Nejsem pořádkumilovným člověkem. Někteří o mně dokonce mluví jako o bordeláři. To tvrdí zejména mé přítelkyně, které měly tu čest, nebo spíš smůlu, že nějakou dobu žily po mém boku. Muselo to trvat vždy déle, aby opadlo počáteční poblouznění a ty nebohé krasavice začaly vnímat fakt, že spoustu času trávím neustálým hledáním čehosi. Napřed měly před sebou rozevlátého (ach, kde ty loňské sněhy jsou!) intelektuála a později jim začalo vadit, že jsem na rande přinesl něco úplně jiného, než jsem měl, nebo jsem i přišel jinam, než čekala ona. Ty, co se mnou sdílely společnou domácnost, začaly vnímat hromádky knih a časopisů, které jsem měl (a stále mám) různě rozložené po bytě.

Má první žena je z venkova. Tam se většinou žije jenom v kuchyni a pokoj se používá, jen když přijde významná návštěva nebo když je pouť. A je-li ložnice, na postelích je háčkovaná dečka nebo spíš pléd a na něm sedí panenka v kroji. Nad postelí je v lepším případě zarámovaná svatební fotka rodičů, v horším případě tklivý výjev, kterak chlapeček s holčičkou kráčí přes řeku po shnilé lávce a protože se nenašel nikdo, kdo by lávku opravil, letí nad nimi anděl strážný. Tady bych si dovolil malé odbočení: kromě toho, že andělé jsou bezpohlavní, mají křídla na tunice, v které jsou oděni. Kdyby měli křídla na těle, museli by být nahatí a to kromě malých barokních andělíčků nelze, neb církev kromě Adama a Evy pohled na nahé tělo nesnese. Jak tedy mohou létat, když ta křídla nemají na těle? Že by měli pod košilí létací mechanismus? Budu se na to muset soustředit!

Ale to jsem poněkud odbočil. Zpět k mé ženě. Ta byla z domova zvyklá, že vše má své místo, a to většinou ve skříních a v policích. Netušila, kolik věcí se úžasně vejde na podlahu, kolem pracovního stolu a k posteli. Případně ještě na stůl, do otevřeného šuplíku a podobně. Také asi nikdy nic doma nehledali, a tak se mohli plně věnovat práci na zahrádce, zvelebování domu a televizi. Já nemám rád ani práci na zahrádce, ani zvelebování domu a na televizi se koukám, jenom když nevyjdu s penězi a nemohu jít na víno. Na předešlé činnosti beztak nemám čas, protože ho zcela spotřebuji na neustálé hledání předmětů.

Ani dvacet let po mém boku ji nezlomilo! Protože její současný partner, kromě toho, že to je fajn chlap, je také pořádkumilovný, mají doma naklizeno a nikde se nic neválí. Zato Janu, dívku, kterou jsem druhdy miloval, tu jsem zlomil! Tam jsem zasel sémě bordelismu! Tam slavím výsledky! Tam je vidět, že mě musela mít opravdu ráda! Má vynikajícího muže, se kterým jsem mnohý veselý kalíšek vypil, a ten také velmi úspěšně vzal za své heslo: „Když se někde něco válí déle než týden, už to tam vrostlo! A velmi nesnadno se to odstraňuje!“ Maminka Jany, která se místo tchýní stala mou kamarádkou, tvrdí, že je neuvěřitelné, jak jsem její dceru nakazil, že netušila, jak infekční je „intelektuální nepořádek“.

Nevím, jestli nepořádek a následné hledání všeho je víc namáhavé než udržovat pořádek. Nikdy jsem nezkoušel býti pořádným. Můj kamarád Míla Daniel, který padesát let fotografuje letadla a má v negativech a ve fotkách neuvěřitelný pořádek, se mi dokonce jednou, když jsme spolu seděli při vínku, omlouval, že smysl pro pořádek si vypěstoval v zaměstnání, že za to fakt nemůže. O co všechno je ošizen, když nemusí nic hledat!

