V Podlipkách, čili v ulici Pod lipkami, bydlel můj letitý souputník Jarda. V dobách našeho mládí neexistovaly mezi zahradami ploty, a tak jsme se volně prolínali a Jarda vlastně vyrůstal u nás. O tom, že jsme jeho babičce, akademické malířce, domalovávali obrazy, jsem psal. Před tím, než v sobě Jarda objevil umělecké sklony, horoval pro husitství. Knihy profesora Jiráska znal nazpaměť, Vávrovu husitskou trilogii také. Jakmile dávali v kinu Lido na Plzeňské Jana Husa nebo nějaký další opus, kde se snažil Vávra vylíčit husity jako předvoj komunistů, Jarda seděl v první řadě.

Aby bylo jasno, Jardu mám rád a jsme kamarádi, ale teď, když opadává listí a zahrada voní podzimem, vzpomněl jsem si, jak si udělal husitský prapor, na který si vyšil kalich. S tím pochodoval po zahradě a strašně řval „Kdož sú boží bojovníci!“ Dlužno podotknout, že Jarda umí kde co, ale zpívat rozhodně ne. Jestliže takhle husitské hordy řvaly, ani jsme se se sestrou nedivili, že nepřátelé prchali. Sestra tehdy byla v zajetí řeckých bájí, a tak navrhovala, že si zalijeme uši voskem, jako to udělal Odyseus svým námořníkům, aby neslyšeli vábení sirén. Mám dojem, že lákání krásných, leč zrádných sirén bylo příjemější než Jardův řev. Jardův soused Pavel se rozhodl, že rázně zničí tu bandu „pod obojí“. Několik dní husité neútočili, protože jejich velitel dostal ve škole bajli čili kouli a musel se doma učit a nesměl na zahradu. Tím si ovšem také šetřil hlasivky, a tak po „hausarestu“ mohl začít řvát s novou intensitou.

Jak tak „boží bojovníci“ v počtu jednoho muže pochodovali za řevu chorálu po zahradě, přiblížili se ke zdi, na které číhal Pavel. Ten vytrhl Jardovi vlajku z ruky a zapíchnul mu ji doprostřed hnoje, který měli pod zdí oddělující jejich dvorky. Taková potupa! Taková pohana! Ovšem Jarda není člověk, kterého by něco zlomilo, a tak si zanedlouho vyrobil další prapor a boj pokračoval. I druhý prapor skončil ve hnoji. A pak se Jarda vrátil k našim oblíbeným společným hrám na partyzány nebo na horolezce. Dokonce s námi i létal sweepy nad Kanál. Nebo s veloušem nad Brémy.

Jednou se mě zeptal, jestli by mohl zalétat svůj model letadla od nás z balkonu. Model letadla? Protože jsem už v té době byl vážně poznamenaný ajroplány, byl jsem zvědavý, cože to Jarouš postavil. Sebral babičce kreslící čtvrtky a vyrobil z nich velice pěkný model X-15, amerického raketového letadla. Aby vypadal opravdově, do přídě dal jeden babiččin štětec jako snímač dynamického tlaku. Vše bylo natřeno černou tuší. Byl to poměrně velký model, asi tak půl metru dlouhý. Jarda se připravil na našem balkoně a hodil. Letadlo moc neletělo, ohnula se mu křídla a bylo těžké „na hlavu“, prostě spadlo jako šutr. Tak jsme z dalších štětců udělali nosníky křídel a tlustý, dlouhý štětec, představující příď, jsme zkrátili.

