Dva týdny jsem se neproducíroval na Psovi, což těm, co mne nemají rádi, jistě vyhovovalo, ale musím je zklamat, nenaštvali mě na tolik, abych přestal na těchto stránkách exhibovat. Potkalo mě to neštěstí, že mi odešel počítač. Můj věrný opravář si ho odvezl, aby mi sdělil, že mám v háji hard disk, a všechna data jsou tudíž ztracena. Naštěstí jsem vyslechl jeho radu, koupil jsem si externí pamět a téměř všechno zálohoval. Tak mě napadlo, že vlastně super dokonalá technika se může někdy rovnat dědkovi, jakým jsem já, co si prd pamatuje.

Počítač jsem odevzdal a odjel jsem na vytouženou dovolenou do Řecka. Jezdíme tam se Zuzanou od té doby, co mi umřela maminka. Tehdy se toho na mě navalilo nějak moc a měl jsem dojem, že to nezvládnu. V té době byla Zuzana s kolegou na služební cestě a ten jí poradil jeden malý ostrov u Athén: „Hele v poledne nastoupíte v Praze do letadla a v šest hodin jste u moře v hotelu.“ A dal nám jméno hotelu a jméno hoteliéra. Je to hotel nad mořem, naprosto ideální. Tam jsem zjistil, že koukání do vln je neuvěřitelně uklidňující. Tento televizní program se nikdy neomrzí a nepotřebuji k tomu rozhodně žádné entertainery neboli animátory.

Letos nezačala turistická sezóna pro Řeky nejlépe. Udivení evropští komisaři zjistili, že co týče státních financí, věší jim řecká vláda bulíky na nos . Že zdánlivě zdravý stát je na huntě, i když byla Evropa neustále ujišťována, že je všechno v pořádku. Výtečně placení komisaři asi místo finančních kontrol trávili čas k tomu určený příjemně na krásných plážích s krásnými Řekyněmi. Stát byl před krachem a všichni se najednou strašně divili. A protože nemůže jednotná měna jenom v jednom státě devalvovat, tak musela Evropa do Řecka napumpovat peníze. Pana profesora Klause nemusím, ale tady je nutno přiznat, že co se týče jednotné měny, měl pravdu.

Řecko za finanční injekci muselo slíbit, že nevídané sociální výhody, které plnými hrstmi socialistická vláda rozhazovala, omezí. Výsledkem byly bouře a stávky, které vyvolaly komunistické odbory. Přeci si nenechají od nějaké Evropy diktovat, co mají dělat. Evropa tam musí vrazit peníze a držet hubu, tak nějak si to představovali a tak to ve skutečnosti je. Jestli si někdo myslí, že si chudáci Řekové utáhli opasky, tak to tedy ani náhodou. Dovolil bych si parafrázovat feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám Evropa půjčuje!“ Athénský úředník v pátek již nepracuje a čtvrtek je vlastně takový malý pátek, a tak to „zapíchne“ už ve v poledne a odjede se rekreovat na blízké ostrovy, odkud se vrací až v pondělí ráno. Takže místní hotely ožijí ve čtvrtek večer nebývalým ruchem. Městečka „duchů“ obživnou, po uličkách korzují stovky vysmátých a po třech dnech „usilovné“ práce odpočatých úředníků. Po vlně stávek a nepokojů se většina zahraničních turistů obrátila na jiné destinace a do Řecka raději nejela. A tak turistů pronikavě ubylo. Dnes většinu z nich tvoří domácí klientela. Kromě Řeků jsou tam ještě spousty mladých Rusů. Dlužno podotknout, že ti, co byli tam, co my, se chovali velmi slušně a že to jsou Rusové, poznal člověk jenom podle oblečení. Na jehlách v písku chodí jenom Rusky, nikdo jiný na světě.

Chtěl bych být řeckým důchodcem! Do důchodu chodí v pětapadesáti a dostávají, jak nám jeden z nich vysvětlil, 80% platu. Jeden náš kamarád je majitelem restaurace, kam léta chodíme.Byl soudcem, jeho žena byla jeho sekretářkou. Co já pamatuji, ona dělala denně v restauraci, takže na soudu těžko kdy mohla být. On tam chodil večer pomáhat. Dnes je v důchodu, a tak tam jsou oba. Ona je mladší a stále „pracuje“ na soudu. Kdy, to ví jen pánbůh. A tak je ostrov plný veselých a velmi zachovalých důchodců. Je tam jedna taková opuštěná zátoka s písečnou pláží. Před léty, když jsme tam byli prvně, bylo tam kromě nás pár obstarožních hippies, jinak pusto a prázdno. Pak se tam začali množit důchodci. Letos byla všechna místa ve stínu obsazena, jak říká Zuzana, dámami v nejlepších létech. Nedaleko je totiž bývalý hotel, nyní zotavovna jakési státní instituce. Zátoku nyní důchodkyně hojně navštěvují na svých mopedech. Zde se plavčí či sluní v plavkách, jejichž rozměry jsou menší než můj kapesník. Jak jsem řekl, velmi zachovalé dámy.

Měl jsem strach, jaká je situace po nepokojích a finančním maléru. Musím říci, že se téměř nic nezměnilo. Ceny jsou víceméně stejné, kromě cen lodní dopravy. Ty se zvedly poměrně dost. Ale protože Řecko mám rád, tak jim to odpustím. Ale pryč od politiky!

