Měl jsem ve svém pohnutém a nevázaném, ba řekl bych i brožovaném životě ještě dva kamarády - dvojčata Petra a Vláďu Leníčkovy. Absolvovali se mnou stejný vzdělávací ústav, základní devítiletou školu na Plzeňské ulici. Jako děti hráli v několika dětských filmech, neb byli roztomilými. Každý chodil do jiné třídy, a protože byli k nerozeznání stejní, jeden zaskakoval za druhého v předmětech, které ovládal. Někteří učitelé to brali jako urážku a zesměšnění své vlastní osoby, my jsme se tím bavili, takže to vlastně zesměšnění bylo. Kromě základky jsme spolu chodili i do Lidové školy umění, lidušky, na piáno. Škola na Popelce měla svůj orchestr a my jsme tam měli hrát na klavír. Při teorii skladby jsme měli sešity s notovým papírem a tam jsme měli tvořit své opusy. Pan profesor Průcha nám věřil, což se projevilo jako chyba. Bratři Leninové, jak jsme je překřtili, nádherně kreslili. A tak místo tvorby hudební měli sešity pokreslené vlastními komiksy. Když měli své sešity pokreslené, vzali si můj. Když profesor chtěl vědět, jak by se nejlépe v hudbě vyjádřila ponurá podzimní nálada, Leninové namalovali, jak jde chlap po ulici a zvrací a na konci ulice vstoupí do vozovky a tam ho přejede kuka vůz, Jak pochmurné! Typický podzim! Žádné molové stupnice, špinavý chlap, špinavá ulice s loužemi a zprohýbaný starý kuka vůz! Taková dekadence a beznaděj.

Jeden Lenin se mnou dělal na brigádě na stavbě dálnice, neb jsme jako študáci smrděli korunou. A tam se stalo, že Lenina přejel parní válec. Dopadl stejně jako Drápalík ve filmu Vesničko má středisková. Válec ho zatlačil do kyprého písku. Nicméně byl samá modřina a sanitka ho odvezla do Motola, pro jistotu. Z nemocnice volali domů, že synek byl přejet parním válcem a že je na chirurgii v Motole. I otec nemeškal, sedl do auta a jel do špitálu. Když našel kluka celkem zdravého na posteli, byl zklamán, neb jak sám řekl: „Já myslel, že budeš ležet na pokoji pět až osm a ty jsi na obyčejné posteli, to bude máma zklamaná!“

Jeho bratr proslul ještě větším hrdinským kouskem. V sedmdesátých létech v Praze vládl policejní teror, kdy nás mohli policajti za cokoliv sbalit a na dvacet čtyři hodin zavřít bez udání důvodu, neb jim to posvětil zákonem Dubček. To byl soudruh, kterého nevím proč lidé obdivují. Takže se stávalo, že když jsme se odněkud večer vraceli, policajti nás perlustrovali a když jsme se jim nelíbili, naložili nás do antona a odvezli na služebnu, kde nás pravidelně mlátili, abychom si uvědomili, kdo je v této zemi pánem. S policejní hlídkou, která byla dvoučlenná chodil ještě pes a příslušník pomocné stráže, což byla tlupa zakomplexovaných idiotů, kteří se realizovali tím, že si na policajty hráli. Ten pes podstatně zvyšoval IQ celé skupiny. Tak taková banda blbů měla nad člověkem absolutní moc.

Jednou se vracel Lenin z vinárny Beograd v Myslíkově ulici. Byla noc a chlapci měli silně „naváto pod kulichem“. Nedělali na ulici nějaký nadměrný hluk, pouze se chechtali, což bylo silně protistátní. Došlo k setkání dvou světů: študáků a polointeligentů, a to nemohlo logicky skončit dobře. Příslušník pomocné stráže (s pomocnou školou) si vzal od Petra náhradní občanský průkaz, což byl kus papíru, který dali policajti, když si člověk nechal dělat nový občanský průkaz. „Co to je?“ „Co by to mělo bejt? To je má občanka.“ „Tak to je vaše občanka?“ řekl pomocník a papír roztrhal a hodil na zem. „Kde máte občanku?“ „Teď jste mi ji roztrhal!“ „Já se ptám, kde máte občanku?“ „Teď jste mně náhradní občanku roztrhal a hodil na zem!“ „Tak vy chcete říct, že jsem vám roztrhal vaší občanku, jo, když jste žádnou neměl? Nebo snad chcete říct, že lžu?“ „Já jsem chtěl jenom říct, že ste zamindrákovanej idiot, nic víc! A že ste mě roztrhal občanku, abyste mě mohl buzerovat.“ „Co ste si to dovolil, vy inteligente, Azore vem si ho!“ Pes, jediný inteligentní tvor z celé této skupiny, byl puštěn z vodítka a Petra přitisknul ke zdi. Byl o něj opřený, cenil na něj zuby a výhružně vrčel. Petr, jak jsem již napsal, měl silně naváto, a tak koukal opile na vrčícího psa a napadl ho strašný opilecký nápad: z ničeho nic kousl psa do čumáku, vší silou. Pes zakňučel a zhroutil se k zemi. Policajti odtáhli psa do auta a kamaráda šíleně zmlátili pendreky. Když ho po dni mlácení pustili konečně domů, musel vyhledat lékařské ošetření v nemocnici, kde ho doktoři dávali dohromady.

