25.4.2024 | Svátek má Marek


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 214

12.2.2013

Je ještě tma a já koukám na budík. Dnes nezazvoní, vlastně už nikdy nezazvoní. Kdysi jsem ho dostal od Honzy jako dárek. Koupil mi ho za kapesné. Ježíši, to je už let! Už nebudu muset vstávat, tak proč proboha nespím? Čtyřicet tři roky jsem měl pravidelný život. Krátký a dlouhý týden, volno každý druhý víkend, volno a dovolená naplánována rok dopředu. Chodím po bytě, je skoro ještě tma, nejsem já blb? Vždyť už nikam nemusím! Téměř celý leden jsem měl noční a už jsem si několikrát říkal, že jsem starý a utahaný, jestli bych neměl raději zůstat doma. Ale aeroplány mi vždycky zase dobily baterky. Sice jsem už ráno tahal nohy za sebou, ale nemohl jsem si sednout a říct: "Kluci, jděte tam vy, já jsem už utahaný." To by bylo vůči mým mladým kolegům sprosté.

Byl jsem už na konci ledna strašně unavený a těšil jsem se, až pojedeme s naší horskou partou do Rokytnice na hory. Teď si můžu v arkýři sednout s knížkou a se sklenicí vína, pustit si muziku a klimbat. Nikam už nemusím. Je to opravdu divný pocit, ještě jsem si nezvykl. Nemusím ve větru a v mrazu vypouštět vodu z letadel, být v mínus deseti politý vodou a doufat, že jsem všechno vypustil, že nikde nezůstala ani kapička vody, protože dnes stojí letadla zaparkovaná bez jediného letu i týden. Nebo ve tři hodiny ráno se snažit přivést letadlo k životu. To je také dobrodružství. Airbusy jsou letadla konstruovaná ke Středozemnímu moři a naše výkyvy počasí jim zrovna nesvědčí.

Jeden klad bych na tom viděl: naposledy jsem byl nemocný asi před třiceti léty, když nepočítám věčné nudle, které mám v létě, v zimě. Sice mě po pěti nočních bolely všechny klouby, i ty, co v těle vůbec nemám, a skládal jsem se do auta jako metr, ale chřipku nebo angínu, to ne.

Jsem týden v důchodu a mám dojem, že jsem si už trochu odpočal. Pocit, který mám, jsem míval, když jsem odvezl Honzu a maminku na chatu do Veselí. Vždycky jsem se těšil, co všechno udělám, až budu sám. Neudělal jsem nic, nebo rozhodně jsem neudělal to, co jsem naplánoval. A těšil jsem se, až zase budu se synkem. Až zase bude doma, bude se mi všude plést a do všeho kecat, prostě zase budeme spolu.

Dvě věci se mi v práci nesplnily: když jsem začal létat technické doprovody, Zuzanu vyhodili od létání, takže jsem s ní nikdy neletěl. A pak jsem si strašně přál dělat s Honzou. Jenže on dělal v protipartě, takže jsme se ráno jenom střídali. "Hele synáčku, neměl jsi moje imbusy?" "Ne, ty jsem určitě nikdy neměl." "No, že mně v sadě nějaké chybí." "Za to ti já fakt nemůžu!" Pak jsem dával auto do servisu a všechny klíče, které on nikdy neměl ani v ruce, jsem našel zapadlé pod sedačkou… "Nechal jsi mi v autě nějaký olej?" "Jo, máš ho tam!" Pravda je, že jenom jednou nebo dvakrát jsem tam našel krabici prázdných plechovek, takže první, co jsem musel udělat, bylo dojet do skladu pro plné, protože motory CFM 56 žerou olej jako trabant.

Dnes jsem oprášil své modely, už to potřebovaly, přilepil jsem to, co odpadlo. Zítra budu pokračovat. Také musím vrátit mobil, který mi "velkoryse" firma zapůjčila, než si seženu jiný. Faktem je, že mi nabídli, abych si ho odkoupil. Jenže odkoupit skoro šest let starou Nokii za devět stovek připomíná vzdáleně drahotu.

Nechápal jsem, proč se spousta důchodců rozvádí. Když je člověk přes den mezi lidmi a večer se vrátí domů, je fajn, že ho někdo čeká. Aby feministky neřvaly, neříkám, že s večeří. Ale když je najednou člověk s partnerem od rána do večera a on má dojem, že musí být stále s tebou, a nechápe, že člověk chce být občas sám, ne, že by chtěl páchat nějaké nepřístojnosti, ale prostě potřebuje být sám. Zažil jsem ten pocit ve svém životě již jednou: když se moje první žena zhroutila a byla doma půl roku, tak se neustále vyptávala: "A musíš tam jít a proč tam jdeš?" "Jo, musím!" "A kdy se vrátíš?" "Nevím!" Naprosto nechápala, že člověk se chce jenom tak projít, zaskočit s kamarády na skleničku. Zajít se podívat do modeláře, prostě se věnovat sám sobě. Já také rád nechám partnerku samotnou, když zatouží po tom podívat se do hadráren. Neznám normálního chlapa, který by to dobrovolně absolvoval. Také nechápu ženské, které je k tomu nutí, leda že by měly partnera jako zbytečný obal na kreditku. Mě na takovou žádost napadla kdysi taková blbost: "Tak fajn, když si chceš něco koupit na sebe, do kterého sex shopu půjdeme?" "Ses zbláznil, né?" A měl jsem propříště klid.

Tak se šťourám v autech, ale venku je na to ještě zima, jezdím za synkem, abych viděl vnučku, jak roste, mažu si bolavá záda a hlavně se koukám smutně na letadla, která přelétávají naši zahradu a která byla celý můj život.