Joj, Rus moje, matička široká! Tak by se daly shrnout vzpomínky mých známých a čtenářů. Já sám tvrdím, že to je skutečně země neomezených možností a každý, kdo tam byl to jistě potvrdí. Říkalo se to o Americe, ale tam platí zákony, ale v Rusku? Snad jenom ty fyzikální! A věřím, že i ty občas neplatí!

Moje maminka jako důchodkyně dostala na rozloučenou před odchodem do důchodu zájezd do Soči. Sestra a švagr jí doprovázeli. Bylo to tuším v roce 1987, nebo tak nějak. Když se rodina vrátila, byl jsem vyzván, abych se posadil, neboť vyprávění ze země zítřků by mě mohlo porazit.

„Madam, už jste někdy letěla vrtulníkem? Ne? A chtěla byste? Jenom tady nad ty kopce, vidět to ze vzduchu, tak mi dejte padesát rublů a já vás svezu.“ „Cože, já vám nerozumím, vy máte vrtulník?“ „Da, u meňjá vertaljot!“ Máma měla dojem, že ten člověk, který byl oblečen v teplácích Adidas a který si k nim přisedl večer v hospodě a evidentně nebyl střízliv, kecá. No, ale co kdyby? Ráno sedli na šílený autobus místní dopravy, kde byly položeny kusy bedýnek přes prorezavělou podlahu a který jistě pamatoval Velkou vlasteneckou a jeli určeným směrem. Přijeli na konečnou a tam skutečně stál na louce vrtulník. Koukali na něj jak na zjevení. Vedle vrtulníku se v ranním sluníčku vyhřívala parta chlapíků v čemsi, co vzdáleně připomínalo uniformy. Mezi nimi ležel i ten, který je večer lákal na let. Ten, když je spatřil, se okamžitě postavil, nasadil si na hlavu elpíčko, zasalutoval a zahlásil se: „Ivan Kuzmič, ljotčik ispitatěl pjervovo klasa (letec výzkumník první třídy) k vašim službám.“ Ostatní stalinští sokoli se za hlasitého brumlání také začali zvedat a belhali se k vrtulníku. Máma měla připraveny ruble a dala mu je a řekla, že jsou tři. „Éto chvátit (to stačí)!“ Jenom malověrný by chtěl letenku, a tak sestra, švagr a má odvážná matka nastoupili do vrtulníku, kde se usadili u okýnek. Za chvíli začaly burácet motory a vrtulník se skutečně vznesl a stoupal k horám. „Byl to neuvěřitelný zážitek! Ta příroda je tam skutečně krásná. Když člověk ze vzduchu nevidí tu bídu, je to krása!“

„Mami, řeknu ti, že jste odvážní, že jste do něčeho takového šli! Já bych asi k jejich vrtulníku moc velkou důvěru neměl.“ „Samozřejmě, že tam měli úplně jinou práci a nás vezli načerno, ale vozil nás skoro hodinu a bylo to opravdu krásné. Ti piloti byli fajn, když jsme přistáli, jejich kamarádi už vyměnili naše peníze za pití, a tak jsme si s nimi ještě připili a odjeli jsme zpět do Soči.“

„Na ulici byl automat na obložené chleby. Protože jsme neměli za co rubly utratit, strčila jsem do automatu dvacetikopějku a zmáčkla tlačítko. No a nic, nic se nestalo. Koukám, tady je šipka „reklamácije“, tak jsem šla za šipkou a najednou ti koukám jako blázen. Z druhé strany automatu, což vlastně byla taková bouda, byla bába, ta tam mazala ty housky a dávala tam kolečko salámu a sýr a to celé dávala do pytlíku. Když někdo zmáčknul knoflík, tak se jí tam rozsvítila žárovka a ona strčila pytlík do otvoru v automatu! Zkrátka: kybernět!“

Maminka mně chtěla udělat radost a protože sbírám modely letadel, koupila mi plastikový model letadla AN 24. Model byl v papírové krabičce o rozměrech 25x10x4 centimetry. Protože byla inostráněc, tak krabičku převázali provazem, ne provázkem, ale provazem, který by udržel kozu! Měl jsem model schovaný i s tímto balením jako relikvii, ale bohužel provaz se někam časem ztratil. AIi tak má dnes model historickou cenu.

Ale zpět k mojí návštěvě kraje budovatelů komunismu. V Dubně měli oslavu čehosi. Svolali všechny fyziky včetně Čechů a Slováků. Nějaký politruk vyprávěl, jaké štěstí je potkalo, že mohou bádat v zemi zítřků. Nevěřil jsem vlastním uším. Pak se odvážně vypořádal s jistým nedostatkem v zásobování. „Vím, že máme ještě jisté rezervy v zásobování. Ale soudruzi, to je přeci díky tomu, že zásobujeme potravinami celý tábor míru a socialismu.“ Jeden z vědců, který už měl trochu naváto pod kulichem, zařval: „Jak jsi na takovou blbost ty vole přišel?“ Politruk s výrazem misionáře, kterého již bezvěrci vaří v kotli, pravil: „Když jsem byl naposledy v Praze, byly tam obchody plné sovětských rybích konzerv. No a tady je o ně nouze, protože jsme vám je dodali. Ponimájetě?“ „Ty v těch krámech jsou, protože jsou hnusný a nikdo je nežere, ty vole!“ Útrpný výraz politrukovi zůstal. „Ach, vy nepoučení, my vám rybičky v tomátnom souce a vy tak na nás!“ „Já nevím, jak komu, ale našemu kocourovi docela jedou.“ Mezi vědci kolovala láhev vodky, a tak diskuze dostávala grády. Když jedna manželka spadla ze židle, přemožena tolika fakty, nabídl jsem se, že ji odvedu domů, protože tolik pravdy bylo i dost na mě. Odpotáceli jsme se domů a za námi se potáceli další vědci.

