Jsem po třetí noční službě a mám dojem, že má hlava je úplně prázdná. Podobný stav mívám po opici. Ale na letišti jsem nepozřel, pouze jsem pracoval. Takže tolik na úvod, kdybyste snad nabyli dojmu, že další řádky jsou, jak psal kolega Vančura, „prst jenž hryže omletý řádek, nemoha se dobrati konců“, konec citátu.

Každé povolání, děláte-li ho déle, vás poznamená. Ajznboňák se otáčí za každou lokomotivou a automaticky mrkne na hodinky, jestli je ta „čtyři dva trojka“ na čas, kamarádka zubařka se mi přiznala, že každému kouká do pusy, jak má udělané zuby, chirurg si všímá, jaké má kdo na těle jizvy a jak jsou zašité. Prostě, každý kdo má své povolání rád a dělá ho dlouho, je poznamenán.

Psal jsem o třídním učiteli mého syna ze školy ve Vršovicích, který mě napomenul při třídních schůzkách, Zažil jsem ještě jednou něco podobného. Byl jsem se ženou v Chýnovských jeskyních na Táborsku. Kromě nás tam byli ještě dva motorkáři a dvě třídy mládeže kolem patnácti let. Začínající účastníci hnutí Puberta bez hranic, česká frakce. Byla s nimi pouze jedna učitelka, ale byl to ten typ učitelky, co měla autoritu od pána boha a nemusela si ji vynucovat řvaním. Zaplatili jsme vstupné a vyrazili do prostoru, kde se již shromáždily děti (mohu-li jim tak říkat). Přišla průvodkyně a paní učitelka zavelela: „Tak utvoříme dvojice a prosím ticho!“ Obecný řev pubescentů kupodivu ustal a houf se stal dvouřadem. „Řekla jsem dvojice, co vy tam vzadu, pro vás to neplatí?“ Došlo mi, že tím myslí nás (bylo šero a paní učitelka byla starší). Seřadili jsme se také a za námi motorkáři v kožených kalhotách. Drželi jsme se za ruce, abychom se neztratili. Vcházeli jsme do prostoru jeskyní a paní učitelka počítala žáky. Ti, co byli před námi, se řehtali jak koně a těšili, co úča na to, až zjistí, že jí čtyři žáci, poněkud přerostlí, přibyli. Když došla k motorkářům, než stačila něco říct, tak jeden jí ujistil, že jsou repetenti, kteří do její třídy propadli. Paní učitelka neztratila glanc a řekla: „Kde máte chlebník se svačinou? No jo, Voráček, Voráček! A co vy?“ „My jsme z nedělní školy, nás poslal pan farář,“ a Zuzana mávala igelitkou, kde jsme měli škvarkové placky, které jsme zapomněli nechat v autě: „Ale svačinu máme, to jo a dáme i Voráčkovi!“ „Tak dobře, tak jdeme!“ Puberťáci koukali s otevřenou pusou, jaký je jejich učitelka formát.

Během prohlídky se k nám dostala a začala se nám omlouvat, že v šeru nevidí: „Ale to víte, celý život učím, tak mě už někdy v hlavě haraší a také už špatně vidím, promiňte!“ „Nic se nestalo, ale musím před vámi smeknout, jak máte tuto téměř neovladatelnou věkovou kategorii dětí secvičenou. Klobouk dolů!“ „Víte, já sama děti nemám, a tak ráda učím a někdo téměř nenávidí dospívající děti, ale já je mám ráda. Mám ráda jejich problémy, ježíš, to jsem řekla blbost, mít rád něčí problémy, no jejich zmatky, kdy nevědí, jestli jsou ještě děti, nebo už dospělí, kluci mají uhry a mluví hlubokým hlasem, který jim přeskakuje do fistule, a holkám se bradavky odrazily od hrudníku a jsou to najednou slečny, ale při tom v jejich batůžkách najdete plyšáky, mají prostě v hlavách zmatek. A ten zmatek maskují tím řvaním a siláckými kousky. Ale zase na druhou stranu, když mají v člověka důvěru, jsou skvělí. Doma je většinou unavení rodiče odbudou, a tak já je tahám po výletech a užívám si s nimi.“

Díky bohu, že existují ještě takoví učitelé! Ta paní učitelka mě připomněla našeho milovaného třídního Bočka z ústavu na Plzeňské. To byl kantor, kterého jsme samozřejmě zlobili, neb jsme se dostali také „do děsivé střídy dvou období“, ale on měl s námi božskou trpělivost.

