Říká se, že kamarády, takové ty na život a na smrt, si člověk hledá do svých deseti let, pak jsou jenom přátelé. Já jsem měl v životě to štěstí, že jsem si sedl v první třídě vedle Honzy Šuby. Od té doby je to mé druhé já. Honza, řečený Šubáno, se mnou trávil dětství, ba i dospívání a spolu s mým bratrancem a Jardou Vlčkem jsme tvořili celkem nerozlučný spolek. Protože jsem bydlel hned vedle školy na Podbělohorské, chodili jsme ze školy rovnou k nám domů. Domů je celkem nepřesné, domů jsme hodili tašky, zařvali jsme na babičku, že škola byla dobrá, a vylítli jsme na zahradu, která byla naším královstvím. Tam jsme budovali různé úkryty a bunkry.

Veliká, stará a zarostlá zahrada skrývala mnohá dobrodružství. Když nám bylo kolem deseti, byla naší biblí knížka od Roberta Bozděcha „Gentlemani soumraku“, o našich posádkách RAF, které létaly s bombardéry Wellington. Tak jsme si vybudovali svého Wellingtona na ohromném červeném buku, který stojí u domu. Tehdy jsem dostal k vánocům stavebnici Gordon electric z NDR. Ta obsahovala dráty, objímky a žárovky, ale hlavně miniaturní funkční vypínače. Pár další komponent dodal ještě bratranec a my si na stromě postavili svůj bombardér. Táta nám dodal, aniž by to tušil, sluchátka Blaupunkt z jakéhosi prastarého rádia. A tak jsme na stromě na Smíchově honili ponorky v Biskajském zálivu, bombardovali Německo, občas se strom změnil na Beaufightera a my létali jako noční stíhači.

Já pokračoval v rodinné tradici a vyprávěl jsem, stejně jako můj děda, svému synkovi příběhy z války, kterou jsem naštěstí na rozdíl od dědy nezažil. Vyprávěl jsem, co zažil strýc a co jsem si kde přečetl. Synek později požadoval, aby tam také vystupoval, zpravidla v hrdinské roli. To měl místo Boženy Němcové a Erbena. Jednou mě přemluvil, když jsme byli u babičky na Smíchově, abych mu ukázal strom, který byl pro mě a Šubána letadlem. Tak jsme na něj vylezli. Nějak mi připadal jiný, větvemi jsem se špatně protahoval, buďto jsem tlustý, a nebo jsou blíž u sebe, nebo co. No, vylezli jsme do „kokpitu“, kde byly ještě zrezavělé objímky se žárovičkami a dráty. Honza byl nadšený. Bohužel, zrovna v té chvíli vycházeli z domu naši budoucí příbuzní, rodiče děvčete mého synovce. Maminka poněkud nechápavě koukala na to, proč jsme na stromě. Tatínek zašveholil společensky: “Tak co, chlapci, copak tam děláte?“ No, chlapci, tomu chlapovi mohlo být stejně jako mě, ale budiž. Než jsem stačil odpovědět, synek to pohnojil úplně: „Letíme na Maltu!“ Ten pán si mylně domníval, že na maltu s malým m, a tak urychleně opustili zahradu: „No jo, na maltu se špatně lítá, zkuste benzín!“ „Je ňákej blbej, ne? Že jo, tati?“ Nevím, jestli tato příhoda měla vliv na délku manželství mého synovce, ale dost možná ano, netrvalo dlouho.

To jsem odbočil. Za zahradou byly hliňáky, kopce, které byly původně vinicemi a později v rámci spartakiád je odbagrovali a uválcovali a vybudovali tam parkoviště, která byla mezi spartakiádami opuštěná. Na škvárou posypaných parkovištích jsme jezdili plošinu, tj. plochou dráhu na kolech. Pak si ta parkoviště vyhlédl Svazarm a učili tam adepty řidičského umění řídit motorky a auta. A mezi tím jsme my jezdili na kolech a šíleně jsme řvali, protože motorky dělají kravál. Tam jsme se scházeli celá parta ze školy: Láďa, Jirka, Šubáno, Civín a další, prostě hoši, co jsme spolu mluvili.