„Bůh byl tak milostivý, že jsme se narodili v naší malé přičoudlé republice, kde to taky stojí za prd, ale proti tady tomu si žijeme jak v Americe. Já se jim vůbec nedivím, že tak chlastají, tady v tý bezvýchodný bídě!“

Druhý den jsme šli do prodejny pro inostránce, abych viděl národní svéráz nakupování. Nákup se dal objednat telefonem, ale kamarádka mě tam vzala. Měl jsem ještě naváto od včíra, a tak jsem byl hravý. Ve smrduté prodejně byly dvě babice v nezbytných fialových pletených baretech. Babice byly silně neochotné a cítily se silně dotčeny, že od nich někdo něco chce. Asi měly dojem, že jejich místo by bylo v Bolšom teátre a že tady jenom zbytečně ztrácí čas. Když asi po páté jedna babice zařvala „Máša, vazmi trůbku (Mášo, zvedni telefon)!“, zatroubil jsem „Tradá!“ Máša nejenom, že nezvedla trúbku, ale babice zkameněly a čučely na mě vytřeštěnýma očima.

Nákup jsme si nechali donést domů. „To něco, Honzo, uvidíš!“ Táňa dala na stůl v kuchyni starý talířek a polorozbitý hrnek. Najednou se rozlétly dveře a baba vrazila do kuchyně, kde jedním máchnutím ruky srazila porcelán na zem, kde se rozbil a náklad na něj vyložila. Koukal jsem na to jak na holé skřivánky. „Škoda, že jsem toho porcelánu na rozbití neměla víc, to bys viděl tanec!“ „Proč to dělají, proč to nedá tady na ten prázdný stůl?“ „Protože je, můj milý Hóňulko, prázdný, proto. Ponimáješ?“

Při jedné cestě do Moskvy jsme navštívili výstavu úspěchů národního hospodářství zvanou VDNCH. Protože jsem vášnivým čtenářem Velké knihy o sovětských vynálezcích a zlepšovatelích, znám mnoho nebetyčných úspěchů země sovětů, a tak jsem se výstavu těšil. Bohužel, koncem osmdesátých let toto výstaviště ztratilo dávno svůj lesk a bylo silně zašlé. Již ho neosvětlovalo moderní umělé slunce Sírius, osvětlovací těleso takového výkonu, že stačilo jenom jedno, aby osvětlovalo celý areál! Bohužel i takového příkonu, že přívodními kabely byla měděná lana a spotřeba energie byla rovna výkonu střední elektrárny. Tak umělé slunce Sírius nebylo, ale co kráva Poslušnica 2, mají ji alespoň vycpanou? Ta kráva totiž nadojila tak neuvěřitelné množství mléka, že její ošetřovatelka dostala na všesvazovém sjezdu dojiček vyznamenání „Vzorná dojička“ a poukázku v hodnotě 100 rublů na nákup zboží v obchodním domě GUM. Naše průvodkyně po mém dotazu silně znejistěla a řekla, že kráva Poslušnica 2 tam sice není, ale že nám může ukázat největší prasnici na světě, kterou tam mají. Mylně jsem se domníval, že to je ta baba, co nám prodávala vstupenky, ale ne. Byla to prasnice takových rozměrů, že kotleta by byla velká asi jako plocha bubnu táborské vojenské hudby! Chtěl jsem vidět Lodyginovu žárovku, kterou vynalezl dávno před Edisonem, a protože musel před tmářským carismem utéci do USA, založil tam firmu Westinghouse. Po vítězství rolníků, dělníků a pracující inteligence v Rusku ho zachvátil takový stesk po domově, že prodal svůj podíl na společnosti a vrátil se do země sovětů, kde v Petrohradě pracoval jako průvodčí tramvaje. Lodyginku tam měli, zaplaťpánbůh.

Vynálezce zvukových signálů na povozech, jistý Kalokon zase kvůli Kateřině Veliké utekl do Německa, kde si jeho vynález přisvojila firma Bosch a nazvala po něm - klakson. O Kalokonovi ani zmínka! Pěkný nepořádek tam mají, jen co je pravda. Průvodkyně se s námi velmi kvapně rozloučila a ani se nenamáhala ukázat nám Možajského parní letadlo, které skutečně letělo dávno před letadlem poťouchlých Američanů, bratří Wrightů. Důkazem je dobová rytina. Námořní kapitán Možajskij velmi odlehčil konstrukci parního stroje tím, že v kondenzátoru použil dutých trubek! Tak praví kniha. Ona totiž plnými trubkami pára strašně špatně proudí! Můj profesor na leteckou konstrukci ing. Krajina, když jsem tvrdošíjně prosazoval jako prvního letce Možajského, maje položenou objemnou knihu o sovětských vynálezcích a zlepšovatelích na lavici, pravil: „Honzo jednak s tím neletěl on, ale jeho sluha, a potom takhle by letěla i kovadlina!“

Tak to je asi tak všechno, co jsem v Rusku zažil.