Seděli jsme se Zuzanou před chalupou na Kosti. Byla noc a dvůr osvětlovalo veřejné osvětlení. Tato lucerna léta chvíli svítila, chvíli ne, až asi před rokem pan hrabě nechal udělat revizi veřejného osvětlení, a tak nám na dvůr šajní oranžová zářivka. To mi připomnělo mého kamaráda Martina.

Za bolševika bylo Staré Město, Malá Strana a část Vinohrad osvětleno plynovými lucernami. Ty byly dvojího druhu, jedna vypadala jako hříbek - kulatý oblý klobouk a skleněný zvon pod ním - a druhé vypadaly stejně jako elektrické repliky, které jsou vidět na Karlově mostě, Starém Městě pražském a Malé Straně. Lucerny se nerozsvěcely samy, ale rozsvěcoval je bidelník, člověk, který chodil večer po ulici s bidlem, na jehož konci byl háček, kterým zatáhl za očko na lucerně, tím do ní pustil plyn a ten se zapálil od malého hořáčku, tzv "mušky". V lampách byly čtyři "punčošky", které se za chvíli rozzářily jasným světlem. Ráno probíhal opačný proces: bidelník chodil a lucerny zhášel.

Kamarád Martin byl takovým bidelníkem. On byl totiž hlavně protistátním živlem. V těch dobách býti protistátním živlem nebylo nic složitého, stačilo něčím naštvat ty mraky zakomplexovaných fízlů, kteří okem bdělým sledovali šťastný život nás mladých, a běda když nebyl někdo sdostatek šťastný, takový se musel nahlásit a měl malér. Martin měl ten malér, že ho chytli na Prvního máje na Petříně u Máchy. Co bylo špatného na tom, že v šedesátých létech šli mladí dát květinu k soše Karla Hynka Máchy na Petřín? Vůbec nic! Ale bylo to neroganizované, bylo to živelné, tak z toho měli bolševici strach. Dnes mohou klidně třeba náckové protestovat a policajti je ještě ochraňují proti normálním lidem, protože manifestaci řádně ohlásili a byla jim povolena. Tehdy samozřejmě shromažďovací zákon také existoval, ale požádat o povolení takové akce se rovnalo existenční sebevraždě. Když to nebylo pod hlavičkou ČSM (Českolovenský svaz mládeže, předvoj komunistů), tak to bylo automaticky zakázané. I takový chudák Mácha. To byl kníže všech romantiků, to přeci nebyl revolucionář. A tak v petřínských sadech 1. května již od ranních hodin vartovali policajti a fízlové v civilu. Posedávali na lavičkách a fízlové i v přilehlých hospodách, kde svým "lopuchovým uchem" sledovali, co se šušká. A přeci se pravidelně scházeli mladí u Máchy a se stejnou pravidelností je policajti rozháněli a koho chytli, toho zmlátili a byl odsouzen za protistátní činnost. Za "Máchu" byly tuším dva roky natvrdo a samozřejmě vyhazov ze školy. No a Martina chytli. Odseděl si trest a protože nesměl jako "nepřítel dělnické třídy" dostudovat architekturu a vůbec dělat cokoliv intelektuálního, sehnal si místo bidelníka. Původně dostal nápad, že se nechá zase zavřít, protože v kriminále dělal svou profesi v tzv. "basoprojektu", projekční kanceláři tuším Pozemních staveb Opava. Nakonec si našel tuto navýsost romantickou činnost. Stanoviště měl ve vinárně "U dvou srdcí" na Malé Straně. Tam měl opřené bidlo o zeď a čekal na setmění. Tato vinárna byla tehdy cenově velmi přístupná, přestože byla poblíž Kampy. Chodili jsme tam na tatarák a topinky, v dobách nouze jen na topinky. K tomu džbánek vína, prostě nádhera. Dnes do tohoto místa, které se změnilo na Disneyland, nepáchnu ani náhodou, ostatně jako většina Pražáků. Tam seděl Martin a protože měl předchlastáno, vedl řeč k nám nově příchozím:

"Mně strana a vláda dala takovou důvěru, že mi svěřila do ruky bidlo, vy volové! A já teď chodím a ukazuji dělnické třídě cestu k zářným zítřkům! A k té cestě jim já posvítím, aby si nenabili hubu, neboť v temnotách imperialista kuje své hnusné pikle na nového, socialistického člověka! A v tom přijdu já, Martin, a rožnu a ta lůza imperialistická musí zalézt zpět do svého doupěte na Wall Streetu. Já a mé bidlo jim překazíme jejich rejdy!"

"Martine, už bys měl jít, venku je už tma jak v pytli, běž ukázat soudruhům, kudy cesta!" Na ta slova se Martin zvedl a vrávoraje odkráčel svítit. Když bylo hezky, vzali jsme džbánek a skleničky a šli jsme s ním, neboť nebylo horší představy, že by světlonoš někde pošel žízní. Někdy jsme se stavěli U hvězdiček, kde sedával Werich, a ten, když spatřil Martina, zařval z plných plic: "A vida, bidelník! Je dobrým bydlem býti bidelníkem! Přineste sklenku pro bidelníka, neboť on jest tím, kdo nám ukazuje cestu! To on nám ukáže světlo na konci tunelu!"

Zatímco ve městech západní Evropy si zbytky plynového osvětlení pečlivě zachovávají jako turistickou raritu, u nás komunisti plynové osvětlení zrušili v osmdesátých letech, a tak zmizeli i bidelníci. Dnes by již neměl pod čím studovat Marxovy spisy soudruh Gottwald, jak ho vymaloval Mistr Ježek, čelný představitel sorely (úžasný obraz!). Martin si dodělal školu, když kolem roku 68 poměry povolily. Občas se vídáme na vzpomínkových rockových koncertech a zavzpomínáme na staré časy.

Foto: autor