Před čtyřiceti lety jsme se rozhodli s přítelem Šubou, že pojedeme na kolech k Baltu. Oba jsme měli cestovní kola Favorit, ostatně já ho mám dodnes, vybavená nosičem s dvěma baťohy po stranách a s možností připevnit stan nahoru. To jsme považovali za dostatečně vhodné pro tak dalekou cestu. Vařič Primus, ešusy, prostě vše potřebné jsme měli. Pouze jsme neměli dostatečně natrénováno.

V době mých středoškolských studií jsem vždy jeden měsíc pracoval na brigádě, abych si vydělal nějaké peníze. V roce 1968 jsem dělal na protějším kopci v ZPA skladníka. To byla ohromná, dnes neexistující továrna nad jinonickým Motorletem. Tak jsem každé ráno šlapal na kole Jinonickou ulicí nahoru, protože abych měl natrénováno. Když jsem míjel důležitého vrátného, který bdělým okem kontroloval nejenom průkazky, ale také jestli někdo jinému nepíchá příchod (kdo otiskne lístek jinému, vymazává neb přepisuje, bude okamžitě propuštěn - text na píchačce), nebyl jsem schopen pozdravit, neb jsem se snažil popadnout dech. Ale den ode dne se to zlepšovalo, a tak po měsíci jsem nabyl dojmu, že klidně můžeme vyrazit směr NDR.

Cestu jsme měli naplánovanou tak, že pojedeme vlakem do Berlína, z Berlína vlakem do Magdeburku, odtamtud na kolech do Haldenslebenu, kde bydlela moje kamarádka z dob pokusu o mou germanizaci. Jmenovala se Hildburg, což je starogermánské jméno, a byla fajn. Byla před tím v Praze a byla odvázaná z koncertů po širým nebem. V Platýzu hráli tehdy Hutka s Kalandrou a byla tady vůbec svoboda, což v NDR, sešněrované STASI, nebylo. Že to je jenom na chvíli, jsme si nikdo nepředstavoval.

Když jsme zazvonili u jejích dveří, přišel nám otevřít Jarda Vlček, náš soused ze Smíchova! Musel jsem si na něj sáhnou, jestli je to skutečně on. To se muselo oslavit! Takové setkání! Večer jsme šli do lesní restaurace, kde jsme snědli celý jídelní lístek. Jídlo jsme prokládali místní specialitou „Halb und Halb“, což byl sladkohořký likér. Občas jsme to zaměnili za „Weinbrand Speci“, což byl německý pokus o koňak. Jídlo a šnaps měly na náš organismus fatální dopad. Dostali jsme strašný průjem. Jarda, největší odborník na němčinu, prohlásil, že nám sežene živočišné uhlí. Vešel do lékárny, my se tam vhasili za ním, on slušně pozdravil a lékárnici povídá: „Haben sie bitte ein kontrasráč?“ „Myslíš, že pochopila, že chceme živočišné uhlí, Jarouši?“ „No jestli umí alespoň trochu německy, a ta vypadá, že jo, tak ví o co jde.“ „Was ist das kontrasrac?“ „Das ist aktive cole, bei uns.“ Tomu už lékárnice rozuměla, ale zavrtěla hlavou, že takovou věc mají jenom na předpis a nic nepomohlo, že jsme zkroucení a že ho viditelně potřebujeme. Tak jsme odběhli na nejbližší toaletu a začali se léčit babskými léky, hořkou čokoládou a hořkým kakaem, ale mnoho to nepomohlo.

Museli jsme pokračovat na sever k moři, a tak jsme sedli na kola a jeli. Bylo to hrozné. Dokud jsme šlapali, šlo to, problémy nastaly, když jsme se narovnali. V té době v Praze šel druhý film Beatles „Help!“ a tam uctívali bohyni Kai. Tak se stalo, že když to na někoho z nás přišlo, zastavil tak zařval: „Kaí, české ho.. do německého lesa!“ Měli jsme vztek na německou byrokracii, a tak jsme se jim mstili alespoň tímto poněkud trapným způsobem, ale nám nic jiného nezbývalo! Domnívali jsme se, že gastrické potíže samy pominou, ale chyba lávky! Druhý den jsme toho měli už „plné brejle“. Byli jsme totálně vysíleni. Naštěstí jsme večer v jednom kampu narazili na českou rodinu. Dobrá česká žena, když viděla, jak jsme zbědovaní, nám dala celou tubu živočišného uhlí, změřila nám teplotu a dala každému velký talíř polévky, kterou měla pro svou rodinu. Tak jsme se konečně dali dohromady. Ještě nás paní nabádala, že musíme hodně pít, že jsme dehydrováni.