V kinu Lido na Plzeňské dávali nějaký film, tuším, že francouzský, a ten byl o horolezcích a záchranářích v Alpách. Samozřejmě, že jsme chtěli být také větrem ošlehanými horolezci, a tak když jsem našel na půdě lano s postrojem, jak ho tam zapomněl opilý pokrývač, nic už nám nebránilo v tom zlézat navážku, na které bylo to parkoviště. Bylo to neuvěřitelně dobrodružné a riskantní. Jednou se pode mnou utrhl kus kopce a já sletěl dolů asi deset metrů. Tepláky jsem měl nadranc, kolena rozbitá. Šubáno to odborně prohlédl a povídá: “To je na šití.„ Dobelhal jsem se domů, za mnou krvavá stopa. Sundal jsem zbytek tepláků a sedl si na kraj vany. Šubáno rány vymyl vodou a vyndal pinsetou kamínky zadřené pod kůží. Pak to vydesinfikoval kysličníkem. Z mámina šití si vzal jehlu a niť. „Pojď sem na světlo, ať na to vidím, tak tady si sedni, to bude dobrý a natáhni nohy, ať to nemá pnutí,“ a dal se do šití. Bolelo to jak čert. „Pro krásu musíš něco vydržet,“ řekl a udělal pár stehů bílou nití, kterou před tím polil peroxidem vodíku, aby to vydesinfikoval. Najednou dole v přízemí bouchly dveře, máma se vrátila z práce. Když viděla v hale na podlaze krev, jala ji zlá předtucha a brala schody po dvou. Jak tak běžela nahoru, Šubáno na ni volal: „To je v pořádku, paní Čechová, já jsem mu to už ošetřil!“ Máma, když viděla koupelnu, která vypadala jak dílna u řezníka, zůstala zkoprněle stát a koukala na nás, jak jsme seděli v obýváku v křeslech, já měl obvázané koleno a vesele jsme konverzovali. „Že jste lezli na hliňák? Víš, že ti to táta zakázal! To až mu řeknu, tak to nebude mít radost!“ „Mami, tak dobře byli jsme tam a utrhlo se to tam se mnou a Šubáno mně to koleno vyčistil a ošetřil, jsem v pořádku, nemáme udělat svačinu?“ O šití jsem se takticky nezmínil, protože by mě máma odtáhla na středisko a tam by mě to znovu šili a to bylo to poslední, co jsem potřeboval.

Samozřejmě, že nit začala hnisat, ale zase ne tak moc, abych s tím šel k doktorovi. Než aby mě to zase řezal a šil, vykašlal jsem se na to. Tělo si pomohlo nějak samo a jizvu mám dodnes.

Jednou jsme šli ze školy a já jsem doprovázel Šubána, že potom půjdeme k nám, že si hodí jenom věci domů. V ulici Pod Klikovkou bydlel také uhlíř Šulc a ten měl před domem vrak jakési předválečné škodovky. Auto bylo celé zdemolované, jenom přední okno bylo celé. Třídní šplhoun Karel, který v té ulici také bydlel, nás začal hecovat: „Vy volové, že se netrefíte do toho předního skla, že ne?“ „Co, že se netrefíme? Dávej bacha, vole!“ Vzal jsem kámen, rána a jediná celá věc na autě zařinčela a byla rozbitá. Na nic jsme nečekali a mazali jsme. Pouze šplhoun Karel způsobně počkal na Šulce, který vyběhl z baráku celý běsný, a hned mě prásknul i s adresou. Tak netrvalo dlouho a policajti si pro mě přišli. „Maminko, váš syn rozbil panu Šulcovi auto, budete ho muset zaplatit, pojďte s námi.“ Tak jsme šli, ale do toho vstoupil Honza a řekl: “Já jdu s vámi, já musím dosvědčit, že to auto už byl vrak.“ Tak jsme šli na strážnici Na Buďánkách, kde se mnou sepsali protokol. Šubána chtěli vyhodit, ale on prohlásil, že se nehne, dokud s ním nesepíší také protokol, aby věděli, v jakém stavu to auto bylo před tím. Na to, že nám tehdy bylo nějakých dvanáct, třináct, to bylo od něj hrdinství! Nakonec přišel starý policajt: „Cože? Šulc si na něco ztěžoval, ten ať raději drží hubu, zase se pral ožralej v hospodě a něco se mu zdálo. Jděte domů a starýmu Šulcovi se vyhýbejte. A ty ten protokol vyhoď, padejte kluci, ať vás tady už nevidím!“ Tak skončila příhoda se starým Šulcem. A já jsem si byl jistý, že Honza je skutečně člověk na kterého se mohu spolehnout i v dobách zlých.

