Když jsem přišel první den do třídy v září 1965 v průmyslovce v Masné ulici, stála jsi u katedry s Rudou Baudisem. Slušně jsem pozdravil, protože jsem se mylně domníval, že jste profesoři. Sedl jsem si do druhé řady, protože první byla již obsazená. Po zkušenostech z devítiletky jsem věděl, že po průšvihách mě tam dříve nebo později stejně přesadí. Pak sis sedla vedle mě. Z druhé strany si sedl Rudan. Vy dva jste mě prováděli celým mým dospíváním. Každý jiným způsobem.

Netrvalo dlouho a já, kterému v té době létaly hormony i z uší, jsem se do tebe beznadějně zamiloval. A to tak, že jsem tě celé vyučování držel za ruku. A protože nejsem levák, nemohl jsem si vést sešity, což většině vyučujícím poměrně vadilo. Tak se stalo, že jsem v prvním pololetí propadal ze šesti předmětů z dvanácti. Slušný výsledek! Moje maminka po třídních schůzkách řekla zdrceně naší třídní učitelce Blaničce, že mě holt ze školy vezme, když na ni nestačím. Blanička, moudrý to pedagog, řekla tehdy mamince: "Prosím vás a kdo jiný než Honza by měl chodit na leteckou průmyslovku? Nebojte se, já to zařídím!" Přesadila mě od milované Míši a začal propadat Březina.

Míša Reinerová-Schleifová, 1972

Když nás rozsadila, nebyl to konec našeho vztahu, naopak. Vyznával jsem ti při vyučování lásku tím, že jsem tě píchal kružítkem do zad - a to už je v šestnácti opravdu silné vyznání!

Při školním promítání filmu Neobyčejný fašismus od Ericha Fromma jsme spolu seděli sami v lóži kina Flora. Z filmu si nepamatuji nic, zato na lóži by dnes měla být bronzová destička: "Zde přišel v roce 1968 o panictví Jan Čech." Od té doby, co kino a celý barák schramstla VZP, asi nic takového nehrozí.

Míšo, do smrti si budu pamatovat, jak voněla tvá hebká kůže, jak jsi mhouřila oči, když jsem tě drbal na temeni ve vlasech! Nezapomenu na tvůj rolák ze shetlandské vlny. Ten se mi tak líbil a neustále jsem o něm doma mlel, že mi ho ségra koupila k vánocům z ušetřeného kapesného.

Když jsem později fotil tvého tátu na obálku desky, po focení mi nabídl skleničku a bavili jsme se o všem možném. Jako správný otec poznal, že i po škole mezi námi stále něco je. "Máte tady krásného Lhotáka, miluji obrázky Lhotáka." "Když si vezmeš Míšu za ženu, budeš si moct vybrat, kterého chceš!" To byla sice výzva, ale nakonec bylo všechno jinak.

Když jsem vás šel v září 1968 se sestrou Kateřinou doprovodit na tramvaj, protože Klamovka byla plná Rusáků, nenechali nás přejít. Neustále popojížděli s tanky sem a tam, abychom nemohli přejít, a tak jsme se vrátili k nám domů, kde jste potom přespaly. I když jsme v té době byli jen dobří kamarádi, napětí a strach nás zase sblížil. Pak jsme se opět rozešli každý za svým životem.

Jednou v noci kdosi u nás zvonil za brankou. Šel jsem otevřít a tam jsi stála ty s malým Tomášem. Oba jste byli vyděšení. Podivný manžel tě zmlátil a ty jsi s klukem utekla k nám. Pak jste u nás několik dní spali, než se situace uklidnila.

Naše životy se ubíraly nakonec každý jiným směrem. Ale nikdy jsme nepřestali být dobrými kamarády. Když jsem měl já nějaký problém, a že jsem jich měl, zavolal jsem ti. Stejně tak i naopak. Vždy jsem byl rád, když jsme šli spolu na kafe. Miloval jsem tvůj zvonivý smích, nikdy jsem nepotkal holku, která by se tak smála. Nevynechala jsi žádné mé autorské čtení, ani výstavu fotek.

Až vloni jsi mi volala, že nemůžeš jít se mnou na kafe, jak jsme se domluvili, protože ležíš v nemocnici. Když jsem tě chtěl navštívit, řekla jsi mi, abych za tebou nechodil, že vypadáš hrozně. Začal jsem něco tušit o chemoterapii. Byla to bohužel pravda. Ale pak jsi se zase objevila před vánoci na mém čtení a říkala jsi, že jsi už v pořádku, že až nebude takové hnusné počasí, tak se musíme sejít.

V úterý 2. dubna jsem byl u svého nakladatele a zazvonil mně mobil. Koukám, že mě voláš ty, a měl jsem radost, že se tedy domluvíme, že až se vrátím z dovolené, že se sejdeme a že nám bude fajn, počasí na konci dubna má být už hezké. Jenže z tvého mobilu se ozval tvůj syn Tomáš a oznámil mi, že ta svinská choroba nad tebou zvítězila!

Odešla jsi tam, odkud není návratu, kde tě už nic nebude bolet, kde už nebudeš mít žádné problémy. Ale mně a nám všem, co jsme tě měli rádi, budeš chybět!