Posledně jsem se rozepisoval, jak nám bolševik bránil v poznávání cizích krajů. Nejenom zemí, kde vládl kapitál, ale také návštěva socialistické Jugoslávie byla podmíněna výjezdní doložkou, a to tam vládli komunisti! Ostatně návštěva nejpokrokovější země světa, ráje na zemi SSSR, byla podmíněna pozváním a ta osoba či organizace, která vás pozvala za vás ručila, že neuvidíte něco, co byste neměli vidět. Pak ještě byla možnost navštívit zemi, "kde včera znamená zítra" s cestovní kanceláří.

Mě do SSSR pozvala Technika malaďoži, což byl ekvivalent naší Techniky mládeži. Velmi jsem toužil vidět letecké muzeum v Moninu. Dnes je volně přístupné (aspoň si to myslím), ale v roce 1988 bylo v uzavřeném prostoru letecké akademie Jurije Gagarina a nebylo ani na mapách, ostatně jako spousta jiných "tajných" měst v zemi zářných zítřků. Cesta byla pro mne velmi poučná, protože jsem viděl i to, co jsem vidět neměl, a muzeum mohu jen doporučit. Tehdy jsem si říkal, že to je poprvé a naposledy, co mi ale vadilo, že jsem ve škole na ruštinu kašlal. Generál, který mě prováděl muzeem, byl chodící encyklopedií ruského letectví a byl ochotný vyprávět. Jenže má ruština! Začínala a také končila oblíbenou větou: "Zimoj ja katajut sa na kaňkach i ljetom ja guljaju v parke (v zimě bruslím a v létě se procházím v parku)" a to se zrovna v danou chvíli nehodilo. Ale to, co jsem v Rusku viděl, mě stačilo k přesvědčení, že tam už nepojedu nikdy.

Angličané říkají: "Never say never! (nikdy neříkej nikdy)", a tak dnes bydlím dočasně v bytě uprostřed Rigy, bývalého města bývalého Sovětského svazu, dnes hlavního města Lotyšské republiky. Než jsem opustil matičku Prahu, nastudoval jsem o Rize a o Lotyšsku, co jsem mohl. Byl jsem upřímě překvapen, jakým krásným městem Riga je. Po šedivé a hnusné Moskvě to byl velmi příjemný šok. Bydlím v samém středu města na pěší zóně. Naštěstí místní úřady nedopustily, aby se ze středu města stala odporná stoka, jako se stalo v Praze. Naopak, střed města tak trochu připomíná Paříž, na chodnících jsou kavárničky plné mladých lidí, střed města žije. Samozřejmě, že jsou tady také liduprázdné restaurace, kde hodlají oholit turistu bez nože. Ale nejsou tady herny! Jak je možné, že městská správa dokáže spravovat město bez peněz z hazardu?

Na internetu jsem se dozvěděl, že trpí-li někdo depresemi, ať si je rozhodně nejezdí léčit do Rigy. Tady by mohl skončit svůj život skokem z moderního mostu, který je jednou z dominant města. Proč? Nevím proč, ale lidé se tady neusmívají. Nevráží do sebe a nechovají se neurvale jako v Moskvě, to ne. Chovají se k sobě slušně, ale nevybavují se. Když něco potřebujete, tak vám to ochotně sdělí, ale nebaví se s vámi. Byl jsem zvyklý z Anglie, že člověk přišel do hospody, kde nikdy předtím nebyl, a za chvíli se s vámi někdo dal do řeči. Tady ne. Tady sedíte, vypijete si svou sklenici vína a ani ťuk! Jsem tady sám, a tak když nejsem zrovna na letišti courám po městě. A je na co koukat! Nádherně zrenovované secesní skvosty, bizarní uličky, opravdu krása. Na místním "staromáku" je moc pěkný domeček, v kterém je kavárna. Nohy mě už bolely, tak jsem si zašel na kafe. Velmi ochotná děvčata mi připravila skvělou kávu. "Dáte si zákusek?" "Ano, ale chtěl bych něco lotyšského!" Kavárnice mi dala na talířek piškot s tvarohem, jaký dělal moje maminka. Když jsem odcházel s talířky s kávou a v druhé ruce talířek s piškotem, otevřel jsem si dveře stylem policajta z andekdoty, kdy v levé ruce si nese pivo a někdo se ho zeptá, jestli neví kolik je hodin, on se podívá a to pivo si vylije. Já jsem si tak otevřel dveře do předzahrádky a piškot letěl na zem. Jadrně jsem zařval: "Do pr…!" a položil jsem si foťák, který hodlal spadnout z mého ramene na zem, kafe a prázdný talířek na stolek a chtěl jsem sebrat moučník se země. Kavárnice byla rychlejší a v kleštičkách mi přinesla jiný. Druhé děvče mi nasypalo plnou hrst čokoládových kávových zrnek na talířek se slovy: "Abyste neplakal!" Seděl jsem na náměstí a pozoroval cvrkot a náramně se mi v tu chvíli líbil život.

Ale to byla výjimka. Všude vás ochotně obslouží, ale bez jekéhokoliv náznaku úsměvu. Je to naprostý rozdíl proti New Yorku, kde se všichni na ulici šťastně tlemí a pánbůh ví proč, to je zase opačný extrém. Můj letištní kolega je nejenom velmi šikovný, ale je s ním i legrace. Když jsme si povídali o tom zvlášním úkazu a já se ho ptal, jak to, že s ním je legrace, usmál se řekl: "Protože jsem Ukrajinec!"

Dodnes je zde tabu hovořit o holokaustu, který poměrně horlivě podporovali. Že se po zkušenostech se Stalinem rádi dali k Němcům, tomu se snad ani člověk nemohl divit, ale že si sami vyvraždili židovskou diasporu, to se dá těžko pochopit. Když se v roce 1991 zbavili Rusů, uzákonili jako jediný jazyk v zemi lotyštinu. Ale ouha, většina obyvatelstva svůj jazyk neovládala a země je dnes bilingvální. Kromě nápisů na zboží, ty jsou pouze v lotyštině. A tak jsem si koupil máslo, na kterém bylo napsáno "Saltys", v domnění, že se jedná o slané máslo. Ano, máslo to bylo a dobré, ale "Saltys" je jméno mlékárny, která ho vyrábí!

Oprsklý jak rižský vrabčák!

Vřele doporučuji návštěvu tohoto romantického města, které bylo založeno v roce 1201 jako hansovní město řádem německých rytířů. Míchají se zde německá, skandinávská a ruská kultura a je zde krásně. Ale pozor, místní měna je nejdražší měnou na světě (1 Lat = 36,2 Kč)!

Foto autor