Měl jsem to štěstí, že jsem mohl po roce 1989 procestovat kus světa. Kromě Austrálie a Jižní Ameriky jsem projel, co se dalo. Někde se mi líbilo více, někde méně. Jsou místa na zeměkouli, kam bych se už nevracel. Nikdy se mi nelíbilo v tropických rájích, je tam na mě moc vedro a ještě vás neustále někdo otravuje s cetkami, které se vám snaží stůj co stůj prodat. Vím, že je to jejich způsob obživy, ale já, když jsem ve vedru a vlhku, kde člověk po několika minutách má z čisté košile sežvaněný hadr, jsem naštvaný a na ty chudáky neurvalý.

Také Spojené státy mne nikterak neuchvátily. Tedy myslím, že to není místo, kde bych chtěl natrvalo bydlet. Svým způsobem obdivuji kamarády, kteří se tam usídlili a jsou tam šťastní. Mám rád americká auta a letadla, obdivuji jejich techniku, ale jsem vždycky rád, když jsem zase zpátky doma na Smíchově. Nemyslím, že by to bylo něco konkrétního, co mi na USA vadí, mají skvělá knihkupectví, ale vaří kafe do papírových kelímků. Dělají asi nejlepší steaky, ale po jejich pivu má člověk maximálně nadýmání, i když oni se dokáží po Budwaiseru motat a plácat kraviny. To, že jsme pro ně nějaká nezajímavá tečka na mapě a to si ještě většinou nejsou jisti, kde by ji měli hledat, to beru, kdo z nás dokáže vyjmenovat hlavní města států unie? Kde většina států je větší než naše země!

Kanada je na tom už lépe. Ta má podle mě evropský ráz, zejména Toronto a Montreal. Kam se ale vždycky rád vracím a nikdy se mně nechce domů, je Anglie. To je země, kde bych asi mohl žít déle. Tedy ne natrvalo, ale déle. Mám tam spoustu kamarádů a je mi tam vždycky fajn.

Je jedno místo na světě, které miluji. Světe, div se, není to žádný tropický ráj, není to ani u moře. Je to u takové malé říčky v jižních Čechách. Ta říčka se jmenuje Nežárka a to místo je kousek od Veselí nad Lužnicí. Je to chatová osada Krkavec. Jezdil jsem tam od svých patnácti let na jednu miniaturní chatu. Tehdy tam nebyla elektrika a svítilo se petrolejkami a topilo se v malém sporáčku. Chata patřila tátovi jedné mé kamarádky, byl to neuvěřitelný samorost.

Když jsem ho prvně viděl, strašně jsem se ho lekl. Obrovitý černovlasý člověk, který vypadal jako cikán. Později jsem poznal, že je strašně hodný a i když byl nejméně o třicet let starší než já, dokázal vymýšlet neuvěřitelné ptákoviny. Byl to také rozený vypravěč. Nikdy před tím a asi ani nikdy po tom jsem nezažil, aby celá hospoda seděla a tiše poslouchala vyprávění. Když Tonč začal vyprávět, celá "Faflovic touň" ztichla a nábožně poslouchala. Ze začátku jsem měl dojem, že si Tonč vymýšlí, ale on si jenom tak trochu příběhy upravoval, aby byly zábavnější. Jak říká dcera mé kamarádky: "Pravda nesmí stát v cestě veselému vyprávění!"