Tak jsem se dostali až k Baltu. Tam jsme spali v nějakém pionýrském táboře, kde nás jejich vedoucí ubytoval, kluci nám pomohli postavit stan a holky nám tam daly věci. Vůbec se o nás pěkně starali. Trochu nás zmátlo, že u nás se po večerce na táborech přísně bdělo, aby holky a kluci byli každý ve svém stanu, ale tady to nějak neplatilo. Nevím, jak to bylo v té době v NDR s antikoncepcí, ale když živočišné uhlí bylo jenom na recept, nedovedu si to dost dobře představit…

Tak jsme si tam žili jak pánbůh ve Frankrajchu, jak se říká. Přes den jsme se koupali, večer nás soudruzi z NDR nakrmili a noci jsme trávili bořením bariér mezi bratrskými národy Čechů a Němců, které k sobě poutá tradiční a nerozborné přátelství, jak psaly tehdejší noviny. Do tábora jsme přitáhli také dva kluky, které jsme potkali na motorce ve městě, kde jsme byli nakoupit. Byli to strojvůdci z Liberce. Hledali nějaký kemp, tak jsme jim řekli, kde spíme a že to tam je fajn. Vedoucí je také ubytoval. Abychom nebyli za vyžírky, tak jsme se po dvou dnech rozloučili a ač neradi, odjeli jsme od přítulných holek a fajn kluků do Stralssundu. Tam jsme se ubytovali ve skutečném kempu. Na kolech jsme neměli žádnou SPZ, takže jsme tam byli samozřejmě načerno, což se později ukázalo jako velmi výhodné. Večer jsme popíjeli v místní hospodě a v táborovém kinu dávali film „Báječní muži na létajících strojích“, který jsem viděl v Praze mnohokrát, ale stejně jsem na něj šel i v Německu. Překvapila nás reakce Němců na scény s německými letci, kteří létají zásadně podle příručky. Byli jsme asi jediní, kteří se v kině smáli.

21. srpna ráno nás vzbudil táborový rozhlas, který špatnou češtinou hlásil, že Československo na žádost československé vlády obsazují vojska Varšavské smlouvy. „Nikdo nesmí opustyt kamp, šádný čechoslovak nemuze nikam a kdyš bude chycen mimo tabor, bude potrestan podle platných zakonů!“ To neustále opakovali a mezitím přijela armáda s plnou polní a obehnala polovinu tábora ostnatým drátem. Pak šli policajti v uniformách, které silně připomínaly ty policejní z války, v holínkách a v pumpkách a všechny Čechoslováky stěhovali do vyhrazeného prostoru. Protože jsme tam byli na černo, nikdo se nás nevšiml a Němci, co bydleli vedle, nám naopak půjčili rádio, abychom věděli, co se děje doma. Za to jsme jim překládali, co říká Kamila Moučková a všichni ti, co se nepos… a informovali, co se vlastně děje. Němci z toho byli stejně špatní jako my.

„Kluci, Honzové, hej!“ „Co je?“ „Když jste za tím plotem, nedošli byste nám něco koupit, oni nás tady hlídají ti kreténi, jako kdybychom něco provedli. A není tady co jíst a pít.“ Německá rodina se hned nabídla, že nás dovezou do Strasslundu do kaufhausu autem, abychom jenom sepsali, co, kdo chce. Tak jsme sepsali objednávku, sedli si do trabanta a odjeli jsme. Když jsme se vraceli, byl Trabi naložen tak, že seděl na dorazech. Přes plot putovaly flašky, šišky salámu, chleba, prostě všechno, co člověk potřeboval, aby mohl snáze vstřebat, že jeho zem, jakkoliv mrňavou, obsadili v rámci lásky a boje proti imperialismu nějaká hovada s tanky.

