Nedávno jsem koukal na nějakou historii československého filmu. Byly tam i ukázky z Vávrovy komunistické agitky Dny zrady. Tam seděl zrádce všeho lidu prezident Beneš ve své pracovně, která byla vybavena tátovým nábytkem. Na začátku šedesátých let byl táta vyhozen z práce a rodinu táhla jenom maminka, a tak jsme museli tátův nábytek prodat. Nepamatuji si, kdo tenkrát koupil jeho pracovnu, ale ten nábytek se objevil v několika našich historických filmech. Škoda, že nikdo z naší rodiny neměl obchodního ducha, mohli jsme si zařízením našeho domu vydělávat a ne ho prodávat. Ale stalo se.

Nad psacím stolem měl táta portrét jedné paní. Portrét maloval sám, táta nejenom že krásně fotil, on uměl i nádherně malovat. To jsem po něm bohužel nezdědil. Rád jsem se jako malý kluk na tu paní koukal, byla totiž nesmírně krásná. Několikrát jsem se táty ptal, kdo to je. Vždy mi řekl, že to je nejhodnější ženská na světě, která se o něj starala a která ho vychovala. "To je tvoje maminka, moje babička?" "Ne, to není moje maminka a není to tvoje babička, třeba ji někdy uvidíš."

V mé dětské hlavičce to vřelo: tak o tátu se starala a vychovávala ho, ale není to maminka? Zeptal jsem se maminky, kdo je ta krásná paní. Máma se snažila převést řeč někam jinam. Bylo mi to divné, měl jsem jenom jednu babičku, maminku mé mámy, tu druhou jsem nikdy neviděl. A tak když táta nebyl doma, uvelebil jsem se v křesle u stolu, koukal na tu paní a spřádal příběhy, kdo to může být. Ani děda, který mi vyprávěl ohromné dobrodružné příběhy a na všechno mi odpověděl, mně akorát řekl, že táta neměl takové štěstí jako já, který mám milující maminku, ale naštěstí si ho našla tahle paní, která je slavná operní pěvkyně a o tátu starala.

Vrtalo mi hlavou, proč je ta paní tak záhadná a proč se o ní nemluví. Až jednou přišel táta, v ruce měl dopis s cizími známkami a celý zářil: "Gabi přijede do Prahy! Pustili jí sem!" "Kdo to je ten Gabi?" "Troubo, to je ta paní, co ses na ní ptal, co jsem jí kdysi namaloval a její obrázek visí nad mým stolem." V té době jsem netušil, co je to železná opona a proč někdo nesmí sem a proč my nesmíme nikam. Pro mě svět končil Vlčkovic zahradou a mohl jsem až k rybníčkům, ale dál ne. O rozdělení Evropy jsem nic netušil. Zlatý věk nevědomosti!

Před určeným dnem jsme museli se ségrou pomáhat mámě vygruntovat a všechny svoje krámy uklidit. Pak jsem jel s tátou na nádraží k rychlíku Vindobona. Už i ta souprava byla zvláštní. Nebyla to klasická lokomotiva a vagony, ale byla to souprava, kterou později vyráběla v měřítku HO firma Piko. Čekali jsme na peronu a já byl strašně zvědavý na tu záhadnou paní. Najednou se táta rozbrečel, stál jak solný sloup a tekly mu slzy. To jsem nikdy před tím neviděl. Proti němu šla stará paní se stále krásným obličejem ověnčeným hustými šedivými vlasy. Táta měl dva metry a tu paní něžně objal a i v mé dětské hlavě bylo jasno: takhle vypadá štěstí!

"To je můj syn Honza!" "Dobrý den, já jsem Honzík!" Ta paní byla poněkud korpulentní a i když před tím s tátou mluvila německy, zvedla mě k sobě a plynnou češtinou mi řekla: "Já jsem Gabi Čechová, tvoje teta!"

Do smrti si budu pamatovat, jak nádherně voněla. Nevím dodnes, co to bylo za parfém, ptal jsem se různých odbornic, ale nikdo nevěděl. Ta vůně byla velmi intesivní, svěží vůně mýdla. Za jednu ruku vedla teta Gabi mě a za druhou tátu, což mě připadalo legrační, táta je přeci dospělák!

Doma mezitím máma se ségrou připravily oběd. Teta nás požádala, abychom jí neříkali teta, že je Gabi a že je šťastná, že může být zase se svou rodinou. Gabi byla sólistka Berlínské opery a tátu si vzala z děcáku a vychovávala ho. Na konci války byl táta v Praze a miloval mou maminku, kterou si nakonec vzal. Nikdo nemohl tušit, že komunisti rozdělí Evropu a že teta zůstane v té špatné části Berlína, odkud se nebude moci dostat za svým milovaným Hanesem do Prahy. Sem ji blahosklonně komunisti pustili, až když to byla opravdu velmi stará paní.

Když si odpočala po cestě, zavolala mě se ségrou a zeptala se nás, kterou písničku máme nejraději. Upřímě jsem nenáviděl všechny tetičky, které po nás žádaly, jakou básničku nebo kterou písničku jsme se učili ve škole. Ale s Gabi to bylo jiné, prostě ona byla pro nás něco jako víla, sice stará paní, ale bylo v ní něco nadpozemského. Přitáhli jsme si se ségrou židle k pianu a Gabi začala preludovat na piano: "Tak kterou? Kolíne, Kolíne?" Když začala zpívat, třásly se tabulky v oknech. Neuvěřitelný hlas! Měl jsem dojem, že jenom tak kníkám vedle jejího altu. "Děti moje, já jsem tak šťastná, když tady mohu být a slyšet češtinu, to si nedovedete představit. Když vidím, jakou má můj Hanes skvělou rodinu, jsem šťastná, všechno to válečné a poválečné utrpení, všechno je pryč a vy jste teď i moje děti!"

Gabi přijela ještě jednou a pak zemřela. Tátu za ní nikdy ti hodní komunisti nepustili. I tak jsem rád, že jsem poznal někoho, kdo se o mého tátu staral, když byl malý a jehož jméno nosím. Byla to krásná a ušlechtilá dáma.