V druhé polovině devadesátých let jsem se dostal do Anglie do školy. Můj pobyt v Lutonu byl spojen s ježděním automobilem. Můj šéf mě dovezl z Heathrow do Lutonu na letiště, kde jsem dostal v půjčovně klíčky a papíry od auta. Paní půjčovatelka mě poučila, že automobil stojí na parkovišti na pozici 35D a je to červená fiesta. „Jó a jezdí se tady vlevo!“ To bylo jediné poučení o britských dopravních předpisech. „Kdybyste něco nevěděl, v autě je manuál, tam si všechno přečtete.“ Takto vybaven jsem šel v noci potmě na parkoviště s pocitem světáka: V Anglii, s novým autem, ale potmě a s autem, se kterým jsem nikdy předtím nejezdil.

Šéf odjel a já jsem auto celkem snadno našel na parkovišti, kde byla tma jako v pytli. Odemkl jsem a sedl si dovnitř. Někdo vypnul vnitřní osvětlení, které se samočinně rozsvěcí když se otevřou dveře. Seděl jsem potmě, na pravé sedačce, s řadící pákou na levou ruku a nemohl jsem najít spínací skříňku. Pravda, měl jsem manuál, ale abych si ho mohl přečíst muselo by svítit v autě světlo a kdyby v autě světlo svítilo, našel bych snadno spínací skříňku a nepotřeboval bych manuál… Neřešitelná situace. Nakonec jsem to zvládnul a vyjel tmou z liduprázdného parkoviště směr Harpenten, kde jsem bydlel. Sledoval jsem šipky exit, takže jsem se celkem snadno dostal z letiště.

Na prvním kruhovém objezdu, jsem zjistil, že se jezdí po směru hodinových ručiček a platí tudíž přednost zprava. Jednoduché. Tak jsem se dostal do hotelu, který byl přestavěn ze starého mlýna. Byl to nádherný hotel v krásném malém městečku, kde na jeden kostel bylo asi pět hospod. První noc jsem usínal v hotelu s hrdostí začátečníka, s pocitem, že jezdit vlevo není nic složitého. Problémy měly teprve přijít.

Druhý den jsem ráno přijel na letiště a hlásil se u šéfa, který mě nechal vystavit průkazku ke vstupu. Cesta na letiště byla pro mě již rutina. Dva „kruháče“ , prostě normálka. Jel jsem ve štrůdlu, takže jsem se přizpůsobil ostatním. Pravdou je, že řidiči jedoucí za mnou se trochu divili, když jsem na „kruháči“ místo přeřazení stáhnul okénko, i když byla celkem zima, ale když člověk je nějak zvyklý na tu pravou ruku, že... V autě byla zima a motor se v nízkých otáčkách třásl jako ratlík. Nakonec jsem tedy přeřadil a zatáhnul okno.

Asi třetí den se sebevědomím začátečníka jsem vyrazil do Lutonu, což je taková Mladá Boleslav v Anglii, jenže místo škodovek tam vyrábí Vauxhally. Zajel jsem před nákupní centrum, kde sice byly šipky na parking, ale v té době se tady parkovalo všude a mě přeci nějaká „čajová hlava“ nebude poučovat! V ulici za centrem stála asi čtyři auta, tak jsem zaparkoval za posledním, zamknul jsem ho. Když jsem se vrátil s nákupem, auta tam již nebyla, zato u mého auta stál policajt a vypisoval blok. Přišel jsem k němu a povídám: „Nezlobte se, jsem cizinec, co znamenají ty dvě žluté čáry tady na té silnici?“ „No parking any time! (nikdy neparkovat),“ povídá policista a přestal vypisovat blok. Poděkoval jsem mu, dal jsem si nákup do auta a protože jsem si chtěl koupit ještě nějaké časopisy, zamknul jsem auto a vykročil jsem zpět k obchoďáku. Policajt nevěřil vlastním očím a zařval na mě: „Povídám, nikdy neparkovat!“ „Já rozumím,“ odvětil jsem a šel jsem dál. Pak mě to došlo, otočil jsem se a vrátil jsem se zpět k autu. Policajt tam stál jak Lotova žena, totálně zkamenělý. Sedl jsem si do vozu a odjel. Na křižovatce byla červená a já viděl ve zpětném zrcátku policistu, jak kroutí hlavou a trhá pokutový lístek. Takového idiota v životě neviděl, neodtáhnou mu auto, odpustí mu pokutu a ještě klidně auto zamkne a jde si nakupovat! To se hned tak nevidí.

