka pro jednoho člověka. Tehdy chodil se skvělou holkou a ta nás pozvala k sobě na večeři. On už týden před tím avízoval, jestli nám nebude vadit, že to bude pikantní. Když volal asi popáté, tak jsem mu už řekl, ať jde do háje, že když za mnou někam přijel, tak se nechal pozvat do indické restaurace a tam zrovna nikde dietu nevaří. "No, já mám jenom strach, aby to i Zuzana mohla." "O tu neměj obavy." A tak jsme v určený den a v určenou hodinu byli u jeho kamarádky. "Honzo, já nevím, jestli vám to bude chutnat, já neumím vařit, ale toto nemá žádnou chuť, i když on to dělal prý podle receptu." Skutečně to žádnou chuť nemělo. Ptal jsem se ho, proč neustále prudil s tím, že to bude ostré a nakonec to je jen vodovaté a bez chuti a zápachu. Vylezlo z něj, že osm porcí udělal z toho jednoho pytlíčku, který dostal zadarmo, takže to ani žádnou chuť mít nemohlo. Zato když on někam přišel, vypadalo to, že právě absolvoval pochod smrti a že mu vyhládlo.

Takových věcí bylo víc a mě to už přestávalo bavit. Posledním hřebíčkem do rakve bylo, když on jako velký sběratel autíček (kterým skutečně je) mi nabídl, že jsou taková skupina a jestli nechci nějaký model 1/43, že to vyjde levněji, když se poštovné rozpočítá mezi víc lidí. Nejsem žádným velkým sběratelem, ale u něj jsem ve vitríně viděl Lolu T 70 a to je auto, které se mi moc líbí. "Tak, jo, za kolik by byla ta Lola?" Řekl cenu, kterou jsem akceptoval. Když model přišel, několikrát mi vyprávěl, že nemá plastovou krabičku jako obvykle, ale je v takové té bublině přilepené na papíru. "Mně je to srdečně jedno, já krabičku nepotřebuju." Když mi to ale řekl poněkolikáté, začal jsem obal studovat, protože mi to bylo divné. Bylo vidět, že někdo obal rozlepil a zase zalepil, a nakonec jsem objevil, že na obalu je napsáno, že Mercedes Benz SSK je ochranná známka společnosti Daimler-Benz. Opravdu mě o obal nešlo, nejsem sběratel, ale dal jsem jednu k jedné včetně informace, že mu vykradli sklep a ukradli mu krabičky od modýlků. "Proč jsi mi neřekl, že chceš tu krabičku, já bych ti ji klidně dal, proč ze mě děláš blbce? Na této papírové je napsáno, že to je od Mercedesa SSK, a toho jsem u tebe viděl. Víš, co nejvíc nesnáším? Když ze mě někdo dělá blba!" A od té doby se nestýkáme.

Vzpomněl jsem si na něj včera, když jsem si dal kuře v zeleném karí. A to bylo sakra pálivé. Dobré, ale opravdu pálivé. A to mi k tomu ještě přinesli mističku s nasekanými papričkami. Přiznám se, že tu jsem nepoužil, nebyl jsem tak odvážný. Koukal jsem, jak si místní slečny tu mističku na jídlo zvrhly a ještě to vylízaly. Místní kuchyně je opravdu zážitek. V jedné lidové vývařovně, kam chodí i posádky, jsem koukal, jak si dvě stevardky koupily kýbl polévky. Když jim ty "nočníčky" přinesli, polévkovou lžící si z misek nasypaly cosi do polévky. Když jsem se šel podívat, co to bylo, tak to byly drcené papričky, cukr a nějaká omáčka. Až doposud jsem si myslel, že mám pálivé rád, ale problém je v tom, co kdo považuje za pálivé.

Jedno se Thajcům nedá upřít, vařit umí. Všude na ulicích megapole Bangkoku jsou stánky, kde něco pečou a kde něco voní. Tady, kousek od hotelu na okraji města, je tržnice. Byl jsem se tam pro zajímavost podívat. Dlužno podotknout, že tržnice s jídlem. Na kraji pečou různé dobroty popsané jen thajsky, takže jsem věděl houby, co to je. A dál prodávají suroviny. Protože špatně vidím, musím se dívat z blízka, a tak jsem nakoukl do jakési bedny, jaké že dobroty tam mají. V té bedně se to hýbalo a syčelo a mě málem fláklo. Ničeho na světě se nebojím, jen hadů a zubaře. Zubař v té bedně nebyl… Zato hadů poměrně dost. Vypotácel jsem se před tržnici a musel jsem se nadýchnout čerstvého vzduchu (jestli se dá tomu, co se tady dýchá, říct čistý vzduch. Ale určitě ve vzduchu nejsou hadi, aspoň si to myslím.