V osmé třídě jsem jeli na školní výlet. Náš milovaný třídní byl na operaci v nemocnici, a tak s námi jela učitelka kreslení Vraštilová. Byla neméně skvělá. S námi to začínalo mlátit, a tak jsme se domnívali, že je na čase podniknout něco chlapáckého. Tudíž se vstupenkou na výlet stala láhev čůča, neboli vína, jehož cena nepřesahovala deset korun. Bylo to v době, kdy „krabicáky“ neexistovaly, ale zato naše drogerie prodávaly vína jako Šumavské bylinné, třešňové víno, Malagelo, Pyris a jiné „dobroty“. Vedení třídy pečlivě kontrolovalo, jestli skutečně všichni mají víno s sebou. Já byl po těžké žloutence a měl jsem dietu, takže jsem byl zproštěn této povinnosti. Paní učitelka byla umělkyně a volnomyšlenkářka, tak nechala věcem volný průběh. Výsledek se dostavil večer, když jsme silně znečistili hotel Kyjev, tuším na Babylóně. Někteří méně zdatní jedinci zvraceli z oken hotelu, takže zaneřádili fasádu, a protože šlo většinou o červená vína, světlá fasáda vůbec nevypadala pěkně. Já jsem s holkama pral v umývárně povlečení v domnění, že zabráníme maléru. My jsme totiž o fasádě nic netušili. Tu, bohužel, viděl ředitel hotelu, když ráno šel do práce. No, byl z toho strašný průšvih. Soudruh ředitel hotelu napsal stížnost našemu soudruhu řediteli Smetanovi, který vedl ústav na Plzeňské. Smetana měl strašlivé dilema. Že jsme třída s nejhorším chováním a nejlepším prospěchem, věděl, tím prospěchem jsme ho štvali, že z nás nemohl udělat černé ovce. Měl ale strašné dilema: do třídy s námi chodila Majka, dcera tehdejšího ministra kultury, a z toho měl soudruh ředitel bobky. Majka byla (a stále je) velice hezká holka a nikdy nezneužívala svého postavení, naopak, když jsme byli v nějakém průšvihu, což se stávalo celkem často, pokoušela se nám pomoci.

Na poradách soudruh ředitel žádal exemplární trest pro celou třídu. Jenom s tou Majkou si nevěděl rady. Pak si nás zavolal do ředitelny, kde byl přítomen náš již uzdravený třídní. „Soudruhu řediteli, já jsem se obecného popíjení nezúčastnil, neb mám přísnou dietu, neb jsem po žloutence.“ „Ale, kdybys mohl pít, jistě bys také pil, ne?“ „Ano, prosím, to bych také chlastal, jako ostatní!“ „No, tak vidíš, jsi nejenom poťouchlý, ale i drzý! Ale ty, Majčinko, ty jsi určitě nepila, tebe z toho vyjímám.“ „Soudruhu řediteli, já jsem chlastala ze všech nejvíc a tu fasádu v tom hotelu jsem také pozvracela já!“ Což samozřejmě nebyla pravda, protože ona skutečně nepila, ale chtěla nám předvést, jak se soudruh rozklepe. Tento přírodní úkaz jsme hodnotili velmi vysoko a náš třídní jí za to, když jsme byli zpět ve třídě, poděkoval.

Nakonec nás na konci roku, který jsme měli pravidelně v kinu Lido, exemplárně vyloučili z Pionýra, což pro soudruha ředitele byl sdostatek strašlivý trest a pro nás to byl důvod po skončení promítání tradičního Čuka a Geka navštívit Zvolánkovi, koupit si tam na oslavu láhev vína a u sochy Jožky Jabůrkové ji ztrestat. No, uznejte sami, není to krásné mít na papíře, že jste byli vyloučení v osmé třídě z Pionýra pro opilství?