Onehdy mne Tom Hyan požádal, jestli bych mu nemohl dát fotky automobilu Čajka kombi. Je to neuvěřitelná rarita a myslím, že jich nebylo mnoho vyrobeno. Já jsem toto úžasné auto viděl před Akademií věd SSSR a měl jsem s sebou foťák, tak jsem ho hned vyfotil. To bylo v roce 1988. „Tome, rád ti tu fotku dám, ale absolutně nevím, kde by mohla být, takže musíš mít trpělivost.“ „Nevadí, to nespěchá, a když už budeš zanořen v tom svém archivu, mrkni se tam po těch ruskejch prapodivných autech, cos tam tehdy nafotil, prosím.“

A tak jsem otevřel Pandořinu skříňku, tentokrát s negativy. A našel jsem neuvěřitelné věci! Jak jsem zamlada fotil nahaté holky (jakpak asi vypadají dnes?), letadla, o kterých jsem si myslel, že jsem je nikdy ani neviděl. Našel jsem také fotky jedné mé kamarádky, kterou jsem strašně miloval. To bývala krasavice! Pomalu jsem začal negativy skenovat. A jak jsem se nořil hlouběji a hlouběji, najednou: „Heuréka!“, našel jsem Čajku kombi, našel jsem různé ruské prototypy neúspěšných pokusů o automobil evropských parametrů. Také jsem našel fotky prototypu Škodovky kupé s motorem vepředu, která stávala u synagogy u Anděla. Tu jsem si vyfotil, když jsem jednoho letního rána vezl syna Honzu do školky, no dnes je mu pět a dvacet, takže je to nejméně dvacet let!

Našel jsem fotky mé kamarádky, která se stala zubařkou. Bývala to krásná holka i když si vybrala divné řemeslo! Ničeho a nikoho se nebojím, jenom zubařů. Když sedím v křesle a nade mnou je to podivné světlo, je mi jedno, jestli je ošetřujícím lékařem krásná holka nebo starej dědek. Jednou jsem jí to řekl, když jsme spolu seděli u kafe. „Hele, v sobotu mám pohotovost a budu tam sama, jestli máš čas, tak tam přijeď a já ti to dodělám, jo?“ A tak jsem se v sobotu vydal na kliniku. Na pustých chodbách nikdo nebyl. U jedné ordinace byly otevřené dveře. Zašel jsem dovnitř a tam byla má kamarádka. Zasedl jsem do křesla, zavřel oči a doufal, že to brzy skončí. Těšil jsem se na osvobozující: „Vypláchni si!“

„No, dobrý, můžeš dolů z křesla, máš to hotové! A nekecal si, schválně jsem si pod plášť nic nevzala a nechala si ho rozepnutý a ty nic!“ Teprve když mi to řekla a rozevřela plášť, všiml jsem si, že pod ním měla jenom kalhotky. A při tom se její poprsí skutečně nedalo přehlédnout. Ale jak říkám, u zubaře jsem úplně mimo. Sakra, dneska jdu zrovna na trhání zubu, ale tady vím, že se bezpečně jedná o chlapa.

A tak si myslím, že pořádkumilovní lidé nezažijí to pravé objevitelské nadšení, neobjeví dávno ztracené věci. To krásné dobrodružství nenadálého nalézání! O to všechno jsou ošizeni. Jak se říká, pořádní lidé jsou lidé bez fantazie!

**********************************************************
Pozvánka na
PŘEDVÁNOČNÍ NADĚLENÍ JANA ČECHA,
autora úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce.
Setkání literatury s hudbou spojené s promítáním fotografií.
Předvánoční povídání o životě a letadlech Jana Čecha a Honzy Hamerníka (Radio Beat).

Kdy a kde?
Ve čtvrtek 18. listopadu 2010 od 18 hodin v hotelu Na Ostrově, Beroun (mapa)
Všechny knihy autora budou na místě k dostání za přátelskou cenu.
Mediální partneři: Neviditelný pes a Radio Beat
**************