Říká se, že se člověk nikdy nemá vracet tam, kde mu bylo dobře, že bude vždy zklamán. Hned vysvětlím, proč na začátek mého vyprávění takové moudro. Asi před rokem jsem dostal mail přibližně takového znění: "Vážený pane Čechu, nemáte náhodou něco společného s Honzou čechem, co jezdil se sestrou a s rodiči v šedesátých létech na Landštejn?" Podepsán Jožka Ščepko.

Koukal jsem na ten mail a nevěřil jsem svým očím: "Jožko, no jasně, že jsem to já!" To snad není možné, konečně vím, že maily k něčemu jsou. Padesát let jsem o tom skvělém kamarádovi neslyšel! Mně bylo mezi deseti a čtrnácti, když jsme jezdili s rodiči na Landštejn. Tam jsme se skamarádili s Petrem Vermouzkem, s kluky Polanskými, Pavlem Benešem a jeho krásnou sestrou a hlavně s Jožkou. Na hraní jsme měli buď krásný rybník, nebo ohromnou zříceninu středověkého hradu. Obojí bylo neuvěřitelně romantické.

Hrad byl tehdy volně přístupný, a tak jsme tam trávili dny i noci. Moje sestra se tehdy strašně bála, a tak jsme se rozhodli, že ji budeme odnaučovat strachu. "Hele, ségra, že nepřespíš na hradě? Myslím na věži u třech borovic, jak tam spí Pavel s Jožkou?" "Brácha, ty si úplně blbej, proč bych tam nepřespala?" "No, protože se bojíš, proto!"

A tak jsme se jednoho večera vypravili jako obvykle na hrad, jenže tentokrát jsme měli s sebou spacáky a "postýlku", skládací vařič na tuhý líh, ešus a plastovou láhev s vodou (věřte nevěřte, taková láhev byla tehdy vzácnost a musela se koupit!). To jsme měli pro případ nočního chladu, abychom si mohli uvařit čaj. Seděli jsem na věži, povídali jsme si a Jožka hrál na kytaru. Prostě večer jako kažý jiný, jenže s tím rozdílem, že když se setmělo, kluci odešli a my se sestrou zůstali na věži sami.

Sestra si vymínila, že se mě bude držet za ruku: "Ale já se nebojím, fakt, jenom mně je zima." O půlnoci to začalo: po hradě se začaly pohybovat postavy v bílém, v oknech se rozsvítila světla a začaly se ozývat podivné zvuky. "Brácha, slyšels to? Co to bylo?" "Prosimtě, spi a nech mě spát, to tě kluci straší." "To ne, to bych poznala, to nejsou kluci, to je něco jiného! Hele, mně je strašná zima, pojď, půjdeme domů, slezeme a půjdeme domů." "Ségra, že ty se bojíš, že jo?" "Si blbej, to se teda vůbec nebojím, ale je mi strašná zima!"

Tak neúspěšně skončil pokus odnaučit mou sestru bát se. Ti dobráci se druhý den u rybníka předháněli, kdo strašil líp. Takhle jsme si tam užívali. Když náš táta pracoval v NDR, rozhodl se, že nás tam na prázdniny vezme a budeme žít v německé rodině, abychom se naučili německy. Jistě bohulibý úmysl. Ale my chtěli na nejkrásnější místo na zeměkouli, na Landštejn. Trucovali jsme a zuřili, ale do Německa jsme museli. Poprvé jsme tam vydrželi měsíc a pak jsme prchli na Landštejn. Rok na to jsme utekli už po třech nedělích. Prostě Landštejn, to byl pro nás ráj.

A tak jsme se s Jožkou dohodli, že je na čase se sejít. Kde jinde než na Landštejně. "Máme setkání se spolužáky v Dačicích, a tak přijedu do Čech. Máš volno na začátku června?" Naposledy jsem Jožku viděl, když nastupoval do Mladé Boleslavi do Škodovky. Osud ho pak zavál na Slovensko do Žiliny, kde žije dodnes. Když mi poslal svou současnou fotku, s překvapením jsem zjistil, že kromě barvy vlasů, kde mu čas udělal šedivý přeliv, je stále stejný. Těšil jsem se na to setkání a vůbec jsem si ani na chvíli nepřipustil, že by to mohlo být zklamání. Sešli jsme se u mé kamarádky ve Veclově, kousek od Landštejna. Z auta vystoupil drobný chlapík velmi podobný Jožkovi. Když se usmál, byl to Jožka! Já jsem byl před padesáti léty hubený, ba vyzáblý, a tak jsem si myslel, že má stejnou postavu jako já. On zůstal stejný, ale ze mě se stal léty Pupkin Mamutěnko.

Kamarád nás odvezl do rodné Jožkovy obce, kterou vojáci v padesátých létech srovnali se zemí, protože byla v pohraničním pásmu. Mirek se zabývá zmizelými obcemi v pohraničí, takže mu ukázal místo, kde jejich dům stával. "No ano, tady jsme měli vrata a koukali jsme na rybník a tady ten strom tady byl! Jinak základy domu zcela zarostly a zmizely." Jožka byl naměkko. Pak jsme jeli na Landštejn. Nádhera! Hrad opravili a na hradě bydlí kastelán a vybírá se vstupné. "Půjdeme se podívat?" "Přeci nebudeme platit na našem hradu vstupné?" Ale paní v kase byla neoblomná. Již neexistují "tři borovice", věž je dostavěná a nepřístupná, stejně jako podzemní místnost pod ní, kam se dalo vlézt pouze stropem. říkali jsme jí hladomorna a měli jsme tam uloženou plechovou krabici s baterkou, provázkem a dalšími velmi potřebnými poklady včetně deníku, který vedla a ilustrovala sestra. Celé nádvoří je vybagrované na původní úroveň a druhá věž, která byla obytná, je zpevněná a po shodech se dá vylézt až nahoru, kde je nádherná vyhlídka do kraje. Tam, co bývala škola, bydlí dnes kastelán. Je to jiný hrad, není už "náš", ale je stále krásný!

"Dáme si v hospodě kafe? Ta je furt stejná, akorát ty kaštany pokáceli." "Ona je napadla nějaká choroba, a tak musely dolů. Půjdeme do Pomezí, snad nám to kafe někdo udělá." Přijeli jsme do Pomezí a u Benešů nikdo nebyl, tam bylo mrtvo. "Hele, snad tady není Petr Vermouzek, to byl jejich barák, co stojí to auto. Haló, je tady někdo, jsou tu Vermózkovi?" "Kdo tady votravuje slušné lidi?" "Vermózku, máš paměť?" "To mám, ale prd si pamatuju!" "Pamatuješ si na Jožku Ščepka a Honzu Čecha?" Z druhé strany vrat se ozvalo: "A sakra, to se mi snad ozvalo mládí!" a vrata se otevřela. "Já se zblázním, schovám se tady na kraji světa a oni mě najdou! Dáte si kafe? Honzo, si to ty? Co dělá Marie, tvá ségra, ještě se bojí?"

Bylo to setkání tří mušketýrů po padesáti letech a mám za to, že nikdo z nás nelitoval. Byl to návrat do dětství a bylo to skvělé, hrad je jiný, my jsme jiní, ale měl jsem dojem, že jsme se jenom na pár dní rozešli a že jsme začali hovor, tam, kde jsme ho před padesáti léty skončili. Slíbili jsme si, že se sejdeme příští rok - a ne až zase za padesát let.