Nemohli jsme se z toho vzpamatovat. Ve své mladické naivitě jsme se domnívali, že to tak Západ nenechá, přeci není možné, aby nějaký kripl se srostlým obočím mohl dát beztrestně rozkaz svým senilním a vypitým maršálům, aby poslali vojáky na zem, která nikomu nic neprovedla. Ale klidně to tak nechali. Ta bezmoc, ta nás ničila ze všeho nejvíc. Tak jsme jezdili každý den nakupovat a rodiny se o nás střídaly. Nikoho nenapadlo nás udat. Naopak, neustále se omlouvali, že za to nemohou, že jejich vojáky tam poslali Rusáci. Že prostě museli jít.

Dvacátého čtvrtého srpna hlásili v táborovém rádiu, že se všichni Češi mají shromáždit před bránou, že jsou tam přistavené autobusy, které odvezou ty, co nemají vlastní odvoz, na hranice, kde budou čekat na české straně naše autobusy. Sbalili jsme stan a rozloučili se s rodinami, které se o nás staraly. Na cestu nám ještě nabalili jídlo a pití, které by stačilo pro regiment. Netušili jsme, jak se nám to bude hodit.

Před bránou kempu stály skutečně autobusy, ale také policejní volhy a bylo tam plno policajtů. Dovolili nám dát si do autobusu kola a tak jsme asi po hodině vyrazili směr Cínovec. Cestou jsme upíjeli vína, co nám dali Němci, a přemýšleli, co se asi děje v Praze. Nikdo z nás si nedovedl představit, jak to může vypadat, když sem vtrhnou hordy Rusáků, Poláků, Němců a Maďarů. Zprávy z Prahy byly silně zmatené a telefony nefungovaly.

Když jsme přijeli na Cínovec, celá bouda celníků a pasováků byla polepená plakáty vyzývajícími okupanty, ať táhnou, odkud přišli. Samozřejmě, na české straně žádné autobusy nebyly. My jsme vzali kola a jeli dolů, do Teplic. V serpentinách v zatáčkách byla vyklopená ruská auta, v jedné zatáčce trčel i tank. Bylo to mlžné ráno a počasí dodávalo tomu divadlu ještě pochmurnější ráz. Když jsme dojeli do Teplic, museli jsme se zeptat kudy na Prahu, protože všude bylo napsáno „objížďka“ a směrovky chyběly úplně. Lidé nám ochotně ukázali, a tak jsme vyrazili směr Praha. Na konci Teplic byla cedule Písek!

Když jsme přijeli do Prahy, byli jsme v šoku. Na Strahově stály tanky a mířily na Prahu. Jeden vedle druhého. Na nás Rusáci koukali dost nepříjemně. Když jsem přijel domů, nemohl jsem najít klíče, tak jsem zazvonil. Máma přiběhla k brance a plakala. Objímala mě a byla šťastná, že jsem doma. „Kde je táta?“ „Dostal infarkt a leží ve špitále. Jak jsem ráda, že jste živí, že se vám nic nestalo. Pojďte se najíst, určitě máte hlad. Musíme se pořádně nacpat, než nás ty svině totálně vyžerou!“ Šubáno jel domů, jeho rodiče na něj také netrpělivě čekali.

Večer, když se stmělo, začala neuvěřitelná palba. Rusáci na Strahově pálili na druhý kopec, kdy byli další inteligenti, Bulhaři, a ti pálil zase na Rusáky. Maminka stála u okna a ač jsem se domníval, že žádná sprostá slova nezná, nadávala nepřetržitě a mám dojem, že se ani neopakovala.

To byl můj dvacátý první srpen šedesát osm. Odjížděli jsme z téměř svobodné země a vrátili se do země porobené národy, které o sobě tvrdily, že jsou bratrské. Od té doby vím, že Rusům se nesmí věřit, a nemohu věřit tomu, že po tom všem, co jsme si s nimi tady vytrpěli, se najdou idioti, kteří podporují spolek Ne základnám.