Jeden čas jsem působil jako stěhovák. Tato má činnost skončila definitivně před patnácti kily. Jednak mě dneska už bolí záda a potom stěhovací služby jsou nyní již celkem dosažitelné. V dobách reálného socialismu byla pouze firma ČSAD, silně nerudná a monopolní. A tak jsme si museli různě pomáhat. Když se podařilo najít někoho s náklaďákem, což v té době bylo skoro jako výhra v loterii, pak už stačilo sehnat pár kamarádů, kteří byli ochotni za guláš a pivo odtahat nábytek do auta a z auta. Výjimku tvořil kolega, o kterém jsem již psal, ten se stěhoval noční tramvají.

Tomáše H. jsem stěhoval hned třikrát: z Karlína do Dejvic, z Dejvic pod Vyšehrad. Zpět do Karlína ho již stěhovali profesionálové. Začalo to nevinně: „Hele, pomůžeš mi, prosím, mám nějaký starožitný nábytek a mám strach, že by ho ti debilové rozflákali.“ Tehdy jsem netušil, že to jsou knihovny z masivního dubu - a ty se sakra pronesou! A tak jsme je nesli po úzkých schodech karlínského činžáku do auta a potom zase do druhého patra v Dejvicích. Těch „několik“ kousků jsme rvali ještě s jedním Tomášovým kamarádem. Ti ostatní tam byli spíš jenom do počtu. Byli to intelektuálové, mistři pera, my jsme tam byli za „silné a blbé“. I když roli blbého záhy převzal tehdejší Tomášův švagr se svým kamarádem, oba zaměstnanci pražské Kovoslužby, firmy, která instalovala mimo jiné i plynové spotřebiče, což byla zrovna jejich profese.

Když jsme byli s jednou almarou na odpočívadle, ozvala se z bytu strašná rána a v zápětí se objevil švagr, který vypadal jako trumpeťák z Hello Dolly. Hubu měl celou černou od sazí a v rukou třímal přední část karmy, čili plynového průtokového ohřívače vody: „Ty vole, to byla šlupička, co? Teď má Tom pročistěný komín, ani nemusí volat kominíky.“ Ve stejnou chvíli se otevřely dveře bytu v prvním patře a nájemník, který tam bydlel, vystrčil vystrašeně hlavu: „Slyšeli jste tu ránu? Co to bylo?“ Pročež černoch opáčil: „Jakou ránu, tady nic nebouchlo, jestli jste něco slyšel, tak to muselo být z ulice.“ Lhal, ani se nezačervenal! Kluk, který se mnou tahal skříně, řekl tomu člověku: „Zalez, dědku, a bouchej si doma, tady by na tebe mohla spadnout almara!“ A zvedl šrákama předek knihovny a mně nezbylo než zvednout zadek, aby ta metráková „skříňka“ na mě nespadla. „Prej výbuch, bůh ví, co dědek slyšel!“ Původce výbuchu povídal: „Tedy nevím, co slyšel on, ale já neslyším vůbec nic.“ Když jsme slavili přestěhování, netušil jsem, že budu tento nábytek stěhovat ještě několikrát.

Když jsem byl v polovině let devadesátých donucen opustit náš byt ve Vršovicích v přízemí a odstěhovat se do čtvrtého patra, dumal jsem, kde bych sehnal firmu, která by mně ty čtyři patra přestěhovala. Bylo to v době rozvíjejícího kapitalismu a firmy, které jsem obtelefonoval, měly tak nesmyslné finanční požadavky, že jsem hledal někoho normálního. Jednou mě oslovil Petr, parťák nakladačů, kteří nám nakládali letadla: „Prej potřebuješ přestěhovat z vašeho bytu do čtvrtého patra u vás v domě?“ „No jo, ale nemůžu nikoho sehnat.“ „Tak nikoho nesháněj, my ti to přetěhujeme, řekni jenom kdy a my se dostavíme. To bude v rámci treninku dobrý.“ „To od vás nemůžu chtít, abyste se dřeli u mě.“ „To neřeš, tak kdy?“

