„Když jsem byla modelkou ve velkém světě módy, musela jsem se podřídit zákonům krásy. To víte, ten svět má svá přísná pravidla. Prvním požadavkem je elegance a šarm a potom i tělesná krása, to jistě uznáte. Naštěstí jsem všechny tyto parametry splňovala mírou vrchovatou. Pouze prsa jsem měla příliš velká, tak jsem si je musela nechat zmenšit. Dnes nejsou velká prsa na překážku, naopak, je to výhoda. Ale stejně, i tak jsem je měla příliš velká.“ To pronesla při jedné rodinné oslavě jistá dáma, které táhne na osmdesát a má dojem, že musí společnost za každou cenu něčím zaujmout, a protože nemá mnoho témat, o kterých by mohla hovořit, chtěla přispět alespoň touto troškou do mlýna. „Prosím tě, co jste v těch padesátejch létech asi tak předváděly? Nové montérky a neotřelé barvy baretů? Nebo co?“ „Prosím tě, co ty víš o velkém světě předváděcích mol.“ „Prosím tě, dyť já si ani nepamatuju, že bys někdy něco předváděla. Velkej svět módy! Já se z tebe zblázním!“ pravil její muž, filmař.

Měl jsem dojem, že musím do této rodinné debaty zasáhnout: „Náhodou, já si vás pamatuju z Jalty, to mohlo být nějak kolem padesátého pátého roku, přehlídka ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury), že jo? Podzimní kolekce, že jsem se nespletl? Že ne?“ Paní nevěřícně vyvalila oči: „Cože, vy jste byl také ve velkém světě módy? Že si vás nevybavuji, já si lidi pamatuji. Například inženýr Igor Novák, kandidát věd, který je dnes zástupcem vedoucího katedry teorie plynů na pražské technice, toho si pamatuji, když byl modelem, ale vás si nevybavuji. Nezlobte se, ale ne.“

Moje švagrová to nevydržela a povídá své tchyni: „Mami, jemu bylo v té době pět let! Toho si nemůžeš pamatovat.“ „Cože, vy jste předváděl dětskou módu?“

„No, jak se to vezme, předváděl i nepředváděl. Já jsem musel každou středu s babičkou a jejími kamarádkami na žůr, jak říkaly módní přehlídce v kavárně hotelu Jalta. Mě to strašně nebavilo, báby se neustále dohadovaly, jestli to plisé má být prošlajfnuté do pasu, nebo jestli to má být volné, jestli je to nabrané do paspulky. Mluvily jazykem, kterému jsem nerozuměl. Jediné, co mě bavilo, když se předváděly plavky, já byl už tehdá strašně zkaženej. Tam je předváděla jedna taková náramná krasavice s velkým poprsím a dlouhýma nohama, která když šla kolem stolu, kde jsem seděl s babičkou, tak na mě vždycky významně mrkla. Já jsem pak nemohl spát. Když jsem vás prvně teď viděl, bylo mě jasné, že jste to musela být vy!“ „Vskutku, vy si mě pamatujete?“ „Jako by to bylo dnes! Takové nohy, boky a prsa, to se nezapomene!“ „To jste mě dojal! A jak jste se dostal k předvádění vy?“

„No, já na žádnou plastiku nemusel, já jsem byl už tehdá dokonalej, i když proti vám jsem byl jenom amatérem. Ale zpět k otázce, jak jsem se stal modelem? Inu tak! Jednou jsem se nudil do té míry, že jsem i zapomněl na slib daný babičce, že když budu hodný na přehlídce, tak potom půjdu s ní na párek do gastronomu na Příkopech, já mám totiž párky dodnes strašně rád. A tak jsem jí utekl. Báby byly zabrány do debaty a nevšimly si, že chybím. Já bloudil Jaltou, až jsem pojal nutkání, že se musím podívat na ty krásný schody, co vedou kavárnou, kde chodily ty krasavice a které končili předváděcím molem. Molo bylo lemováno palmami v dřevěných květináčích. No a tak se také stalo. Vyšel jsem po normálním schodišti do prvního patra, tam jsem využil pauzy mezi předváděním, proklouzl jsem na schody a šup, už jsem kráčel po točitých schodech dolů. Protože měla další část přehlídky už začít, reflektory ozařovaly schodiště a molo, ale tam nekráčely modelky, tam jsem kráčel já, v kraťasech s háčkem, v šílené kostkované košili, kterou jsem musel nosit, neb jsem byl za fešáka. Modelky kráčely až za mnou a já jsem kynul davům. Když se rozsvítila světla, všechny báby koukaly na schody, ale tam jsem před zděšeným pohledem mé babičky defiloval já a kynul jsem. Babička na mě nemohla kvůli palmám. Ostatní báby z toho měly škodolibou radost. Moderátorka pořadu to babičce ještě vylepšila dotazem: „Prosím vás, čí je to chlapeček? Hlídejte si ty děti!“

