Ladislav Jakl mne předeběhl! Ve svém článku na Psovi kritizuje „jakobismus“. Chystal jsem se na to dlouho, také mne štve, jak od rána do večera slyším slovní vatu "jakoby". Používá to i má výtečná kamarádka, která má vysokošloský diplom (a nikoliv z Plzně). "Byli jsme jakoby v Londýně a jakoby jsme jeli do Manchestru." "Počkej, bylas v Londýně nebo jen jakoby? A jeli jste do Manchestru nebo jen jako? Jak to vlastně bylo?" Koukala na mne dost překvapeně, protože si neuvědomuje, že něco takového říká. Nedávno jeden mladý režisér natočil dokument, který byl oceněn v jakési soutěži, a tento mladík mluvil ráno v televizi. Evidentně byl inteligentní a věděl, o čem mluví, ale v každé větě řekl několikrát "jakoby". Nemohl jsem ho poslouchat a také jsem nemohl pochopit, že se evidentně inteligentní člověk vyjadřuje jako troglodyt.

Dnes ráno byli na Nově dva velmi "wow" mladíci, kteří hrají v nějakém úžasném seriálu o ničem a kteří studují konzervatoř. Člověk by předpokládal, že musí umět mluvit, formulovat myšlenky, že se musí umět vyjadřovat. O co měli větší sebevědomí, o to hůře se vyjadřovali. Sice jsem se dozvěděl, že budou nějakou dobu "ve státech", že budou v New Yorku a potom že většinu času stráví v "El ej" (L.A. wow!). Zdravili z obrazovky velmi vesele svou vyučující Veroniku Žilkovou. To bývala dobrá herečka, než se soustředila na prosazování svých dětiček do showbusinessu. Asi je toho moc nenaučila, když frekvence "jakobysmů" byla neuvěřitelná!

Každý má nějaké oblíbené slovo, které často používá. Když mám nějaké autorské čtení a vyprávím i příběhy ze života, nejvíc mi dá práci ne si vzpomenout, ale abych nepoužíval stejná slova nebo slovní vatu. Nemám DAMU a ani mne neučila Veronika Žilková, tu jsem naposledy viděl, když jí bylo dvanáct nebo třináct a byla se se svým bratrem u nás koupat. Takže na mě nemohla vyzkoušet své pedagogické znalosti, a proto nejspíš "jakobysmy" nepoužívám.

S herci je to vůbec složité. Ať dělám, co dělám, ztotožňuji je mnohokrát s postavou, kterou představují. Byl u nás jeden herec vizáží velmi podobný Janu Werichovi. Věděl to a velmi se snažil, aby tak i mluvil. Jenže mezi nimi byl jeden velmi podstatný rozdíl: Jan Werich, ať byl názor na jeho osobu jakýkoliv, byl velmi inteligentní a moudrý, jeho "alter ego" bylo bohužel jeho pravým opakem. Zjistil jsem to až při našem osobním kontaktu, kdy jsem měl radost, že jsem se s ním osobně sešel. Ale ouha! Zprvu jsem se domníval, že je pod vlivem alkoholu, ale pak mi došlo, že tento představitel moudrých dědečků je úplný blb. Bylo to pro mne ohromné zklamání a rozčarování. Nedávno ve Všechopárty měl decentní pan Šíp staršího herce charakterních rolí. Nestačil jsem se divit, když téměř každá věta tohoto představitele lékařů a vědců začínala slůvkem "já" a když z něj padala neuvěřitelná "moudra". "Zuzanko, on ten pán asi bude blbej! On ty chytrý jenom hraje, sice dobře, ale jenom je hraje!"

Je to tak. Na to, aby blb mohl hrát inteligentního, je jistě také zapotřebí umění. Herci se denně stávají někým jiným, je to jejich zaměstnání. Je-li to k tomu ještě osobnost, je to bonus. Kdysi vyprávěl pan Menzel, že když hledal představitele role lázeňského Důry z Rozmarného léta, přišel do Národního divadla, kde na scéně seděl tucet národních umělců a v koutě seděl jeden herec, který nad nimi vynikal tak, že režisér měl dojem, že na něj svítí "boďák", taková to byla osobnost. Byl to pan Hrušínský! A vznikl geniální film! Vždy, když mám špatnou náladu, tak si ho pustím. Vzpomínám na Nežárku, na Veselí a když je detailní záběr na to, jak krájí utopence a stříká z něj šťáva, dostanu hlad.

Petr Šabach jednou vyprávěl, jak kdysi chtěl být René Gabzdylem, krasavcem, který tančil a zpíval v Karlínském divadle. Spolu s Josefem Laufrem hráli ve hře Gentlemani. Holky po nich šílely, nám bylo osmnáct, a tak jsme tak chtěli také vypadat. A Petr k tomu dodal: "Teprve teď jsem mu podobný a to je už pozdě!" Krasavec se totiž prochlastal k dokonalosti a jako somrák se dnes vyhřívá na Kulaťáku v Dejvicích na lavičce. Já dopadl ještě húř, po shlédnutí Zvětšeniny bylo mým životním cílem vypadat jako David Hemings, představitel hlavní role módního fotografa. Když odlétal v roce 2003 z Prahy, na letišti jsem se s ním setkal. Dorostl chlapec do mé kubatury a konečně jsme si byli podobni. Bohužel, zemřel 3. prosince téhož roku při filmování v Rumunsku.

A tak je asi nejlepší zůstat sám sebou a nechovat se a nemluvit jako idiot. A to se mi snad daří.