25.4.2024 | Svátek má Marek


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 116

12.10.2010

Nedávno jsem zahlédl v televizi jakýsi seriál o létech sedmdesátých a osmdesátých. Kromě toho, že to silně šustilo papírem, bylo vidět, že ten, kdo to psal, nebyl v té době na světě nebo byl hodně malý. Hádal bych na dnešního třicátníka. Trend „mládí v před“ protlačil do popředí mladé a vehementní, jejichž sebevědomí je větší než jejich soudnost, nenechají si od nás poradit, my se máme už vrátit do hrobu a nemáme tady co prudit. A tak třeba Zuzany syn psal scénáře ke svým opusům z let normalizace, i když se narodil v roce 1985. Když nám to předčítal, snažili jsme se ho usměrnit a opravit, ale on to věděl líp. Stejně tak, když jsem byl přizván jako poradce k seriálu letiště. Když jsem se snažil autorce některé pitomosti vymluvit, ona věděla lépe jak to na letišti chodí. Když jí Zuzana říkala, co vlastně dělá letuška na palubě, tak přestože létala třicet let, nakonec to vypadalo, že ta dáma radí Zuzaně! A to letěla dokonce i jednou letadlem, jak se přiznala. Její sebevědomí mě drtilo.

Když k nám vtrhly spřátelené hordy, bylo mi osmnáct. Tehdy jsem byl přesvědčený, že to přeci tak nikdo nenechá. „Amerika a NATO se za nás postaví!“ Dnes, když je mi šedesát, vím, že se na nás každý vykašle. „Pomož si sám a Pán Bůh ti pomůže!“ To je asi tak to pravé.

V roce sedmdesát, když už bylo jasné, že se tady loupeživé hordy usídlily nadlouho, měl jsem jasno: „Teď kdo se dá ke komoušům, je jasnej!“ Měl jsem černobílé vidění světa a věřil jsem v dobro. Kruci, přeci není možné, když Husák, Biľak a další ... ehm... to pevně vzali do rukou, aby někdo do té státostrany vlezl! Když jsem zjistil, že tam vlezl ten a ten, vždycky mě to šokovalo. Proč? Sakra, proč? Když jsme jednou byli s naší partou na rybách, zeptal se Pavel Honzy, proč vlezl do strany: „Já jsem tam vlezl kvůli dětem, Pavle!“ Protože Pavel měl už něco upito a hlavně se vždycky snažil být spravedlivý, vylétl jak špunt z láhve: „Tak kvůli dětem, jo? Tak to já mám doma asi opice! V životě bych se k těm sviním nedal, ani kvůli dětem.“

A tak jsem se nestačil divit, jak přibývalo komunistů. Strašný šok přišel když jsem zjistil v práci, že se k nim dal i člověk mně velmi blízký. A takových šoků jsem měl zažít ještě víc. A dokoce se stal i nějakým funkcionářem! A tak se členství v této zločinné organizaci stalo jaksi normální. Tedy, jak pro koho. Pro mě ne. Faktem je, že tito lidé horovali pro pobyt loupeživých hord na našem území a vypracovávali různé referáty o přínosu toho či onoho sjezdu. Nad tím se normálnímu člověku zvedal žaludek, ale oni za to měli výhody, ostatně pro nic jiného to nedělali. A tak já, nestraník, jsem jenom koukal, jak ti „lepší“ z nás jezdili na služební cesty do USA, byla z nich sestavena tzv. výjezdní skupina u našeho podniku. Když přišly první západní mašiny k ČSA, odletěli na školení do Francie. A tak to zůstalo i po roce 1989. Kdo nebyl úplně blbý, tak i nadále postupoval s výjezdní skupinou.

Jednou přišla má tehdejší žena se svou kamarádkou, kterou jsem měl vždycky „velmi rád“, neb byla předsedkyní partajní organizace stevardů, s tím, jestli bych nechtěl jít dělat mechanika do Singapuru. No, kdo by nechtěl? Ale že bych musel vstoupit do partaje. To jsem samozřejmě odmítl. Když se to dozvěděl můj tchán, začal na mě řvát: „No jo, pan Čech je hrdej, sice bude chudej, ale hrdej! To sis dobře vybrala, taková navoněná bída!“ No a tak jsem nikam nejel.