"No, to jsme jednou šli tady tou ulicí a kousek za školou bydlel tehdejší tajemník MNV, dej mu pánbů věčnou slávu, kterej nás neustále udával a my jsme měli na něj s bráchama spadýno. Furt jsme se museli zpovídat policajtům, kde jsme sehnali tu srnu, která čirou náhodou visela na bráchově baráku, no prostě byla to svině, která nám ztěžovala život. Sám kradl, ani poledne nedržel, ale na nás měl spadýno. No toť se ví, jednou musela přijít naše chvíle. Šli jsme tady s bráchou domů z "faflovny" no a měli jsem jí malinko takovou veselou. A co čert nechtěl, šli jsme čirou náhodou kolem baráku toho vola. Ještě k tomu taková náhoda, von ten prevít přestavoval barák. Teda ne von, ale komunál mu to dělal. A před domem měl pěkně naskládaný cihly, písek, vápno i cement. Prostě klasickej stavební bordel. No a když jsme tam našli i necky s vodou, bylo na malér zaděláno. Ani jsme se nemuseli dohadovat. Jeli jsme jak stachanovci ve velký zemi, kdybychom měli socialistickém závazek, tak jsme určitě něco vyhráli. Maltu jsme měli na to tata. Cihly lítaly vzduchem, jak motýlci. No, vám budu povídat, za chvíli měl zazděný dveře do baráku a protože nám matriál zbyl, tak jsem mu zazdili i okna na ulici! No a tak ve skutečnosti poznal, co to je, když se řekne "zazděnej prcek" (tajemník měřil totiž metr šedesát). No a s pocitem dobře vykonaný práce, jsme se odebrali do kanafasu. Ráno nastal bugr, soudruh tajemník zaspal, protože měl v baráku trochu tmy, pak si chtěl vyvětrat a udělal si bouli. Maltu jsem dělali poctivě, museli to vybourat. Vyšetřovali a vyšetřovali a prd vyšetřili. Starej Paďourek tady z Faflovic touně odpřisáhnul při životě svý matky, že jsme tady byli až do kuropění. No von se moc nerouhal, vona totiž mu máma umřela už před deseti rokama.

My jsme měli s Karlem vůbec problémy s dveřmi. Tady naproti, jak je cukrárna, tak bydlela taková učitelka. Byla to baba princmetálová. Jednou potřebovala opravit svou starou škodovku, a tak jí to Karel vopravil a ten vůl si vzal jenom peníze za díly, co jí do toho koupil. No a vona: "Pane Karel já bych potřebovala ještě tohle a ještě toto a když už to děláte, tak mně udělejte ještě tady to, prosím." Prostě si Karel nadělal do bot. Znáš ten typ chudinek, co vypadají, že neumí do pěti počítat, korunu bys jim dal, a přitom stáhnou z člověka kůži. Už nám lezla na nervy. Šli jsme takhle jednou v zimě do "Faflovic touně" a vona, mráz nemráz, otevřela okno a hned: "Karle, mohl byste se prosím zastavit, mám tady jenom takovou maličkost, to budete hned hotovej", ale na Karla přišla taková žíža, že mě v tom nemohl nechat samotného a povídá: "Paní učitelko, já se zastavím, až budu mít čas, teď ne." Ale ona byla neodbytná: "Pane Karel, vždyť, co je to pro vás, co já chudák samotná ženská si tady počnu!" "No to taky nevím, jak vy samotná ženská můžete počnout, ale já jdu do hospody a zastavím se zítra." Baba byla neuvěřitelně vlezlá a nechtěla se nechat odbýt, a tak jenom našeho Karla vytočila.

Jak nám šplouchalo pivendo v podbřišku, tak se Karlovi vrátila dobrá nálada: "Co já bych tý babě jenom vyvedl, aby dala konečně pokoj?" No, nápad přišel sám. A to nápad hodný genia skládajícího se z několika rumů a deseti piv. Vyšli jsme před "faflovnu", mráz byl, jen to praštělo, a šel s náma Houska, znáš ho, ne? A ten bydlel u učitelky v podnájmu. On už je v invalidním důchodu, je chabrus na nohy, a tak ráno nevstává. Koukáme s Karlem, že dveře do baráku se otevírají nepochopitelně opačně, ven. No a nápad byl na světě! Tak jsme s Karlem dali kalhoty na půl žerdi a přidřepli jsme na schod. Ráno vyndavali učitelku oknem ven a naši památku museli odseknout lopatou!"

