V roce 1968 jsme s přítelem Šubou pojali nápad, že když máme tu svobodu, že se pojedeme na kolech podívat k moři. Nápad to byl hodný našich osmnácti bezstarostných let. Mělo to jen dva háčky: já neměl kolo a oba jsme dlouho nikam na kolech nejeli. Za důležitý problém jsme považovali jen ten první. Bylo to dávno před tím, než naši krajinu začaly křižovat miliony šílených cyklistů v roztodivných oblečcích a na hi-tech kolech. V šedesátých létech bylo možno koupit kola pouze dvou značek: Eska a Favorit. Nevím, jestli tyto továrny stále existují, ale mám za to, že nikoliv. Kola Eska v osmdesátých létech dosáhla takové kvality, že se dostala na úroveň kol z Velké země, takže jestli tato továrna zmizela, bylo to jen ku prospěchu věci. Koupil jsem si v bazaru (pro neznalé: obchod s použitým zbožím) kolo Favorit, na tehdejší dobu velmi sofistikované: dvoutalíř a čtyřkolečko! K tomu mělo nosič se dvěma batohy, prostě špičkové turistické kolo!

V červenci jsme se rozhodli, že budeme trénovat, a tak jsem jezdil do ZPA Butovice, kde jsem byl na letní brigádě, na kole. Znamenalo to sjet od nás z kopce na Plzeňskou a pak serpentýnami Jinonickou nahoru, až na vrchol. Když jsem míjel Motorlet, říkal jsem si, že už jenom kousek, poslední stoupání a pak krátký sjezd k bráně fabriky (stála tam, co je dnes nákupní galerie). Když jsem to jel prvně, napřed přišly k vrátnici mé plíce, pak dlouho nic a za nimi já… Po měsíci se to zlepšilo, že jsem přijel k píchačkám současně s plícemi, a tak jsem usoudil, že máme natrénováno a můžeme vyrazit.

Zabalili jsme si vše potřebné, vařič Primus, petrolej a líh na jeho rozdělávání, svršky a spodky a stan. Dohodli jsme se s přítelem, že jeden poveze spacáky a druhý stan, abychom to měli vyvážené. Dovolím si poznamenat, že váha obojího byla asi trojnásobná proti tomu, co váží tyto věci dnes. Koupili jsme si lístky na vlak Praha- Magdeburg a odeslali kola. Nakonec jsme nasedli do vlaku i my. Na Berlin Ostbahnhof jsme se setkali se socialistickou realitou. Vše bylo strašně špinavé a vše bylo natřeno nejoblíbenější barvou Východního Německa - feld grau, čili polní šeď. U nás probíhal pokus o zlidštění socialismu, my jsme si bláhově mysleli, že lze socialismus reformovat. Moje maminka mé tehdejší nadšení mírnila slovy, že socialismus se dá reformovat, leda kdybychom postříleli všechny komunisty. Zlatá slova, maminko, jestli mě tam nahoře slyšíš!

Přesedli jsme do druhého vlaku a jeli jsme Magdeburg, kde jsem měl kamarádku se starogermánským jménem Hildburg. V Magdeburku jsme navěsili na kola naše pingly a snažili jsme se najít Haldensleben, což bylo nedaleké městečko, kde moje kamarádka bydlela. Tam jsem zažil první šok. Když jsem zazvonil u dveří se jménem Volkmann, otevřel mi Jarda Vlček, můj soused ze Smíchova! Tak já jedu za svou kamarádkou celý den vlakem a nakonec mi v Německu otevře Jarda! Na dvoře činžáku jsme si postavili stan. Oslavy z našeho setkání nebraly konce. Výsledek se dostavil: měli jsme všichni průjem. Jarda coby světák řekl, že to zařídí, že to není problém. Napochodoval do lékárny a my za ním: "Gutten tag, haben sie bitte active kholle?" čímž se domníval, že si řekl o živočišné uhlí. "Bitte?" "Haben sie bitte ein kontrasráč?" upřesnil objednávku Jarda. Magistra koukala jak z jara, a tak jsem vstoupil do hry já s pantomimou: "Ich bin krank, ich habe..." Začal jsem se kroutit a držet se za břicho a nakonec jsem vydal pusou známý zvuk, aby nezůstala na pochybách o co jde. Bylo nám vysvětleno, že takové léky jsou v NDR pouze na předpis. Byli jsme nad věcí, takovou prkotinou se nebudeme zabývat. Udělali jsme si plán cesty k moři, namalovali si to do mapy a vyrazili jsme. Hildburžina maminka nám ještě poradila, abychom se ptali po pionýrských táborech, že nás nechají vyspat a dají nám najíst.

