Když mi před osmi léty zemřela maminka, bylo toho na mne trochu moc. To, že se její den blíží, jsem věděl již od Vánoc. Její spolužačky a kamarádky postupně odcházely tam, odkud není návratu, až nakonec zůstala téměř sama. Koncem května mě řekla: "Honzo, mě už to tady nebaví, vemte mě něčím po hlavě, už si tady připadám zbytečná." Uvařila mi ještě oběd, na který jsem přišel, a druhý den jsme ji odvezli do nemocnice, kde zemřela. Věděli jsme, že to musí nastat, ale otázkou bylo kdy.

I když jsem byl relativně na její odchod připraven, zaskočilo mne to. V dubnu si vzal život můj kolega a kamarád a teď zemřela máma. Zuzana byla tehdy s jedním kolegou v Montrealu. Vyprávěla mu, co se stalo, a on jí poradil, abychom zajeli do Řecka na ostrov Aegina. "Ráno sedneš v Praze do letadla a večer v sedm jsi na pláži u moře." A dal jí telefonní číslo na hotel, kde vždy bydlí. A tak od té doby trávíme v září vždy deset dní v pokoji číslo 36 v hotelu Sandy Beach v Agia Marina a musím říci, že to má nesmírně léčivé účinky!

ČSA linku do Atén opustily, protože letadla létala moc plná, a tak létáme se společností Aegean, kde nemají "managory", ale lidi, kterým to myslí a kteří vědí, že krom turistů létají do a z Atén i čeští Řekové, a tak teď mají plná letadla oni a, světe div se, vydělávají.

Psal jsem již několikrát o tom nádherném místě. Díky řeckým dluhům tam přestali létat Němci, kteří se kupodivu nemohou smířit s tím, že platí Řekům, aby mohli chodit do důchodu v šedesáti a měli důchod 80 % původního platu! Takže v září jsou v "naší" vesnici jen důchodci z Anglie a Jihoafrické republiky a pár zbloudilých Američanů.

Přes týden je tříkilometrová písečná pláž téměř prázdná. Na břehu si hrají řecké děti a jsou šťastné, že nikdo nebuzeruje, že musí mít plavky, aby neurážely mravopočestnost, jako v USA, kde na Long Islandu na mě řvala jedna střelená americká bába, že na mě pošle policajty, když se tam můj šestiletý syn koupal nahatý. Bylo 40 °C a nikde nikdo… Tady začnou děti vřískat, až když zlá maminka dostane špatný nápad, že bylo už dost hraní a musí se jít domů nebo že musí z vody, protože se zvedly vlny a začalo to být nebezpečné.

Kdysi se pláž začala plnit ve čtvrtek, protože Achájští přijížděli večerní lodí. V pátek se totiž v aténských úřadech již nepracovalo a ve čtvrtek se končilo v poledne (tuto metodu s úspěchem přejaly i městské úřady v Praze, také mají již v pátek zavřeno!). A odjížděli až v pondělí, protože pondělí je přeci taková malá neděle. Sladký život státních úředníků měly ukončit reformy, které celému světu slibovala vláda. Ještě vloni se začala pláž plnit až v pátek, tedy dopoledne v pátek. A odjezd byl v neděli. Letos evidentně mravy opět povolily a zase se začíná ve čtvrtek a končí v pondělí. Takový víkend kdyby mi někdo chtěl vzít, tak také budu házet Molotovovy koktejly!

Lámal jsem si hlavu, jak platí v Řecku daně, tedy z čeho je počítají, když nikde člověk nedostane účet. Kromě jízdenek na loď a autobus jsem nikdy účet nedostal. Až letos jsem byl jak u vytržení, když místní šejdíř, zabývající se půjčováním "kozích dechů" (mopedů) začal vypisovat formulář. A dokonce měl i vyvěšený ceník! Pravda je, že když jsem koukal na stav benzinu, byla v nádrži polovina, ale on napsal tři čtvrtiny, takový malý řecký "ojeb"! I upozornil jsem ho na to a on řekl: "No tak mi vrátíš půlku, no!"

Na zcela pusté pláži s polorozpadlým hotelem jsme se dřív koupali sami, spolu s několika důchodkyněmi. Dnes je hotel zrenovovaný a na silnici i na pláži se objevila úžasná cedule: "Sunbeds and umbrellas free!" Ovšem až na pláži se pod sdělením, že jsou slunečníky a lehátka zdarma, dozvíte, že minimální poplatek jsou 3 eura! Další řecký "ojeb"!

Ovšem nic nám nezkazilo krásu našeho pobytu, berou nás tady za místní, a tak máme v hospodách místo u stolu štamgastů, což je někdy ošidné. Psal jsem o vítání prvního deště, jaká to byla důstojná oslava, letos Řecko sužují sucha, takže když se začnou stahovat mraky, pije se preventivně! V pouliční hospodě, kde jsme předloni slavili, jsme už chtěli jít domů, ale pan soudce, její majitel, nám nařídil, že musíme zůstat, protože to vypadá na pořádný liják, a že pití je něj. A vytáhl z lednice láhev vlastní rakije. "Tu tady nechám pro tebe a nalej si, až půjdeš kolem, to by byl čert, aby nezačalo lejt!" A na flašku napsal velké H jako Honza.

Seděli jsme se Zuzanou v kavárně na pláži a koukali jsme se na vlnky krasavice, které nás občas ošplíchly. Pan kavárník si sedl k nám a krásně jsme si mlčeli. M/S Alexandros, loď, která nás spojovala s pevninou, zajížděla do přístaviště. "Nezdá se vám, že dneska je Alexandros nějak červenější?" "Mně se zdá, že dnes je i nějaký kratší! Co tomu říkáte pane kavárníku? Kdepak, loď je loď!" "Mně je jedině jasný, že musím pro další flašku!"