Měl jsem pracovní víkend. Ne, že bych byl v práci, ale slíbil jsem Zuzaně, že jim pomůžu "vykydat" stodolu. Znáte to, co se nepotřebuje, to se odnese na chalupě do stodoly a tam se to ponechá osudu, a tak se tam léty vrší a vrší nepotřebné věci, staré zrezavělé komínové roury, starý koupelnový válec a tak dále. Vzal jsem své velké auto, Zuzana ho vylepila igelitem, aby se nezamazalo, Markéta tam ještě položila staré kartony a pustili jsem se do práce.

Nevím, kolikrát dělali na chalupě okapy, ale když jsem nakládal asi padesátý zrezavělý okapový hák, měl jsem dojem, že to omylem koupili na nedaleký hrad Kost. Části staré mlátičky, neuvěřitelně těžké ocelové válce s bodly, tedy dost možná, že to nebylo z mlátičky, že to bylo něco úplně jiného, ale v každém případě to bylo strašně těžké. Naložili jsme první fůru a já vyrazil do sběrného dvora. Zvykl jsem si, že ve sběrných dvorech neoplývají ochotou a nesrší humorem. Ani Sobotka není výjimkou: "Co to máte?" "Všechno možné, železo, plasty, kartóny, prostě různé věci." "Železo si odvezte jinam, plasty dejte támhle a papír taky." "Když já mám to železo na těch plastech, já potřebuji napřed vyházet to železo." "Tak pojeďte za mnou," řekl velmi nevlídný člověk a obešel stáje, za kterými stál kontejner se železem. Tam jsem to vyházel a papír a plasty jsem dal, kam ten člověk ukázal. Nechápal jsem, proč ti lidé ve sběrných dvorech jsou tak otrávení.

Druhý den jsme naložili druhou fůru a vyjeli jsme opět do Sobotky. Tam se stal zázrak: Nerudného dědka nahradil velmi vstřícný mladý muž. Měl jsem dojem, že jsem v jiném sběrném dvoře. "Pane, nebuďte hloupý, to železo vykupuje můj snědý kamarád kousek odtud, ten vám za to dá peníze a budete mít aspoň na benzín. Pak se sem vraťte a ty plasty a další věci vyhoďte tady. A pozdravujte ho ode mne!"

Přijeli jsem do sběrny železa, která kupodivu byla jen asi sto metrů od sběrného dvora. Nechápal jsem, proč nám to nemohl ten nerudný dědek den předtím říct, ale záhy jsem pochopil. V kase nás uvítal usměvavý cikán s vyholenou hlavou: "Pane vy máte krásný auto, můžu si ho prohlídnout? Co to je? Jo, Chevrolet, no to je krásnej náklaďák, chlapi pojďte se podívat, jak vypadá správný auto!" Zajel jsem na váhu, jak si přál, a on mi pak ukázal, kam mám zajet. "Oni vám to tam vyloží, nesahejte na to, od toho tu jsou." Sběrna železa byla vzorně uklizená. Zajel jsem, kam mi ukázali, a skutečně, dva chlapíci se vrhli na železo a vyházeli ho z auta na to šup. Pak jsem auto zase zvážil, majitel mi vyplatil tisíc korun a ještě si šel jednou prohlédnout mé auto. "Takové jsem viděl akorát ve filmu, to strašně velký auto, jakej to má motor?" "Vé osmičku, pět celých sedm litrů." "No, to se vám ty prachy na benzín hodí, že jo? Mějte se a zase přijeďte, vás rád uvidím!" Usměvavý pan vedoucí se s námi rozloučil a já se přesvědčil, že i lidé z jiného etnika mohou být velmi pracovití, pořádkumilovní a příjemní. Naopak dědek ze včerejška dostal darem železo za nejméně tisícovku a ještě byl nerudný. Člověk nemá mít předsudky.

Takhle člověk shromažďuje věci celý život. Někteří lidé to mají jako duševní úchylku, že shromažďují v bytech odpadky a pak v tom žijí. Já mám ale na mysli normální shromažďování věcí. Jednou za čas musí člověk udělat ordnunk, čili velký úklid a vyházet nefunkční či nepotřebné věci. Zuzana tvrdí, že co člověk nepotřebuje rok, nepotřebuje vůbec. Tím samozřejmě nemyslí knížky, ale běžné věci. Když zemřela moje maminka, seděly v bytě má sestra se Zuzanou a třídily věci. Maminka zažila válku a pak komunisty, a tak byla zvyklá na nedostatek. Proto když si našla v Neue Mode nějaký střih, koupila si k tomu hned patřičnou látku, knoflíky a zipy a všechno to dala do pytlíku, aby to měla na potom. A tak se tady za ty roky sešlo tolik připravených módních projektů, že by stačily na několik módních přehlídek.

Měl jsem kamaráda Honzu. Jako kluci jsem si vyměňovali angličáky, to byla za mého dětství víc než tvrdá valuta. Vloni jsme spolu jeli autobusem a Honza se mě ptal, jestli stále dělám na letišti a jestil stále ještě sbírám letadla a autíčka. "No, upřímě, už to nemá ten švunk, jako kdysi, mám stále rád modely, ale nemám čas je dělat." "No, to já je dělám furt, mě to hrozně baví, zastav se někdy." Nzastavil jsem se, přišlo parte, že Honza neočekávaně zemřel. Vyrazilo mně to dech. Byl to fajn kluk. Jeho sestra Markéta, výtvarnice, mě požádala, jestli bych se u ní nezastavil, že tam po Honzovi zbyly nějaké modely. Netušil jsem, do čeho jdu. Ve velkém pokoji byly nádherné vitríny ve třech řadách (Honza byl povoláním truhlář) a ty byly plné postavených modelů. Na vitrínách byly krabice s nepostavenými modely.

Vzal jsem si na pomoc své synovce, aby mi poradili, co s tím. Ondřej si vzal na starost vláčky a Mates letadla a vojenskou techniku. Vynesli jsme 450 nepostavených modelů! Mates dal inzeráty a postupně je prodává, aby měla Markéta na rekonstrukci bytu. Postavené modely byly na destičkách z plexiskla, kde bylo napsáno, co to je za typ a kolem případně rozložená výzbroj a výstroj. Bylo to Honzovo celoživotní dílo, jeho pýcha. No jo, ale co s tím? Po jeho smrti se sbírka stala nepotřebnou veteší. Na druhou stranu ale stavba modelů naplnila život jednoho fajn kluka, který si ani nestačil pro starosti o modely uvědomit svůj malý životní handikep.

"Honzo, měj se tam nahoře fajn a tvá sbírka je skvělá!"