Vyrazili jsme z Haldenslebenu směr sever. Bohužel jsme značně podcenili průjem. Ten s námi kroutil čím dál tím víc. Dokud jsme jeli a měli skrčené břicho, bylo to dobré. Horší to bylo, když jsme se narovnali. To jsme museli mazat za nejbližší smrček. Toaletní papír naštěstí na předpis nebyl, takže jsme si ho mohli koupit, kolik jsme chtěli. Cestou jsme potkali několik pěkně hnusných Němců, kteří nám nadávali, že u nás chceme svrhnout režim a že si zasloužíme, aby nás Sověti obsadili (to jsme netušili, že nás to za pár dní potká). Od takového setkání jsme vždy, když to s námi začalo kroutit zařvali "Kaí, české hov... do německého lesa!", odhodili jsme kola a zasedli v nejbližším křoví. Považovali jsme to za pomstu. V jednom kempu jsme naštěstí potkali čechy, kteří nám ochotně poskytli živočišné uhlí, a tím vyřešili náš problém. Byli jsme už úplně vysílení.

Cestou jsme narazili na několik pionýráků, kde nám bylo skutečně nabídnuto vše včetně dívek, které nám uklízely stan(!), až jsme se dostali k moři. Tam jsme se seznámili se dvěma ajzboňáky z Liberce, kteří tam byli na motorkách. Byli to fajn kluci. Koupali jsme se ve studeném Baltu, pojídali pečené ryby a bylo nám fajn.

21. srpna nás probudil rozhlas v kempu, kde jsme bydleli, že československá vláda požádala vlády čtyř zemí o spřátelenou pomoc. Zároveň místní rozhlas žádal občany Československa, aby poslechli pokyny táborové služby. Najednou se objevili v táboře "civilisti" v pumkách a ve vyleštěných holínkách, kteří nahnali podle seznamu všechny čechy do jedné části tábora. My jsme tam byli s přítelem Šubou načerno, takže nás nikam nestěhovali a němci, kteří bydleli kolem nás, nás nepráskli. Naopak, starali se o nás naprosto skvěle a my zjistili, že není němec, jako němec. Než obehnali českou část tábora plotem, šli jsme s mašinfírama do nedaleké hospody zapít okupaci. Nevěřili jsme tomu, že v polovině dvacátého století v Evropě něco takového rusákům projde. A prošlo! Když jsme se vraceli nad ránem z hospody, dohnali nás dva němci, kteří tam s námi seděli, a chtěli se prát. Tedy, napřed nám ukázali nějaké průkazky a strašně řvali, a tak jsme jim ty průkazky vzali a zahodili do nedalekého potoka. To se ale už vyřítila hlídka Volkspolizei, hodila nás do aut a odvezla na fízlárnu. Tam na nás řval člověk, kterého tam evidentně zapomněl Hitler. Měl černé kalhoty, vyleštěné holínky a bílou košili s černou kravatou. Jirka, když ho viděl, tak srazil podpatky a zahajloval. Dostal facku, až upad, a já také. Na zemi do nás kopali a řvali a my měli dojem, že jsme se nechtěně zúčastnili natáčení nějakého válečného filmu. Nakonec jsme museli stát čelem ke zdi s rukama nad hlavou. Komu začaly ruce klesat, dostal facku. Naštěstí ráno tohoto fanatického debila vystřídal starý policajt. Ten počkal, až se celá směna vystřídá, pak nám řekl, ať neblbneme, že ani on neví, co se vlastně děje, že nás chápe a ať jdeme domů.

25. srpna přijely autobusy s tím, že všechny čechy, kteří nemají vlastní auta, odvezou na hranici, že na druhé straně budou čekat české autobusy. Všichni si zbalili věci, my se rozloučili s našimi sousedy, kteří nám dali ještě jídlo na cestu a velice se omlouvali za to, že i jejich armády k nám vtrhly. U autobusů stáli policajti se psy a kontrolovali doklady. Proč? To ví pánbůh! A tak jsme odjeli do naší okupované země, kterou obsadily loupeživé hordy.

Dnes je to čtyřiačtyřicet let, co se mi potvrdila maminčina slova o komunistech. Nevěřil jsem, že by se někdo normální mohl s rusáky kamarádit. Teprve když mi můj bývalý tchán vyprávěl, jak moje švagrová jezdí s Vlaky družby do sovětských posádek, jak je to fajn a co se tam dá všechno koupit, zjistil jsem, že i mezi mými příbuznými se najdou lumpové.