Večerní Praha o tomto případu informovala v černé kronice. Napsala, že skupina výtržníků byla zastavena hlídkou VB a jeden z výtržníků pokousal služebního psa(!). Když Petrovi otrnulo a mohl zase do viňasu, nosil s sebou tento článek, aby se mohl pochlubit svým hrdinským činem. Dnes jsou oba tuším architekty…

To bylo pro ty, co lkají, jak bylo za komunistů dobře, a operují s houskou za 45 haléřů. Ano, houska stála 45 haléřů, ale soudruh Dubček podepsal zákon, podle kterého policajti mohli naprosto beztrestně zavřít a zmlátit člověka! To raději zaplatím za housku 2 koruny…

V této době bylo jedinou možností, jak cestovat na Západ, vymyslet si nějaký vzdělávací zájezd a pod hlavičkou Vědecko-technické společnosti vyjet. Tak se stalo, že i jeden můj kamarád vymyslel zájezd na letiště Vienna-Swechatt. Podali jsme si přihlášky a kromě asi pěti kamarádů tvořily naprostou většinu uklízečky z letiště. To pro nás bylo, mírně řečeno, šokující. My jsme jim připravili také šok, a to v podobě našeho záměru skutečně navštívit vídeňské letiště, protože se nejedná o tzv. nákupní zájezd. „Ale kluci, no tak, nás je většina, my chceme na Mexico Platz a ne na nějaký blbý letiště, jako byste toho neměli v práci dost, tak se přeci domluvíme, ne?“ „Ne, to se tedy nedomluvíme, my tam chceme a také kvůli tomu jsme to zorganizovali, jestli jste jely jenom nakupovat, tak to máte smůlu!“ To byl šok i pro soudružku, kterou nám přidělili jako dozor. Tvrdila sice, že je průvodkyní, ale o Vídni toho věděla pramálo, téměř nic. Ta se nás taky pokusila zlomit. Jejím mistrovským kouskem bylo, když řidič autobusu, který byl ve Vídni poprvé, stál na náměstí a tam, kam jsme potřebovali, vedla jednosměrka. Tzv. průvodkyně mu řekla: “Tady to klidně projeďte, já to tady znám, takhle to děláme vždycky a nikdy se nic nestalo!“ Řidič, hlupák, uposlechl a když jsme byli téměř u konce uličky, proti nám vyjela tramvaj! Nepříčetný tramvaják zvonil jak o život a svítil dálkovými světly. Takhle dojel až k nám a na autobusáka ukazoval a ťukal si na čelo. Chudák, musel celou tu úzkou a poměrně dlouhou uličku vycouvat a proti němu jela tramvaj a nepřetržitě zvonila! Jak tak couval podle zrcátek, chrlil nadávky na „průvodkyni“ celkem plynně a neopakoval se. Poté baba zkrotla a přestala vyhrožovat, že když skutečně budeme trvat na návštěvě letiště, že si na nás bude stěžovat.

Na tom zájezdu byl také můj kolega mechanik, který dělal vše, jak mu poradil otec, což z hlediska otce je nádherné, z našeho hlediska vypadal trochu jako blb. Protože jel na Západ prvně, otec mu daroval tisíc šilinků. Ale dal mu také seznam, co má přivézt. Sooučet položek samozřejmě vysoce přesahoval danou částku. Kamarád mě požádal jestli bych nešel s ním, že on se nedomluví, a ukázal mi ten seznam. „Ty vole, ty ses zbláznil, ne? Copak někdo jede do Vídně, aby koupil lakýrnickou fermež, kit a plavenou křídu, to seš asi první po rozpadu Rakouska-Uherska!“ „A půjdeš se mnou? Prosím!“ Protože to byl jinak fajn kluk, tak jsem s ním šel. Netušil jsem, co se bude dít.

