24.4.2024 | Svátek má Jiří


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 219

19.3.2013

Mám dojem, že jsem již psal o výhodách a nevýhodách internetu. Obojí souvisí s tímtéž: každý sem může beztrestně psát, co chce. A tak, když jsem ještě nerozdýchal fakt, že musím odejít z letiště od svých milovaných letadel, a napsal jsem to na server planes.cz, netušil jsem, jakou bubnovou palbu spustím.

Prostě jeden smutný chlap, který musí odejít od svého milovaného zaměstnání, které dělal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí co nejlépe, se v komentářích dozví, cože byl za pazdráta, fízla, neumětela atd. Já vím, člověk si toho nemá všímat, podle hesla "psi štěkají, ale karavana kráčí dál", ale někdy je to síla! V tomto, řekl bych, intimním článku jsem napsal, že mechanici u společnosti Slovair byli týmem snů. Jak jsem se později z komentářů dozvěděl, měl jsem k tomu dodat: až na dva idioty! Nejsem hrubý a ani jsem to tak nevnímal, když jsem to psal, a to, že mezi těmi skvělými kolegy byli také dva zamindrákovaní a zapšklí závistivci s výrazným pocitem vlastního nedocenění, to mi došlo, až z těch komentářů. Zásadně neodpovídám na komentáře, na žádné. Ani na kladné, ani na záporné. Zajímavé je, že napadání mých znalostí a dovedností, případně má údajná spolupráce s jistou nechvalně proslulou organizací, zůstávají většinou bez podpisu a adresy, tací hrdinové to jsou.

Ti dva bývalí kolegové od Slovairu (1972-1978) se mnou nikdy nedělali, jeden proto, že je přístrojař, a druhý, protože byl na L 200 a já už v té době na L 410. Potkávali jsme se, ale nikdy jsme spolu nepracovali. Ten druhý v sobě objevil vlohy pro ekonomii, a tak šel dělat obchodního náměstka nebo co. Prostě chodil v uniformě a aby vypadal jako pilot, odpáral si lomený prýmek, který znamenal, že je pozemní personál. Pamatuji se, že jsme si z něj dělali legraci, že v té uniformě snad i spí. Spousta lidí si dodnes myslí, že byl pilot. Oba asi měli velké ambice, které zůstaly nenaplněné, a tak teď v důchodovém věku kolem sebe dští oheň a síru. Kde jsme mohli být, kdyby takoví, jako je Honza Čech, nám nestáli v cestě! Přitom o onom přístrojaři jsem si myslel, že je ve svém oboru opravdu dobrý, ale asi si říkal, že má na víc. Tak proč se nerealizoval?

Nemá cenu nad tím přemýšlet, člověk to musí nechat plavat a nevšímat si toho, i když je to někdy "opravdu hustý", jak říká můj syn. Vždy jsem se snažil žít podle toho, co říká klasik: "Když se podívám na sebe do zrcadla, abych se nepoblil." To se mi naštěstí většinou dařilo. Závist je strašná věc, ale je mi co závidět? Že jsem celý život dělal, co mě bavilo? Že jsem si splnil sen a po roce 1990 jsem si koupil staré americké auto a že se to nakonec rozrostlo na malou sbírku? Že si jezdím po světě a fotím si letadla? No a co? Každý je strůjcem svého štěstí a mně nic nespadlo z nebe! Jak říká má přitelkyně: "Nediv se, doma má starou škodovku, starou ženu a blbé děti, proto závidí!"

Moje spolužačka z devítiletky mi vyprávěla krásný příběh: Díky tomu, že se jejímu muži daří, si koupili ve vile v Praze byt, který je přes celé patro. Je to nádherný byt a mnohé jsme tam vypili. Majitelé vily jsou staří, velmi závistiví lidé, přestože jsou prodejem jednoho patra celkem slušně zabezpečení. Když kamarádka odešla do důchodu, potkal ji majitel domu a povídá: "Tak co, teď když jste v důchodu, to už není na vyskakování, co?" Kamarádka má nádherné oči, které na něj vykulila, a s naprosto nevinným výrazem hraničícím až s demencí pravila: "Pane, když jste zdravý a bohatý, ten důchod vůbec není špatný!" Od té doby ji onen nebožák nezdraví, protože to nerozdýchal. Začal jsem to také používat a kupodivu se stejným výsledkem. Já k tomu ještě na větu: "To ty ameriky budeš muset dát pryč, co? Na to teď nebudeš mít!" A já na to: "Proč bych je dával pryč, vždyť ta největší má obsah jen 5,7 litrů?" On se vztekle nasouká do své fóbie a já pod svou ameriku, protože z ní něco opět upadlo, neb má svá nejlepší léta za sebou - ale potom jedu jako pán!

Je k závidění, že jsme si v sobotu dopřáli komentovanou prohlídku Břevnovského kláštera? Je nádherně zrekonstruovaný a paní průvodkyně, zamilovaná do Petra Brandla, velmi vtipně vyprávěla o historii této krásné památky a zejména o Brandlových obrazech. Byl slunečný den a bylo nám fajn. Den skončil u nás doma posezením s kamarády. Prostě jsme si ten den užili! Ano, to je k závidění, něco vidět, poučit se a ještě se navýsost pobavit, to vám všem také přeji!