Bylo mi 22, když jsem nastoupil ke Slovairu. Psal se rok 1972, bolševik nás dusil, seč mohl. Ti odvážnější z nás se snažili ze země, kde zvítězil socialismus nad zdravým rozumem, prchnout. V rádiu vyhrávali o Frantíkovi, co šel kolem zahrádky, ale doma magnetofony B4 vyřvávaly Stouny, Doors, Uriah Heep a další. Byla to schizofrenní doba. Kromě pár vyčůránků, kteří čuli možnost kariéry spojené s loajalitou k bolševikovi, a tak vstupovali do KSČ a do Lidových milic, většina z nás upřímě komunisty nenáviděla nebo je přinejmenším ignorovala. Tento úvod jsem si dovolil, abyste z dalších řádků neměli mylný dojem, že jsem někdy byl stoupencem těch, kteří v té době měli otěže pevně v rukách.

8. června v roce 1972 jsem přišel do práce a kolegové na letišti, jinak parta veselých lidí, seděli jak zařezaní. Co se stalo? "Zavraždili Janka Mičicu! Unesli letadlo z Marjánek a nějaký debil ho zastřelil." Janko byl ve věku mého otce a byl to velmi oblíbený pilot, jak mezi piloty, tak mezi mechaniky. Trochu odbočím - na rozdíl od ČSA byl u Slovairu v Praze snad jeden, možná dva partajníci, tady se to tak nežralo a protože nehrozil nějaký postup na stanice na Západě, tak se ani kariéry chtiví mechanici a piloti do partaje nehrnuli, protože tady se kariéra nekonala, to by museli na "velkou dopravu" k aerolince. Takže parta ze Slovairu byli z valné většiny slušní lidé.

Byl jsem z toho v šoku. Proč? Proč zrovna Janíčka, který měl snad půl roku před důchodem a už se těšil, jak bude v aeroklubu učit mladé "chalany" létat. Jako druhý pilot ve čtyřista desítce byl Domino Chrobák, který se přeškoloval z práškaře na dopravního pilota. Byl to jeho první let s Turboletem. Nedovedu si představit, co musel prožívat, když parta magorů s pistolemi ohrožovala posádku, pak kapitána zastřelila a ten padnul na prostřední pult, kde jsou ovládací skříňky radiostanic, které vyzkratovala krev, která tekla z průstřelu hlavy.

Omlouvám se, že používám vulgarismy ve spojení s únosci, ale jako člověk, který celý život dělá na letišti, nemám pro ně jiná pojmenování. Když někdo vleze na palubu letadla s nabitou pistolí, je magor a terorista, nic jiného. Když přelétli mašinu z Weidenu do Prahy a viděl jsem tam tu spoušť, bylo mi upřímě líto, že německá policie Lubomíra Adamicu nezastřelila na fleku. Ať již došlo k výstřelu z jakéhokoliv důvodu, Adamica je pro mne vrah a nic víc.

Domino udržoval kurz na Německo. Letěl v době studené války bez rádia, bez jakéhokoliv spojení nad "nepřátelskou" zemí. Jeho strach, že je sestřelí, byl oprávněný, skutečně je celou dobu letu nad územím Německa sledovala protiletecká obrana a čekala, co letadlo podnikne. Jeho přistání na klubovém letišti ve Weidenu byl husarský kousek.

Co se dělo poté, je jiná historie. Že se to komunistům náramně hodilo a udělali z tragédie velkolepé divadlo, to je fakt. Že to dokonale překroutili scénaristé Majora Zemana, je také pravda. Co jsem absolutně nečekal a z čeho jsem naprosto konsternován, je fakt, že se po čtyřiceti létech z této tragédie někdo pokusí udělat "hrdinnský boj za svobodu". Dokonce že nějaký zvěstovatel pravdy udělá v klubu DOX výstavu, která je stejně jako komunistická propaganda plná lží a polopravd, jen s opačným znaménkem. V časopisu Instinkt (č.23) Tomáš Čechtický napsal snůšku blbostí pod názvem "Mimikry - skutečný příběh", kde z únosců a vrahů udělal bojovníky za svobodu. Dokonce udělal z vraha Adamici nevinnou oběť a z chudáka Domina Chrobáka spolupracovníka StB. Nevím, kolik tomu pánovi v té době bylo, možná ani nebyl na světě. Domina po únosu tak estébáci dusili, že se raději vrátil k práškařům, aby měl pokoj. Ti zmetci zničili život několika lidem, ale pan Čechtický lituje ty, kteří se tohoto teroristického aktu dobrovolně zúčastnili. Jaký to byl útěk za svobodou, když Adamica a Trčka nějakou dobu před únosem pobývali v USA, proč tam nezůstali, když tolik chtěli na svobodu? Podle zprávy německé policie (wikipedia) byli oba narkomani. Nemohu soudit, naštěstí jsem je neznal.

Autor se ve svém "eposu" vůbec nezmiňuje o rodinné tragédií nevinného pilota, asi mu za to ten chudák nestál, zato dojemný dopis Adamici na rozloučenou otištěn je. Proboha, kde to žijeme? Kolik lidí opustilo tuto zemi, ale nezůstali za nimi mrtví?