Když jsem to druhý den vyprávěl svým kolegům, tak mě ujistili, že to asi bude nejpovedenější dnešní historka na místní policejní stanici.

Jeden den jsem měl odpoledne volno a v hotelu jsem si přečetl, že nedaleko Harpentenu je St. Alban, zachovalé středověké město i s městskými hradbami. Sedl jsem do auta a vyrazil. Nikdo mi ovšem neřekl, že ve Velké Britanii na přechodech označených blikající žlutou koulí má chodec absolutní přednost. Jeden hrdý syn Albionu vstoupil na takto označeném přechodu do vozovky a netušil nic zlého. Jenže v tu dobu jel po této ulici pupík z východní Evropy, který o místních předpisech nevěděl zhola nic. Tak se stalo, že mu autem utřel nudli u nosu. Stál chudák uprostřed ulice a nechápavě koukal. Ale já ho záhy odměnil. Netušil jsem, že neexistují v Anglii normální křižovatky, že jsou tam pouze kruhové objezdy. Ve staré zástavbě, kde není místo pro okruh, kruhový objezd nahrazuje železný pucek, který je zabetonovaný uprostřed křižovatky a kolem jsou namalované šipky. Koukal jsem ve zpětném zrcátku na vyděšeného chodce a nevšiml jsem si ocelového pucku. Tak jsem ho vzal „na komoru“ a maličká fiesta se vznesla. Vyděšený pohled chodce se změnil na úsměv a ťukání na čelo, protože takového blbce tam ještě neměli! Tak jsem se experimentálně seznamoval se specifiky britských dopravních předpisů. Když jsem to vyprávěl jednomu našemu pilotovi, co jsem za vola, řekl mi, že chybami se člověk učí. Když jsme šli večer do hospody a já stál na přechodu se žlutou koulí, řekl mi, že klidně můžu jít, že ten idiot s červenou fiestou nepojede, že jí viděl zaparkovanou před hotelem… Po těchto extemporech jsem již nic neprovedl. Jezdil jsem vlevo jako rodilý Angličan a neměl jsem problémy.

Jednou jsem vyjížděl od hotelu a v úzké uličce před hotelem blokovala dopravu jedna mladá maminka s malou Corsou. Dávala si tašky do kufru a očividně byla nervózní. Já nikam nespěchal, vyjel jsem do práce dřív a čas mě netlačil. Mladá maminka asi dostala od manžela preventivně vynadáno, že nesmí nové auto ani škrábnout, a tak byla velmi nervózní a snažila se být velmi rychlou, což se jí skutečně zdařilo: dala do kufru poslední tašku a skočila do auta. Na střeše zapomněla korbu kočárku se kterou se rozjela. Blikal jsem na ní, ale ona nic. Zatroubil jsem, zase nic. Měla dost práce sama se sebou. Na křižovatce s hlavní ulicí byla naštěstí červená. Odvázal jsem se a vyskočil jsem za auta a běžel jsem k ní. Zacvakla zámky a vyděšeně na mě koukala. Ukázal jsem jí na střechu a hlasitě jsem jí řekl, že si tam zapomněla kočárek. Pochopila, zezelenala a vyskočila z auta. Vzala korbičku kočárku a začala se muckat s miminkem - ona tam totiž měla i dítě! To jsem zezelenal i já v představě, že by mi ten kočárek spadl pod kola! Sedl jsem zpět do auta a byl jsem z té představy celý zpocený, i když bylo kolem nuly. Když jsme stáli na dalších semaforech, vedle mě stál džentlmen v jaguáru. Ukazoval na corsu za mnou a ťukal si na čelo. V té úzké jel za mnou a všechno viděl.