Malá vesnice, kam jezdíme už šest let, je stejná jako u nás. Přestože se tady přes sezónu vystřídá spousta lidí, o místních, mezi které nás již také počítají, se ví všechno: „Vy ste to vloni to nějak zkrátili, že jo? Manželka říkala, že vaše paní byla nějak nemocná. Bylo to něco ošklivého?“ „Měla vybočenou ploténku a strašně ji to bolelo a skoro se nemohla hýbat, tak jsme museli do Prahy.“ „No jo, to je sajrajt, no doufám, že vám to letos vyjde. Na to bysme si měli měli připít, ne? Vona rakije je strašně léčivá.“ „Tak jo, díky, co jsem dlužnej?“ „Co blbnete, dyť jste naši, tady máte flašku a nalejvejte si dle libosti, pak ji zase dejte do lednice. Jo a já si tady u vás nechám svou skleničku, tak mi taky nalejvejte, já ji tam kopnu, když pujdu kolem. A bacha, támhle to je můj táta, tomu nenalejvejte, už toho má dost a onehdá se tak spral, že spadl z motorky, blbec.“ „Ale on má tady tu trojkolku, ne?“ Dědek trojkolkou Piaggio rozvážel víno po restauracích. „No, on byl tak na šrot, že z ní vypadával, tak si vzal tady skůtra od souseda. Máma strašně řvala. Šla ho hledat, když nepřišel v noci domů, a našla ho chrápat v olivovým háji a tou motorkou se přikryl, aby mu prý nebyla zima. Táta už houby vydrží, dá si pět kilo vína a vypadává z trojkolky!“ Víno měřit na kila a ne na litry, to je řecká specialita.

Technický stav samohybů je kolikrát neuvěřitelný. Říkám samohybů, protože vozidlo se tomu nedá říct ani náhodou. Letos jsem viděl člověka na jakémsi motocyklu. Chybělo mu levé řídítko, a tak se držel za zrcátko. Že v těch místech bývá i rukojeť zadní brzdy, evidentně neřešil. V autobuse místní dopravy se znakem Mercedesu jsou dřevěné židle ze školy, některé dokonce i přidělané k podlaze. Na motorce zvané „kozí dech“ jezdí tři i více osob, včetně psů. Světla v noci používají jen malověrní. A přes den? Jedině tak cizinci. A když vidíte někoho s helmou na hlavě, klidně na něj můžete spustit německy. Pravdou ovšem je, že rychlost, kterou tyto aparáty dosahují, nepřekročí padesát kilometrů v hodině. Nikdo na nikoho netroubí a nesnaží se ho sestřelit do škarpy, vše se řeší s úsměvem. Já jsem přispěl k obveselní, když se mi zasekl plyn u skútru. Zmáčkl jsem brzdu, až jsem zablokoval přední kolo, ale motor se nevzdal a řval a motorka jela furt. Na nohách jsem měl korkáče a brzdil jsem tak, že jsem měl dojem, že chytnou. Nakonec se mi podařilo zastavit splašenou motorku, z bot se mi kouřilo, z předního kola jakbysmet. Hejskové sedící na zábradlí se mohli potrhat smíchy: „Jo, když se splaší taková silná mašina, to je blbý, nějak vám doutná to vaše dřevěný obložení!“ Nakonec se mi podařilo heft uvolnit a ke smutku mlaďochů jsem odjel už jako pán. Inu i taková padesátka dokáže vehnat strach do očí!

Byl jsem nakoupit. Koupil jsem nějaké sýry a šunku, máslo a chleba. „Dneska si neberete vodu?“ „Jak to, co prosím?“ „No vždycky jste si bral i vodu, tak kdybyste zapomněl, abyste se pro ni nemusel vracet.“ To mi říkal pokladní v místní sámošce. „No, je září, Pražáci jsou tady, dneska máme čerstvé ryby, zastavte se večer, já je udělám!“ „Určitě se, Theo, zastavíme, tak dobré ryby, jaké děláš ty, nikde neumí!“ „Tak platí?“ „Určitě!“ Tady nikdo netuší, co jsou to nablblé a snobské michellinské hvězdičky, tady jenom umí dobře a poctivě vařit, nic víc, nic míň. „Víš, já jsem koukal, jak vaří moje máma a naučil jsem se to od ní. Dělám jenom z čerstvého materiálu. To radši řeknu, že něco nemáme, než mít něco zmrzlého a rozmrazovat to. Jak si chtěl to jehněčí, nebyl by problém to mít v mrazáku, ale to kuře na bylinkách bylo určitě lepší, že jo?“ „Theo, ty jsi kouzelník, tvá musaka, nejedl jsem lepší.“ „Tu umím i po slepu, ale musí tady být hosti, nejmíň šest, pro míň to neumím.“

Tak jsem se vrátil ze země, která je ve stejné Evropské unii, v jaké jsme my, i když jsem měl několikrát dojem, že pro tuto zemi má ta unie úplně jiná pravidla. Jsem odpočatý a už se těším, až zase budu moct sedět na kraji moře, koukat do vln a poslouchat jejich hučení. Je to o milion procent lepší, než koukat na ty „ušlechtilé“ ksichty na předvolebních plakátech, které nám slibují nebe na zemi…

Foto: autor

***********

Knihy si můžete objednat zde