Na Plzeňské jsme měli ještě několik bezvadných kantorů. Na dějepis jsme měli pana učitele Tatera. To byl člověk s takovou dávkou autority, že o něm Láďa tvrdil, že když vešel do třídy, tak se zpravidla žáci slabších povah pomočovali. V životě nezvýšil hlas. Když byly třídní schůzky, tak moje maminka chodila od učitelky k učitelce a všude slyšela o tom jejím syčákovi, co roste pro šibenici, který se nikdy na žádnou školu nedostane. Až přišla k panu učiteli Taterovi. „A vy potřebujete co? Čech? Výtečný, nemá problémy.“ „A co chování?“ „Paní Čechová, já nemám s kázní problémy, to je moje věc.“ Máma přišla z třídních schůzek domů jak ve snách. Doma bylo, jako vždy v takové situaci, umyté nádobí a vyluxováno a já jsem předstíral učení. „Tak sem pojď, Honzíku!“ A začal tanec. Nic nepomohlo vygruntování bytu. Máma byla nešťastná z naší matikářky a z ruštinářky. Soudruh Syblík, kterého jsme měli na češtinu, byl lepším straníkem než odborníkem na jazyk, ten z nás byl nepříčetný. Mimo jiné i proto, že jsme vydávali třídní časopis a jeho jsme k tomu rozhodně nepotřebovali. Pomáhal nám třídní a učitelka kreslení, paní Vraštilová, a také pan učitel Tater. A právě posledně jmenovaný se zasloužil o záchranu Malostranského hřbitova, který je na Plzeňské a kde jsou mimo jiné pohřbeni rodiče Jana Nerudy. V padesátých létech se místní komunisté rozhodli hřbitov zničit a zbourali jeho zdi a snažili se zničit všechny náboženské, tudíž tmářské artefakty. Téměř se jim to povedlo, bohužel. S panem učitelem jsme natočili na osmičku kameru film o hřbitově a napsali o něm esej. Jmenovalo se to: „Umírající hřbitov“. Můj táta to opatřil titulky a paní Vraštilová doplnila kresbami v místech, kde se film nepovedl. Naštěstí na Praze 5 někdo dostal rozum a hřbitov obehnali zdí a zamkli. Ale to jsem trochu odbočil.

Naše matikářka Postránecká nás zrovna nemilovala, ostatně my ji také ne. Jejím oblíbeným citátem v deváté třídě bylo: „Je tady pár prima hochů, za které mohu dát ruku do ohně, ale takový Novák, Chaloupecký, Hlavatý, Čech a Šuba, ti budou rádi, že se vyučí, jestli je vůbec nějaký učňák vezme, a moc bych se tomu divila!“ Paní učitelka se poněkud zmýlila. Prima hoši nějak zapadli, ale z výše jmenovaných nemám vysokou jenom já. Jsou to čtyři doktoři, z toho jeden je vysokoškolský profesor a dva primáři. A já mám to štěstí, že dělám celý život, co mě baví, a svá milovaná letadla bych nevyměnil za nic na světě.

Mám kamarádku Svatku a ta je učitelkou. Učila kde koho, od Kubánců, přes Vietnamce až po současné účastníky hnutí Puberta bez hranic. Když se pustí do vyprávění, co žáci dokáží napsat, je to neuvěřitelné.

Slohové práce v dobách vlády jedné strany byly orientovány jedním směrem. Šlo většinou o opěvování moudré politiky komunistů a Sovětského svazu. Případně nerozborného tábora míru a socialismu. A tak se člověk mohl dočíst: “V rozjásaném prvomájovém průvodu nesli šťastní pracující pohlaví soudruha Lenina ve skutečné velikosti.“ Proboha! Zavolala si žákyni, která to vyplodila, a zeptala se jí, proč to napsala. „Já jsem chtěla původně napsat poprsí, ale mně se to zdálo sprosté!“ Po zhlédnutí filmu „Malý Bobeš ve městě“ musely děti o díle napsat slohovou práci. Jeden chlapec napsal: „Děti buržuů jezdily na sáňkách, zatímco děti dělníků se klouzaly po prdeli.“ Svatka, když to viděla, tak si žáčka zavolala, podtrhla slovo prdel a řekla mu, aby si to opravil. A žáček onen to opravil a ona četla: „Děti buržuů jezdily na sáňkách, zatímco děti dělníků se klouzaly po prdely.“

Bavili jsme se o tom v hospodě s Petrem Šabachem, který byl též poznamenán pedagogickým vzděláním. „A to je houby, hele! To sme s Břečkou už chodili na gympl a psali jsme v hospodě Na Kotlářce úkol. Při tom šly nějaký rumy a pivínka. Psali jsme věty na vyňatá slova po m. Druhý den si nás profesor zavolal a povídá: „Břečka, když jste napsal ´Za dlouhých zimních večerů vídám bílé myšky´, dobře, to uznám, uznám i větu ´Mýtil smrděl, až ho zavřeli´. Ale proboha, řekněte mi, kde je nějaké vyňaté slovo po m ve větě ´Kadeřník, ve kterého jsme vkládali tolik nadějí, odešel s partyzány do hor?´“ „To vám snadno vysvětlím,“ povídá Břečka a vytáhnul z kapsy účtenku ze včerejška, která byla plná čárek a položek za panáky. Ukázal prstem na prvních pět čárek: „Tak tady, tady vznikla pravděpodobně první věta.“ Pak ukázal na první panáky: „A tady jsem asi nejspíš vymyslel to další.“ Pak přejel až na konce účtenky a ukázal na konečnou sumu: „No a tady se narodil ten kadeřník! Jo, tady to muselo bejt!“

Profesor zaúpěl a vyhnal ho. Já, když jsem to slyšel, tak jsem dostal takový záchvat smíchu, že jsem se polil pivem. Nejhorší ale bylo, že jsem si na tu větu s kadeřníkem vzpomněl, když se mi chtělo v noci na záchod. Neudržel jsem se a začal jsem se smát do noci. Vzbudil jsem Zuzanu a ta rozespale povídá, co je? Tak jsem jí řekl, na co jsem si vzpomněl a ona se začala také smát až jí tekly slzy: „S váma je za trest chodit do hospody!“