Nedávno jsem je zase viděl. Vypadají stále stejně: utrápené, nenamalované holky v sukních až na zem, účes typu "cezené nudle" a v ruce časopis "Strážní věž". Postávají u vchodů do metra a vrhají se s neomylnou přesností na stařenky a podobně utrápené inťošky. Slibují jim ráj na zemi a spasení od Boha, protože konec světa se blíží. Jejich mužské protějšky nosí bílé košile a tmavé kalhoty a na zádech mají pinglík. Zpravidla mají brejličky a jsou též neveselí. Obě pohlaví tohoto lidského druhu mají vlhké a studené ruce a planoucí oči.

Za dob bolševika byla tato parta pronásledována. A přesto prudili, lezli za lidmi do domů a nabízeli jim věčnou blaženost. Výměnou za tento stav požadovali malý peněžní dar na rozkvět Království nebeského. Pamatuji si, jak moje babička, když jí bylo kolem osmdesáti, už nebyla duševně zcela svěží. To je cílová skupina těchto poslů božích. A tak k nám začaly docházet dvě baby, které začaly přesvědčovat babičku, že když jim neodevzdá svůj majetek, že se bude do smrti smažit v ohni pekelném. Vystrašená babička jim při každé jejich návštěvě odevzdávala "desátek". Baby chodily vždy, když si byly jisté, že není nikdo doma. Maminka si po čase všimla, že naše babička je nějaká divná. Ptala se jí, jestli jí něco není, jestli jí není špatně, jestli ji něco nebolí. Odpověď byla vždy stejná: "Ne, ne Blaženko, nic mi není, je mi dobře, jenom se cítím unavená." "Tak si mami odpočiň, půjdu do krámu, nemám ti něco koupit?" "Kup mi, prosím, šunku a sýr a nějaké rohlíky." "Mami, to jsem ti koupila včera, to jsi to už snědla?" "No, on tady byl Honzík, a tak jsem mu udělala obložené chleby." "Mami, Honza není v Praze, jak by tady mohl být?"

A tak se to táhlo snad půl roku, až si máma všimla, že babičce začínají mizet věci. Sošky, staré hrníčky a jiné cennosti. "Mami, kam se poděla ta soška toho psa, co jsi měla tady na krbu?" "Jaká soška? Tam nikdy žádná nebyla!" Babička lhala jak malé dítě, když je přistiženo. Po večeři jsme udělali rodinnou radu, kde naše máma přednesla své podezření, že babičku navštěvují jehovisti, kteří jí nejenom vymývají mozek, ale ještě ji bohapustě okrádají a nechají se od chudáka stařenky hostit. "Musíme něco udělat, nebo se z toho naše máma zblázní. Oni chodí, jenom když si jsou jistí, že tady v domě nikdo není. Vezmu si dovolenou a vy nesmíte nic vykecat, ani muk před babičkou. Jasný?"

A tak si máma vzala týden dovolenou, byla zalezlá u nás nahoře a k babičce chodila až večer, jako když se vrací z práce. Oknem, kterým je vidět na brank,u pozorovala, jestli k nám někdo nejde. Nečekala dlouho. Snad jenom dva dny. Za brankou stály dvě baby, jedna mladá a druhá stará, a zvonily na babičku. Když jim babička přišla otevřít, začaly ji objímat a líbat a při tom vykřikovaly cosi o bohu. To byla chvíle mé matky.

Moje maminka byla drobné postavy, ale když měla dojem, že někdo ubližuje jejím blízkým, stala se z ní lítice. Chvíli počkala a pak vyrazila do boje. Vřítila se k babičce, zrovna když si jedna baba strkala starožitný svícen do tašky a druhá debužírovala na housce se šunkou a sýrem. "Koukej vytáhnout z tašky ten svícen, než tě tím druhým praštím po hlavě!" Ta druhá leknutím upustila housku se šunkou a s plnou pusou šišlala: "Bůh tě zatratí, milá dcero!" "A ty di taky do prdele! Jestli okamžitě nevypadnete, tak volám policajty! A už se tady nikdy neobjevujte, nebo budete mít velké problémy! Vymejvat mozek staré paní ve jménu Boha, to se ani trochu nestydíte?" Baby ještě chtěly babičku obejmout, ale máma je hnala svinčím trapem.

Tak skončili jehovisté u nás doma. Věci, které ukradli, jsme samozřejmě už nikdy neviděli. O mnoho let později jsme šli s kamarádem Michalem v New Yorku po mostě, který vede z Mannhattanu do Brooklynu. Na brooklynské straně je hned u mostu ohromný komplex hnědých budov. Na té největší je nápis "The Watch Tower (Strážní věž)". "Michale nejsou to náhodou Svědci Jehovovi?" "Jo, jo, to je jejich základna, takoví jsou to chudáci!" A začali jsme vzpomínat, jak nás za bolševika prudili. Vzpomněl jsem si na svou kamarádku, která byla vždy hubená, ba až vychrtlá, ale s ohromným poprsím. Ta byla neustále sama doma a studovala medicínu a připravovala se na zkoušky. Tu si vyhlídli dva prudiči, neustále za ní chodili a nabízeli jí časopisy a spisky velebící Jehovu. Chudák holka už nevěděla, jak se jich zbavit, ale protože studovala i psychologii, jednoho dne to na ně rozbalila. Stála ve dveřích svého bytu v těsném tričku (jí bylo každé tričko těsné) a ti dva prudiči jí jako obvykle čučeli vyvaleně do výstřihu a mleli cosi o spáse. Kačenka se pořádně vyprsila, až těm dvěma málem srazila brýle bradavkami a povídá: "Co spása, ale slyšela jsem, že k vám berou jenom ty, kteří ho mají třicet centimetrů v klidu, co je na tom pravdy?" Prudičům vypadly spisky z rukou, otočili se a brali dolů schody po dvou a už se nikdy neobjevili.

Nemám nic proti víře, ať si každý věří čemu chce, ale ať to nikomu nevnucuje! Ale také považuji za bezbožnost, když nějaká církev zrekvíruje ve jménu Boha všemohoucího nejlepší hospodu v Praze (Na špejchaře), takoví jsou už zralí na zatracení plameny pekelnými!