Že se Jardova babička vrátila od Hurských z mlékárny, jsme poznali podle šíleného řevu, když omylem nakopla lahvičku tuše, která samozřejmě byla otevřená, protože česká varianta slavného konstruktéra Kellyho Johnsona neměla čas ji zavřít. A jak tak v ateliéru letěla napřed lahvička a za ní tuš, babička viděla na zemi zbytky nosníků, potažmo štětců. „Jardo, kde si, já tě zabiju, okamžitě sem přijď! Kde sou mý štětce? A dopr… co ta zatracená tuš? Okamžitě se vrať! Ježíši, já jsem si tou zatracenou tuší polila Kosárka, co jsem akorát dodělala.“ Jarda stál naprosto klidně u nás na balkóně a rukou dirigoval babiččin řev. „Vona si tim řevem strašně posiluje plíce a masíruje si také srdce, to je strašně zdravý.“ „Jardo, neměli bysme tam jít a uklidit to?“ „Ty ses dočista zbláznil, lízt do sopky, když ještě soptí! Musíme jí nechat vychladnout.“

Babička se skutečně za chvíli uklidnila, skvělá Jardovo teta nám udělala čaj a zapálila si svou nezbytnou cigaretu: „Vy ste jí dali! Tos to nemohl zavřít, ty pitomče? Ta řádila jak tajfun!“ „Teto, víš jak je to zdravý, když se tak vytáčí? Jiný v jejím věku jsou už celý rozklepaný, ale ona je ještě čemeřice!“

Pak jsme dostali úžasný nápad, že dáme letadlu startovací booster. V té době se prodávala skvělá hračka: raketa na vodu. Asi třicet centimetrů dlouhá raketa byla vevnitř dutá. Tam se odměrkou nalila asi tak polovina objemu vody a do výtokové trysky se nasadila pumpička na kolo. Ta měla takovou páčku, která na pumpičce raketu držela. Do rakety se napumpoval vzduch, čím víc šťouchů, tím výš letěla. No a tak jsme nasadili X-15 na raketu a odpálili jsme to, raketa odpadla a letadlo docela pěkně letělo. Měli ujsme z toho nelíčenou radost až do chvíle, kdy jsme se začali přetahovat, kdo je na řadě s odpálením, až někdo z nás zavadil o páčku, která držela raketu, a raketu mimoděk odpálil. Strýc jenom vyheknul, ani zařvat nestačil. Přestože v té době byl již v létech, byl neuvěřitelně rychlý a dřív, než jsme stačili zdrhnout, nás chytil a několika fackami nám vysvětlil, že na člověka se raketou nemíří.

S Jardou jsem absolvoval taneční, a to hned několikrát. Vždy jenom začátečnické. Pánbůh vymyslel totiž sviňárnu v podobě pololetního vysvědčení, a tak naše umělecké spády byly utnuty rodičovským rozhodnutím. Copak Jarda, ten byl dobrý, ale já se raději věnoval společenskému vyžití než škole, takže předměty, které mě nebavily, jsem měl za téměř plný počet bodů. A rodiče kupodivu požadovali ode mne všeobecné vzdělání, nehodlali respektovat, že mne matematika, technologie a jiné, podle mne zbytečné předměty vůbec nebaví. A tak jsme se s Jardou dohodli, že „příští rok ve stejnou dobu“… Taneční mistr pan Brouček nás bral už jako nutné zlo. Výhodu to mělo v tom, že jsme se opět zamilovali a ty bývalé lásky si také našly jiného. Šli jsme cestou přirozeného výběru.

Jarda si nese životem památku na náš bazén. Jako malý kluk tam zahučel po hlavě a v bazénu nebyla voda. Od té doby má na čele velkou bouli. Byly časy, kdy se u nás na Klamovce tvrdě dožadoval panáka, protože se zde zamlada zmrzačil.

Dneska jsme už poněkud odrostlí princové. Jarda přenechal svůj dům dětem a bydlí na druhém konci ulice. Dříve jsme byli spolu každý den, dnes se vídáme sporadicky. Zatímco já zůstal věrný tuzemáku, Jarda tvrdí, že ho nikdy nepil, což je lež jako věž! A přesto rád vzpomínám na to, jak mi otevřel u naší německé kamarádky v Magdeburku, nebo jak první Rus, kterého moje maminka viděla před hotelem v Soči, byl Jarda. Prostě Jarda byl a je součást našeho života a já jsem rád, že mám takového kamaráda.