Našli jsme obchod s velkým nápisem Farben und Lacken i vešli jsme. Kamarádovi poradil tatínek, že většina Rakušáků mluví česky (netuším, kde na takovou blbost přišel), i pozdravil: „Gutén pták! Máte femel?“ „Bitte? Was ist das femel?“ pravil prodavač. Kamarád strčil papírek se seznamem mně do ruky a dál dělal, že se ho to netýká. „Co si přejete, prosím?“ „Prosili bychom fermež.“ „Jistě a kolik litrů?“ „Kolik litrů toho potřebuješ?“ „Deset!“ „Deset, prosím. To nejsi žádnej troškař, to uděláš tatínkovi radost.“ Prodavač se mohl přetrhnout, takový kšeft neměl posledních deset let. Prodavač přiběhl s desetilitrovým kanystrem fermeže a napsal účet na 750 šilinků. Kamarád na tu cifru jenom zíral a začal natahovat jako školák: „Mně nezbudou žádný peníze! Co budu dělat?“ „Já nevím, zkus to vypít, ne? A tos ještě nekoupil tu plavenou křídu a kit, to si budeš muset někde půjčit.“

Tak jsme šli Vídní, on vláčel kanystr s fermeží a zuřil. Když jsme potkali ostatní účastníky zájezdu, každý vláčel šusťáky a digitální hodinky, akorát my jsme měli fermež. „Tak copak jste si chlapci koupili?“ zahlaholila uklízečka, která měla nejvíc šusťáků, digitálek a zapalovačů. „Jen se pochlub, co sis koupil, ať dámy vidí, co si kupují znalci ve Vídni!“ „Fermež!“ „Co to?“ „No, fermež, no!“ „A na co?“ „No, na co se asi kupuje fermež, na pití to nebude, ne?“ Když tam tak stál, jako tydýt, rozhodl se, že ji druhý den vrátí.

„Hele Honzo, půjdeš se mnou zítra, než pojedeme domů, já ji vrátím. Pozvu tě za to někam na kafe, kam budeš chtít.“ „Kam budu chtít? Jo?“ „Ano!“ „Tak platí!“

Druhý den jsme se vydali zpět do krámu, kde kolega postavil na pult kanystr s fermeží a koukal ven z krámu. Tím to bylo pro něj vyřízené. „Co to je?“ „To je fermež, co jsme včera u vás koupili a mistr ji koupil také, tak se ptáme, jestli bychom jí nemohli vrátit, protože on nám ji nechce proplatit.“ „Jo, to by šlo, máte od ní účet?“ „Dej mi od ní účet!“ „Já ho zahodil, jaký jsem měl vztek!“ „No to seš borec, jak to teď asi uděláme?“ Naštěstí vešel do krámu v civilu kluk, který nám tu fermež den před tím prodával a hned se ptal: „Je něco v nepořádku?“ Musel si nás pamatovat, takové množství fermeže asi hned tak neprodal. Zopakoval jsem báchorku o mistrovi a on naštěstí našel kopii faktury a peníze nám vrátil. Dal jsem mu deset šilinků za ochotu a vyšli jsme ven. „Proč jsi mu dal ty peníze?“ „Víš co, vem si tady ty prachy a di zpátky, ať ti dají tu fermež a už mě neštvi!“ „No jo, vlastně, já jsem blbec! Tak jdeme na to kafe, víš o něčem pěkným, tady?“

No a protože jsme šli kolem hotelu Sacher a ten mně připadal šik, tak jsem na něj ukázal: „Tam chci, to je fajnovej podnik.“ I vešli jsme, číšník ve fraku se zlomil v pase, našlapovali jsme v koberci jak ve vysoké trávě. „Pánové si přejí vyhlídku na Operu, nebo na náměstí?“ „Tady to bude dobrý,“ řekl jsem a sedli jsme si. „Přejete si? Mohl bych vám doporučit náš výtečný dort, trubičky a kávu, je dopoledne a to se hodí. Se šlehačkou?“ „Jistě!“

Tak jsem se dostal do hotelu Sacher, o kterém mně vždycky vyprávěla babička, a měli jsme skutečný kulinární zážitek. Dalším zážitkem bylo, když nám přinesli účet. Kamarád předvedl, jak to dělají klauni v cirkusech, když jim stříkají slzy. On nepotřeboval balónek s vodou, jemu stačila jenom cifra na účtu. Ale zaplatil. Vyšli jsme mlčky ven a já jsem ho nechal dost dlouho vycukat. Když jsme byli dva bloky od hotelu, sáhl jsem do kapsy a dal jsem mu půlku obnosu. Byla to sice rána, ale stálo to za to! Na takový zážitek člověk vzpomíná celý život.

A závěrem: Na to letiště jsme během pobytu taky jeli. Strávili jsme tam skoro celý den – my byli šťastni, uklízečky z toho byly běsné.