No a já jsem kráčel po molu, jednu ruku v bok, tak, jak jste to vždycky nádherně dělala vy a co jsem tak miloval! Za mohutného potlesku jsem došel až na konec mola, kde byly tři schody na podlahu kavárny a kde se na mě vrhla zcela nepříčetná babička. Skok to byl převeliký, hodný Sandokana. Chytla mě za hlavu, vyvlékla mě z kavárny, ani svou oblíbenou vídeň nedopila! Pak mou cestu Václavákem usměrňovala pohlavky, kterých bylo nesčíslně. Kdyby tak tehdy byla na světě Džamila Stehlíková! A kdyby byla tehdy televize, alespoň ta Nova! Takhle mohla klidně babička fackovat svého vnoučka. Měla být ráda, jak jsem krásně předvedl kraťasy, které ona spíchla, které babičce se to v živote povedlo? Salón Nad Klikovkou to je marka, kam se hrabe ÚBOK! Největší facku jsem dostal, když jsem se zeptal, proč nejdeme na párek! Asi je neměli, nebo co! Takže mé vystoupení ve světě módy bylo krátké, ale výrazné. Už nikdy jsem nemusel na módní přehlídky a děda to pochopil nejlépe, dal mi za odměnu čokoládového pribináčka a povídá: „To jsi udělal moc dobře, že jsi proslavil naši rodinu, za to ti budu nosit každou středu párek, jako kdybys byl na přehlídce. Můžeš ho celý sníst a nemusíš se dělit se sestrou! Škoda, že jsem u toho nebyl, to musela být krása!“

Můj děda totiž ty báby nesnášel. Když v zimě měly „žůr“ u nás doma, vždycky vytáhl svou violu da gamba a rozhodl se, že musí cvičit, ale ono jenom tento nástroj naladit dá dost práce, takže báby vedly řeči a děda ladil. Když vydržely ladění, což se stávalo málokdy, přidal několik etud a to už většinou báby prchly. Pak na nás zavolal a jejich odchod jsme oslavili nějakou dobrotou a úžasným vyprávěním, kterých měl děda vždycky dost v zásobě. Tak to byl můj život modela!“

Jako člen „klubu mladších sourozenců“ vím, že ve všech rodinách starší sourozenci uzurpovali mladší. Mě sestra mlátila jak žito. Když ovšem někdo ohrožoval mě, sestra se mě okamžitě zastala - sahat na jejího bráchu nikdo beztrestně nesměl. Já byl ovšem kvítko, a tak jsem vždycky vyprovokoval vádu neboli při a když mě třeba nenáviděný Kotaška, syn řezníka, chtěl zmlátit, protože jsem na něj řval „Kotaška- podrážka!“, utíkal jsem kolem naší zahrady a řval jsem “Ségra!“ a ta vyběhla a milého Kotašku zmlátila. Kdepak, svého bráchu mohla mlátit pouze ona!

Ségra závodně plavala a den trávila v posilovně nebo v bazénu, a tak měla páru. Poslední, kdo se o tom přesvědčil, byl můj bývalý tchán, který se na mé svatbě opil. A když se začal na sestru sápat, se zlou se potázal. Na vesnici, ze které byl, ženská musela držet hubu a musela si nechat všechno líbit, tady ji chytil, ani nevěděl jak, proběhl se chodbou a ustlal si na zemi. „Nemám ráda, když na mě někdo maká, já tě varovala, prcku!“ řekla ségra a šla se věnovat svému. Můj tchán to nerozdýchal až do konce svých dní…

Ségra měla jednu strašnou vlastnost: jako mladší jsem musel chodit dříve spát a když přišla do našeho pokoje, já většinou usínal. „Brácha, spíš?“ „Cože?“ „Jestli spíš?“ „No, teď už ne, cos potřebovala?“ „No nic, já jenom jestli spíš.“ Nezabili byste ji? Měl jsem k tomu někdy dost blízko. Jednou to za mě téměř udělal ohromný kovový model letadla, který jsem jí pověsil nad postel a který se rozhodl, že se v noci proletí a vytáhnul lustrový hák ze stropu a na milou sestru spadnul…

Když jsem chodil na průmyslovku do Masné ulice, sestra chodila už na vysokou. Když měli zkouškové období, přijela do Prahy se učit. Protože měla neustále protektorský komplex vůči svému bráškovi, rozhodla se jednou, že mi koupí svačinu a donese mi ji do školy. V té době nám lakovali dveře, a tak nebyly dveře v učebnách. Měli jsme zrovna profesora Doležala na strojní součásti, když se objevila sestra ve dveřích třídy. Ukázali jsme jí, ať jde dál a když profesor maloval něco na tabuli, tak sestra proklouzla do třídy. Sedla si do poslední lavice vedle Kysely. Profesor se otočil a povídá: „Co to tam vzadu děláte? Dejte pokoj!“ A Milan povídá: „Prosím, Čechová mi bere kružítko!“ „Čechová, neberte mu ho a uklidněte se, nebo vás zapíšu do třídnice, rozumíte?“ A sestra se bránila, že žádné kružítko od Kysely nechce, že má stejně blbé, ona má Castell Faber a ne nějaký Kinex. Profesorovi nedošlo, že mu přibyla žákyně ve třídě, která je nápadně podobná jeho oblíbenci Čechovi a zapsal Čechovou do třídnice, že ruší v hodině.

Když to naše třídní, naše milovaná Blanička, řešila, tekly jí slzy od smíchu: „Honzo, to snad není možné, to je ti tak tvá sestra podobná? Kolega Doležal je trochu retardovaný, ale nezlobte ho!“ A bylo vyřešeno. Nicméně svačinu jsem snědl, ale sestra už nechtěla na další hodinu zůstat, přeci jenom už byla zapsaná v třídnici a to je vážná věc!