Není to tak dávno, myslím s ohledem na můj věk, kdy jsme mohli cestovat tak maximálně od Aše do Čiernej při Čope, k moři do NDR na Balt, nebo k Balatonu. To bylo asi tak všechno. Kdo měl známé, nebo byl u "nich", mohl dostat tzv. devizový příslib, což byla směšná částka dolarů zakoupených za nehorázné peníze ve Státní bance československé. Na někoho se usmálo štěstí a to, co nedostali fízlové a známí, bylo utroušeno mezi plebs.

Byl jsem na vrcholu blaha, když kamarád mé tehdejší ženy, pracovník banky v Příbrami, mi obstaral příslib na pět dní. I formulář na příslib museli podepisovat komouši. Potvrdili, že nemají nic proti tomu, aby vám banka dala příslib! A to se týkalo všech, i nás, co jsme ve straně nikdy nebyli. Když mi 20. prosince 1982 oznámili, že jsem dostal příslib, ale že ho musím vyzvednout do konce roku, vyskočil jsem metr do vzduchu! Poletím do Ameriky! Ale ouha, byly svátky a to se nikde nepracuje, a tak jediný den, kdy jsem si mohl příslib vyzvednout (a zaplatit) bylo 30. prosince. Pamatuji si to dodnes, poprosil jsem Todora, jestli by mě neodvezl do banky, že tam mám devizák a že ho musím vyzvednout. Ráno padal mrznoucí déšť, ale bráchanec řekl, že to nevadí, že sněžnou rallye jezdí s prstem v nose. A tak jsme vyrazili a doklouzali na příbramské náměstí, kde byla banka. Tam byl dav podobně postižených. Bylo jasné, že se na nás nemůže do dvou hodin dostat a třicátého prvního byl Silvestr a to se přeci na ouřadech nevrtí. Najednou vylezl z banky člověk v obleku, rozhlédl se a přišel ke mně: "Nejste náhodou Honza od Milušky? Ano? Tak pojďte se mnou!" Zašli jsme kamsi do útrob banky, tam mi byla potvrzena žádost a odebral jsem se k pokladně, kde jsem si za 45,- Kčs za kus, mohl koupit dolary. Cesta do Ameriky byla otevřená! Respektive její první krok.

Pak jsem ještě musel požádat o výjezdní doložku a o vízum do USA. Takže jsem absolvoval ještě kolečko s papírem, kde jsem pokorně žádal o vydání doložky. Výhodou toho, že jsem byl dělník neaspirující na žádnou funkci, bylo, že na mě kašlali a orazítkovali žádost "mezi dveřmi". A tuto žádost jsem odnesl na oddělení pasů do Vršovic, kde jsem vystál frontu. Když se na mě dostala řada, vysoká a nepříjemná baba mi dala záludnou otázku: "Co tam budete dělat?" Na to se nedá jinak odpovědět než: "Co bych tam měl dělat? Budu koukat, abych tu bídu, co tam mají, viděl na vlastní oči. A chtěl bych zabránit tomu, aby tam bili černochy." Koukala na mě jako na debila a dala mou žádost do šuplíku. Vzpomněl jsem si na tuto babu, která byla pánem nad naším cestováním, když po roce 1990 převedli pasové záležitosti pod městské úřady, já si tam šel pro nový pas a baba tam stále pracovala, ale protože už neměla absolutní moc a byla najednou velké prd, stala se z ní celkem příjemná úřednice.

Proč to všechno vyprávím? Protože můj syn a jeho generace netuší, jak to vlastně tehdy bylo. Televizní pohádky typu "Vyprávěj!" jsou jen trapným příběhem, který s tehdejší skutečností nemá nic společného. Po návratu musel člověk ještě odevzdat "Prohlášení o styku s cizincem" na Oddělení zvláštních úkolů, což byla rezidentura StB u každého podniku. S tímto hlášením jsem měl jeden skvělý příběh: když jsem odlétal 17. listopadu 1989 na školení k British Airways do Londýna, kladl nám na srdce tehdejší soudruh náměstek ing. Kůla , abychom nezapomněli po návratu vyplnit "hlášení o styku s cizincem". Netušil, chudák, že za pár dnů bude všechno jinak.

Vrátili jsme se 20. prosince do jiné země. Nelenil jsem, vzal jsem list čistého papíru a vložil jsem ho do obálky, kterou jsem nadepsal: "hlášení o styku s cizincem" a šel jsem to odevzdat soudruhovi, vlastně v té době už panu Ing. Kůlovi hlášení, jak si přál. Zaklepal jsem na dveře jeho sekretariátu a sekretářce jsem řekl, že jdu odevzdat hlášení o styku s cizincem soudruhu náměstkovi. Sekretářka paní Šternová málem spadla pod stůl, ale ohlásila mě a poslala mě za nyní již panem náměstkem. "Co si přejete pane Čechu?" "Jdu odevzdat hlášení o styku s cizincem, prosím." "Ale prosím vás, co blbnete, doba se změnila, ne?" Použil jsem parafrázi staré anekdoty: "Doba možná, ale vy tady sedíte pořád!"

Musím ale přiznat ke cti tohoto pána, že když se ze soudruha Ing. Kůly stal pan prezident Ing. Kůla, byl to poslední prezident ČSA, který věděl, o co jde, protože u podniku dělal celý život, a poslední, za jehož vedení podnik vydělával. Ti, co přišli po něm, už jenom podnik drancovali, až ho přivedli téměř ke krachu. A je jedno, který z nich to byl.

Závidím dnešním mladým lidem, jak mohou vzít pingl a jet kam chtějí, kam je srdce táhne, a nemusí se kdejakému vořežprutovi zpovídat, kam jedou a proč. A je to dobře, že jezdí. Já se také snažím dohnat, co jsem zameškal, a těší mě každá nová zkušenost.