V té době komunisti zjistili, že vlastně jejich strana není stranou dělníků a rolníků, jak o sobě tvrdili, že jsou stranou ouředníků, protože každý, kdo vstoupil do strany, okamžitě za odměnu dostal funkci a komunista-dělník, to byla skutečně vzácnost. A tak nějakým usnesením dostali za úkol lovit nové adepty mezi dělníky. Když za mnou přišel Gejza Čapek, že potřebují nové mistry a že já bych s jazykovými znalostmi měl pro to předpoklad, že potřebují někoho, kdo by mohl dělat i v zahraničí, přerušil jsem tok jeho výmluvnosti: “Gejzo, to jste na tom už hodně špatně, když mě, synka buržousta, lákáte do partaje. To máš zbytečný.“ On jenom pokrčil rameny, věděl, že nepochodí, ale odškrtnul si mě a prudil další. Tehdy s námi dělal Jirka Sýkora, bylo mu něco přes dvacet a byl to takový tichý a milý kluk. Toho si vyhlédli, měli dojem, že ten se nebude vzpouzet, že se bude bát. V té době dělal se mnou a byl upřímně nešťastný z toho, jak soudruzi Čapek a Hlava byli umanutí. „Hele, co jim mám říct, už jsem zkusil všechno, že jsem ještě mladý a blbý, dokonce jsem jim řekl, že bych mohl svou nerozvážností udělat straně ostudu. Oni mě jenom přemlouvali, že mě budou starší soudruzi vést, ať nemám strach. Hučeli do mě jak čmelák do meze. Fakt už nevím, co jim mám říct, co bys jim řekl ty?“ „No, za mnou už nepřijdou, to jsem si jistý, sice žádnou kariéru neudělám, ale mám klid.“ „No právě, já chci mít také klid a žít tak, abych se za sebe nikdy nemusel stydět.“ Druhý den si ho, chudáka, zase soudruzi pozvali. Tentokrát to netrvalo ani tak dlouho. Když za mnou přišel, byl to jiný člověk, už z dálky se chechtal. „Tak co, jak jsi dopadl?“ „Jamtadá, mám to za sebou!“ „Jak to, poslal jsi je do prdele?“ „No, vlastně jo, ale ne doslova. Řekl jsem jim, že nemůžu vstoupit do partaje, protože by mě otec vyhodil z domova a to si nemohu dovolit. My katolíci ctíme otce i matku svou!“ „Počkej, ty jsi veřící?“ „Ne, proč?“ „A vždyť jsi říkal, že otce už nemáš, ne?“ „No to je pravda, ale kdyby žil, tak by mě jako komunistu vykopal z domu!“ Na Jirku si vždycky vzpomenu, když někdo plácá o tom, že tam vstoupit musel. Nikdo tam nemusel.

Další úžasnou vymožeností té doby byli fízlové. Měl jsem na průmyslovce spolužáka Jardu D. Vyhodili ho někdy v druhém nebo třetím ročníku. Jeho otec byl důstojník StB. A milý Jarda šel v jeho šlépějích. Když byla v roce 1977 vydána Charta, Jarda se z ničehož nic objevil na letišti, že je vyučený letecký mechanik a že bude dělat se mnou v partě. Hned mi to docvaklo. O letadlech věděl kulové a evidentně neměl ani potuchy, co se tam vlastně dělá. Zato v době, kdy největším luxusem byl Fiat Polski, řečený polák, Jarda jezdil do práce zánovním mercedesem. Jednou, když se mi nabídl, že mě vezme domů, ptal jsem se ho, kde sebral takový luxusní auťák. „No normálně, v autobazaru, to víš takové auto nikdo nechce, stálo jenom pětadvacet tisíc, tak jsem si ho vzal.“ „Hele, jestli by v tom autobazaru měli ještě nějaké takové podobné, tak bych si ho vzal, mně se strašně líbí.“ „Jasně, řeknu ti, nebo jaguára, nechceš?“ „No, ten by mi také slušel!“ Chudák, kterému takové auto zabavili, by se asi divil, že ho dal do autobazaru. Nicméně Jarda se snažil se mnou kamarádit a evidentně mu vadilo, že jsem ho nikdy nepozval k sobě domů. Tak tam chodil, když nikdo nebyl doma. A tak se třeba po návratu z chaty objevily z ničehož nic na stole nemravné časopisy, které tam kdysi kdosi zapomněl a já je měl na dně šuplíku. Když to nikam nevedlo, přišel za mnou, že jede do Ameriky a že když tam mám toho kamaráda, že by mu něco klidně vzal, že letí do New Yorku. „Ale já neříkal, že mám kamaráda v New Yorku?“ „Ale jo, Michal se jmenuje a bydlí v Brooklynu, nebo se pletu?“ „Nebo se pleteš, nikoho takového neznám.“ „Ale co blbneš, jestli chceš, já mu tam knížky, nebo co budeš chtít, vezmu.“

Pak jak se náhle objevil, tak náhle zmizel, a na letišti jsem ho potkal až po revoluci.Přisedl si k našemu stolu v restauraci a začal na mě chrlit informace o mé osobě, že mi bylo jasné, že řemeslo neopustil. Věděl, kde dělám, že jsem se rozvedl, prostě všechno. Trochu mne z toho mrazilo. A tak v těch létech, kdy houska stála 45 haléřů, kolem nás kroužila banda fízlů. Moji kamarádku Kateřinu obluzoval jeden takovej. Měl dlouhé vlasy a vypadal jak hippies. Často ho s sebou přitáhla a nikdo by do něj neřekl, že by to byl fízl, byl to fajn kluk. Nebyl to takový blb jako Jarda, takže to na sebe nevykecal. Až jednou! Moje maminka byla svědkem nehody, kdy on zcela opilý srazil autem chodce. Máma byl udivená, když z auta, kterými tak opovrhoval, vylézal tento člověk. Další šok zažila, když k nehodě přijeli policajti a on jim ukázal nějakou průkazku a oni mu ještě pomohli do auta a on klidně odjel! Později jsem se ho na to zeptal, ale on klidně lhal, že autem nejezdí, kde by na ně vzal, že si ho musela moje máma s někým splést. Nakonec sama Kačena zjistila, co je zač, a tak najednou zmizel z našeho života.

A tak si na tyto skutečnosti vždycky vzpomenu, když někdo začne vychvalovat, jaké to bylo tehdy fajn. Jediné, co na tom bylo skvělé, že nám bylo těch –cet a život byl jeden velký mejdan.