Metrosexuál, metrosexuál, není to ten, co si chce vrznout v metru? Nebo neříká se tak roztržitému profesorovi, který jede metrem a nemá zapnutý poklopec? Ne? Jo to jsou ti poněkud zženštilí pánové, co utrácejí čas a peníze za to, aby byli dokonale oblečeni, něco jako náš někdejší povedený ministr obrany, který sice objednával nesmyslné teréňáky, kterým absolutně nerozuměl, ale košile si zásadně nechával šít a byl angličtější než Angličané? Tak to já rozhodně nejsem! Pro mě bylo a je nakupování oblečení neskutečným martýriem.

"Jednou jsme se ségrou dostaly nápad, že pošleme Martina, jejího muže, s Honzou samotné nakoupit oblečení. Aby tam nebyl rušivý ženský element. To nebyl dobrý nápad! Pánové prohlásili, že na takovou nebezpečnou misi je třeba se připravit a zašli do Blatničky. Tam si objednali džbánek, ale protože kalhoty mají dvě nohavice, dali si druhý. A protože kupovali dvoje kalhoty, tak objednali další, a tak to šlo tak dlouho, že venku začalo pršet a kdo by šel nakupovat nějaké mizerné hadry, když ve vinárně je tak útulno. Jediné, co koupili, byla pěkná opice. Jak říkám, nebyl to dobrý nápad."

"To já jsem už nevydržela a řekla jsem Standovi, že jestli si nepůjde koupit nové kalhoty, tak bude chodit ve spodkách, já mu ty hadry věčně štupovat nebudu. A tak jsme zajeli do města. Moudře jsem si ho před tím změřila, abych věděla, jaké číslo mu mám vybrat, abych nákupní torturu zmírnila na minimum. Stojím před kabinkou zády k zácloně a neustále na Standu hovořím, jak mu kalhoty sedí, jestli ho někde neškrtí, znáš to, a najednou z kabinky vyjde úplně cizí chlap a povídá: ´Paní jestli se mnou chcete chodit, tak to byl fajn začátek, ale jestli jste mluvila na svého manžela, tak ten sedí už půlhodiny támhle na lavičce a čte si noviny.´ A Standa si skutečně četl noviny spokojeně na lavičce před krámem a prý čekal, až se vykecám. No, nezabila bys ho?"

"Já jsem zažila v Montrealu jediný krám s hadrama, kde se Honzovi líbilo. Na St. Catherinne je jeden obchod s módou pro starší a plnoštíhlé dámy. A protože jsem měla dojem, že si musím nějaký hadřík koupit, tak jsem vešla dovnitř. Nikde poblíž nebyla kavárna ani knihkupectví, a tak Honza šel se mnou, tvářil se jak bůh pomsty, ale šel. V krámě obsluhovaly dámy, jejichž fotky tvořily výzdobu krámu, prodavačky byly zároveň modelkami obchodu. A tyto plnoštíhlé dámy byly velmi veselé, jelikož se netrápily hladem, a tak se Honzy ujaly, zatímco já jsem si vybírala. Nakonec jsem měla problém ho odtamtud dostat, protože on se tak rozkecal, že i kafe mu uvařily a mně dokonce udělaly nabídku, abych jim ho tam nechala a oběhla si obchody v okolí, že takového veselého pána tam ještě neměly. To tak, to bych ho už ani nemusela nikdy vidět, mého Honouška se jim zachtělo!

Jednou mě chytil rapl a lítala jsem po New Yorku v domnění, že nemám co na sebe. Když jsem večer potkala Honzu, povídám mu, že jsem nedaleko Madison Square Garden našla obchod s pánskými obleky a protože mám dojem, že po třiceti létech od svatby by si mohl dopřát ten luxus a koupit si další oblek, že bychom tam mohli zajít. Něco zavrčel od své knížky a četl si dál. Při večeři jsem se ho zeptala, jestli má zítra nějaký program, že bychom mohli jít koupit ten oblek. Prý: ´Jaký oblek?´ No von mě vůbec neposlouchal, tak jsem mu to zopakovala, že musí mít nějaký oblek, že každý chlap má nějaký oblek a že jsou dokonce tací, co mají plnou skříň obleků. ´A k čemu jim to je? Vždyť můžou nosit jenom jeden?´ Druhý den po snídani jsem ho vytáhla ven a dovlekla jsem ho na nějakou pětatřicátou ulici a tam byl ten obchod. Čilý židovský obchodník hned začal kolem Honzy kroužit s metrovkou a za chvíli zmizel kdesi ve skladu a přinesl několik obleků. ´A přejete si jednořadý, nebo dvouřadý, s vestičkou nebo bez a pro jakou příležitost by to mělo být?´ A Honza mu česky povídá: ´Do tanečních, ty vole!´ Obchodník začal zkoušet saka, třetí sedělo, Honza tam stál jako tydýt, odevzdaně jako Jan Hus na hranici. Nakonec mu dal kalhoty, aby si je vyzkoušel. V jedněch vyšel Honza z kabinky, byly mu dlouhé, ale jinak mu seděly. Z tragického výrazu v Honzovo tváři jsem usoudila, že je se silami v koncích. Krejčík ho vybídl, aby si stoupl na plyšový stupínek, že si poznačí délku kalhot a že mu to do zítřka upraví: "Přejete si se záložkou, nebo bez?" "S!" A jak mu tak vytáhnul kalhoty objevily se ponožky s dírou na palci. Stál tam na stupínku těsně před kolapsem s dírou na palci, bylo mi ho i líto! A krejčík mlel, že dáme ještě ponožtičky a košilku a kravatku ´a co kdybych vám dal dva obleky za cenu jednoho, co vy na to? Mám tady ten samý v tmavomodrém provedení, ani si ho nemusíte zkoušet, tak co, chcete?´ ´Já chci domů!´ řekl Honza a odcházel z krámu. Já jsem mezitím zaplatila a vyběhla za ním ven. No byla to šichta! Doma si vysílený Honza otevřel láhev Jacka a nalil si ji do hlavy, tak moc to s ním bylo špatné! To, co já mám jako koníčka, on nenávidí. A tak vím, že když mě někde chytí hadry a Honza je tam se mnou, musí být poblíž knihkupectví nebo kavárna, tam to martýrium přečká. Ne, on skutečně není metrosexuál!"