S Tončem a s Karlem jsem strašně rád chodil na ryby. "Poctivej pytlák ukradne akorát to, co sám sežere, když krade na kšeft, je to zloděj a ti patří za mříže!" A tak jsme si chodili "půjčovat" ryby, které jsme potom na chatě dělali na různé způsoby.

Jednou jsme seděli s Tončem ve "faflovně" a on měl přednášku. Vyprávěl zase příběhy ze svého života. Najednou přednášku přerušil a zmizel. Mysleli jsme, že šel na záchod, ale zábava byla dobrá, a tak nám to uteklo. Za chvíli se objevil, v ruce igelitku. Přišel k výčepu a do vaničky na mytí půllitrů vysypal několik kaprů. Bylo to náramné. Kapři byly větší než vanička, tak se plácali po zemi. Tonč se řehtal a povídá: "Paďourku, tyhle nám udělej a jednoho si vem od cesty. Udělej je jenom na másle." Pomohl jsem hospodskému ryby oškrábat a vykuchat a on je hodil na pekáč s kostkou másla a upekl je.

V lokále se mezitím rozproudila debata. Chudák porybný, kterýmu Tonč, než mu odešel krást ryby, poručil dvě velký zelený: "Teda pánové, to musím uznat, že Tonč je pytlák, ale to je Pan pytlák! Já tady sedím, popíjím zelený a von mi zatím krade ryby! To je neuvěřitelný!"

Nejsem žádný velký rybář, spíš nejsem žádný rybář, ale miloval jsem večery s Karlem a s Tončem v rákosí u nějakého rybníka. Samozřejmě, člověk musel být prolitý repelentem, aby ho ti krvežízniví komáři nesežrali, vždycky se o to snažili. Ale večer u rybníka, kdy jsou slyšet jenom ptáci a šplouchají kapři, aby se podívali na ty cvoky, co si myslí, že něco chytí, ty večery, to je prostě nádhera, kterou jsem nenašel nikde jinde na světě.

Na chatě jsem měl skvělé sousedy. Nejraději jsem měl Postlovi. Dneska jsou to již velmi staří lidé, ale když jsme byli puberťáci, snášeli se stoickým klidem kravál, který jsme tam každý večer dělali. Paní Postlová nám nosila vždycky koláče, které pekla: "Tady si vemte ke kafíčku, jsou s borůvkami, no tak si vemte!" Jejím koláčů neodolal nikdo.

Když měla ségra kluky už větší a jezdila na chatu, kluci byli u Postlů pečení vaření. Pan Postl s nimi měnil na své chatě podlahu, dělali s ním elektřinu, prostě trávili u těch dobrých lidí většinu času. Když měl můj Honza rok, začali jsme tam s ním jezdit také. A opět se k němu chovali jako skutečný dědeček s babičkou. Honza je miloval a oni jeho. Když jsme večer seděli na verandě a koukali, jak jde údolí Nežárky spát, ani člověk nemusel mluvit, a přesto jsme si povídali.

Pan Postl měl neuvěřitelnou fyzičku. Měl prastaré kolo, kterému nikdo jinak neřekl než "dědeček", a na něm vyšlápl jakýkoliv kopec. My jsme tam kola vodili, i když jsme měli různé přehazovačky a trojtalíře, ale on to na svém "dědečkovi" vyšlápl!

Dodnes nevím proč, ale musel jsem milovanou chatu opustit. Majitel žije v Americe a nejezdí sem, já ji chtěl koupit, ale nešlo to, a nakonec jsem musel jít. Dnes mám možnost trávit volný čas na chalupě v Českém ráji, ale není to ono. Tam mě to nikdy neoslovilo. Nejsou tam Postlovi a není tam Nežárka.

Když se dnes zastavím na skok na Krkavci u Nežárky, je mi z toho vždycky smutno. I když se ke mně ostatní sousedé chovají bezvadně a mám pocit návratu ztraceného syna, Postlovi tam již kvůli svému vysokému věku nejezdí a "má" chatička je celá přestavěná novým majitelem. Člověk se nemá vracet tam, kde mu bylo skvěle!