V daný den se dostavili v plném počtu. Petr je shromáždil a povídá: „To křehký, to si rozbij sám, my ti odnosíme nábytek, hele Honzíku, jdi do toho vašeho nového bytu a podrž nám dveře otevřené.“ A začalo něco, co jsem do té doby, ale ani potom nikdy neviděl: kluci v poklusu nosili skříně a židle, nakonec pianino, jehož majitel mě ujistil, že ho nepotřebuje, že ho klidně můžeme přestěhovat, že si ho můžeme klidně nechat ještě několik let. Celý byt včetně krabic s knihami a se šatstvem přestěhovali za hodinu! Moje žena na to koukala stejně jako já s otevřenou pusou. Stejně rychle v nich zmizel ohromný kotel guláše, který jsem uvařil. Chtěl jsem doběhnout k Pepíčkovi pro pivo. „Co blbneš, my jsme tě nepřišli vyžrat a vychlastat, jdeme do hospody všichni! Teda, kromě tady mladýho, ten je pod zákon!“

Několik let pianina ve čtvrtém patře se scrvklo ani ne na týden, když můj bývalý kamarád zjistil, že má tak geniální dceru, že se bude učit hrát na piano už ve svých dvou letech, a tak jsem musel pianino odstěhovat do Modřan. Na to jsem si už sjednal profesionály.

Zuzanu Ch. jsem stěhoval také několikrát. Ta ale potřebovala jenom nábytek rozebrat a zase složit, což byla brnkačka. Jinak měla všechno zorganizované. Jo a také jsem jí věšel obrazy. Mezi námi pobíhal kamarád, který později dělal našeho velvyslance v Německu, tehdy to byl člověk, kterého nedlouho poté vystěhovali estébáci v rámci akce „asanace“ do Němec. On se pasoval na znalce umění, tedy on se v něm skutečně vyzná, a tak na nás hystericky řval, že přeci tento malíř nemůže viset vedle tohoto, to dá přeci rozum, vy barbaři! Když se o mnoho let později učil můj synek z jeho slabikáře jménem „Eda“ , proklínal jsem ho. To se nedalo ani vyslovit, bylo to na zlomení jazyka. Děti to nejspíš mělo naučit správnou výslovnost.

Když jsem se já zařizoval, kolega, který později šel dělat stevarda, se mě optal, jestli nepotřebuji sedací soupravu. „No samozřejmě, ale ty nějakou máš?“ „Mám, já jsem si objednal obývák a ještě sedací soupravu a když mi to přivezli, tak jsem zjistil, že součástí obýváku je také sedací souprava, no a dvě nepotřebuju. Je ještě zabalená, přijď se na ni podívat. Dám ti ji za polovičku.“ No a tak jsme si plácli. Úžasná situace jako z grotesky nastala při stěhování z jejich rodinného domku za Prahou. Jeho otec byl známý jako „Všeználek“. Měl dojem, že se ve všem vyzná, ale pánbůh mu k tomu již nedal manuální zručnost, a tak když dům pro mladé „hodil do štoku“, trochu mu nevyšly schody, měly různé rozteče. Když na ně člověk viděl, tak to šlo, horší to bylo, když něco nesl a nemohl se na schody soustředit. Jeho otec měl dojem, že nám musí poradit, a tak se nám tam začal motat. „Ne, abyste mámě shodili ty kytky! Ta by vás zabila!“ Schody neměly zábradlí a byly lemovány květináči s kytkami. Skončilo to tak, jak to muselo skončit. Tatínek měl dojem, že nám musí pomoci, takže vzal dva polštáře z křesel a vstoupil na ty úžasné schody. Asi na druhém schodě neodhadl jeho výšku a udělal krok do prázdna. Dopadl naštěstí na polštáře a jak tak po nich jel po hubě dolů, hrnul před sebou všechny maminčiny kytky. Dole vstal, před sebou hromadu hlíny, kytek a rozbitých květináčů, podal mi ty dva polštáře se slovy „Říkal jsem vám, že umíte prd!“ a odešel. Koukal jsem na to jako puk. Kamarád, který na to byl zjevně zvyklý, nehnul brvou: „Tak si tu sedačku užij a měj se!“

Dnes maximálně někomu něco přivezu, protože, co se vejde do Suburbana je neuvěřitelné, ale jek jsem zmínil na začátku, už mě berou záda, a tak se stěhování raději nezúčastńuji. A hlavně, dnes už není problém sehnat někoho s náklaďákem, ochotným cokoliv odkudkoliv profesionálně přestěhovat.