Když jsem večer přišel z letiště do hotelu, recepční na mě mávala, že tam mám vzkaz: „Máte červené auto, že jo?“ „Ano, mám červenou fiestu.“ „Tak to je pro vás!“ řekla a dala mi obálku nadepsanou „Pro řidiče červeného auta, který ráno vyjížděl od hotelu“. Rozlepil jsem obálku a tam bylo poděkování za záchranu života jednoho prcka, kterého jeho maminka odložila na střeše auta a zapomněla na něj. Následovalo pozvání na sobotní večeři. Omluvil jsem se telefonicky, protože jsem měl mít v sobotu synka a měli jsme už program.

Jízda pro Honzu do Londýna silně připomínala skeče Mr. Beana. Kolegové mě nabádali, abych nechal auto na parkovišti před letištěm a dojel autobusem před halu, protože parkování před halou je velmi drahé a letadlo z Prahy může mít zpoždění. Samozřejmě jsem jel hrdinně až před terminál 1, kam měl Honza přiletět. Přijel jsem k šraňce před vjezdem do patrového parkoviště. V té době tady nic takového nebylo, a tak jsem samozřejmě najel daleko a na knoflík na stojanu, který vydá lístek a zvedne závoru, jsem nedosáhnul. Odpoutal jsem se a ani tak jsem nedosáhnul. Za mnou se začala tvořit fronta. Musel jsem otevřít dveře a pro lístek si sáhnout. Závora se otevřela a já vjel do parkoviště. Vyjel jsem až do nejvyššího patra, tam jsem zaparkoval a šel do haly příletů. Ještě jsem si napsal na dlaň číslo parkovacího místa. Naštěstí syn přiletěl na čas, a tak jsem dlouho nečekal. „Jaké máme auto, tati?“ „Červenou fiestu, synáčku!“ Nesl jsem mu tašku a měl jsem radost, že ho mám u sebe, už se mi stýskalo. Nevšiml jsem si, že jsme vešli jiným vchodem na parkoviště, než kterým jsem já vyšel. Před vchodem jsem zaplatil v automatu parkovné a automat kromě parkovací karty vyplivnul ještě jednu, identickou. Neměl jsem brýle na čtení, a tak jsem karty strčil do kapsy a šli jsme dál. „Jé tati, toto auto je naše, že jo?“ „Ne, to není naše, je stejné, ale není naše.“ Ale jistěže to bylo naše, ale protože jsme vešli jiným vchodem, tak jsem byl zmatený. Musel jsem se podívat na dlaň a potupně si přečíst číslo parkovacího místa, a tak jsme došli zpět k autu o kterém jsem tvrdil, že naše není…

Další estráda nastala, když jsme vyjížděli z parkoviště. U výjezdu byly fronty u pokladen, my projeli až k závoře, protože jsme měli již zaplaceno. Vložil jsem do automatu kartu a na displeji se objevilo „Neplatná karta“. Sakra, vždyť jsem platil, jak to, že neplatná? Otočil jsem ji a opět „Neplatná karta“. Tak se to opakovalo ještě několikrát. Řidič za mnou začal troubit: „No, aby ses nezbláznil, nefunguje mi to, ty spěchálisto!“ Ale on nejenom troubil, ale ukazoval mi, že tam strkám špatnou kartu, já tam strkal účet a ne parkovací kartu! Tak jsem tam dal správnou, závora vyletěla nahoru a já vyrazil jak Mr. Bean. Došlo mi, že ty jeho příběhy nejsou vymyšlené, ty jsou ze života. Jako kdyby mě v té Anglii viděl…

Poznámka redakce: Dnes večer od 20.00 do 23.00 hod. si můžete poslechnout Honzu Čecha, leteckého mechanika, světoběžníka, spisovatele a milovníka rock'n'rollu v Rockové zpovědnici na Radiu Beat, kde ho bude zpovídat Honza Hamerník.