Bulvár je věc, kterou jsme u nás ještě před dvaceti léty neznali. Mě to rozhodně nemrzelo a nechybělo mi to, ale asi je to žádané, a tak se to vesele prodává. Já se s ním setkávám pravidelně v čekárně u lékaře. Bohužel, i u soukromých lékařů se musí čekat a čekárny jsou většinou bulvárem bohatě zásobeny. Různé Rytmy života a další, jejichž jména si nepamatuji. Vím, že touto „drogou“ zásobují redakce své čtenáře po celém světě, snad s výjimkou Severní Koreje, Kuby a Vatikánu. I když prvně jmenovaný stát by mohl mít bulvár velmi zajímavý, sice poněkud monotematický, ale úderný: Velký Vůdce kyne, Velký Vůdce v zamyšlení, jak dát lidem najíst, když nic není, atd. atd.

Ale náš bulvár je také monotématický. Objevuje se tam stále dokola několik tzv. celebrit. A těm radí: „Iveto, vrať se!“ „Iveto, přestaň pít!“ „Helena na dně!“ Já jsem si pamatoval Yvettu Simonovou, ale ta že by pila? A ještě se píše s tvrdým Y. Samozřejmě, že o tuto dámu se nejednalo, ale o dříve mladici, co zpívala s podobným mladíkem jménem Sepéši, který jatý svou slávou měl dojem, že zastaví svým autem vlak. Nezastavil... Nevím, čím se ta dáma dnes živí, ale zpěvem to asi nebude. Zato jsou jí plné plátky v čekárně u lékaře. A tak jsem se dozvěděl, že pije, že její dítě, které má s normalizačním hudebníkem Štaidlem, snad vychovává někdo jiný. A také jsou tyto časopisy plné jakési Agáty Hanychové. Tak u té už vůbec nevím, kam ji zařadit. Dozvěděl jsem se, že jí maminka zakázala plastiku poprsí, také jsem se dozvěděl, že nebyla na jakési manifestaci, kde byl i Václav Havel. Ona tam nešla kvůli tomu, že by jí tam někdo prý poznal. No, abych pravdu řekl, já bych ji určitě nepoznal. A ještě, že chudák pan prezident neměl ten strach, jo, kdyby byl tak známý jako Agáta, to by bylo jiné, ale téměř neznámý Havel a vedle něj „slavná“ Hanychová, ani se jí nedivím, že měla strach, že by ji davy jejích fanoušků ušlapaly. Bohužel, absolutně nevím, čím se ta dáma proslavila - kromě toho, že vymetá různé mejdany, kde se nechává fotografovat. Vzpomněl jsem si na výrok Yvonne Přenosilové v Dementi, nejlepším pořadu, který byl kdy v našich televizích uveden, kde řekla: „Ať si zajede za hranice, deset kilometrů za Aší nikdo netuší, kdo to je!“

A tak se tady vytváří svět pochybných pseudocelebrit, které jsou o sobě skálopevně přesvědčeny, že jsou úžasné a všichni je sledují. Pamatuji si, jak jsme se v Anglii jednou bavili o Lady Dianě. To bezesporu mezinárodně známá celebrita byla. Ale i tak její zásluhy byly víc než pochybné. Když na pár dní zmizela z titulních stránek novin a časopisů, honem udělala nějaký malér, aby se o ní psalo. Nebo v lepším případě zbuzerovala letectvo, aby ji dopravilo do Jugoslávie, nejlépe do Sarajeva, kde se v té době bojovalo. Velitel její ochranky z toho zešedivěl. Na bezpečně chráněném nádvoří hotelu přistál vrtulník s Lady Di, ta vystoupila v neprůstřelné vestě a v helmě, napochodovala k připravenému převrženému a rozstřílenému autobusu, kam ji přivedly pečlivě prohlédnuté, patřičně umazané a prověřené děti, které si vzala na vteřinu do náručí, připravení fotografové rychle nafotili „hrdinnou“ Lady Di, ta velmi rychle zmizela zpět ve vojenském vrtulníku a druhý den celý svět obletěly fotky, jak se Diana nebojácně procházela se sarajevskými dětmi po městě sužovaném odstřelovači. Náš slavný válečný fotograf Kratochvíl jednou upozornil na ten autobus, u kterého se nechávaly fotit různé osobnosti, ano byl to stále tentýž a bylo to samé nádvoří hotelu, prostě divadlo!

Vlastně neukojitelná touha po slávě, byť za cenu ostouzení královské rodiny, se jí stala osudnou. Aby na sebe opět upozornila, nechala zorganizovat honičku po pařížských ulicích s novináři. Její řidič byl bohužel opilý. Všimněte si, že nikde se v dojemných článcích o tom, jak ji uštvali senzacechtiví novináři, nepíše, kam a proč v noci jela! To byla pečlivě zorganizovaná akce samotnou princeznou a jejím štábem. Že to dopadlo špatně, je jednoznačně vina řidiče.

Mám rád pořad „Všechnopárty“. Je to většinou kultivovaný zábavný pořad, kam si Karel Šíp zve různé lidi, které spojuje jedno téma. Nedávno jsem koukal na pořad na téma „svět muzikálů“. Já sám na muzikály nechodím, není to šálek mého čaje, jak se říká. Když vypukl muzikálový boom v polovině devadesátých let, nebyl jsem ani já ušetřen a synek mě přesvědčil, že s ním musím jít na Draculu. Už tehdy jsem poznal, že jsem tam neměl chodit. A to prý tento byl ještě z těch lepších! Nejenom, že se mi to nelíbilo, ale konec korunoval dílo, jak se říká. Po představení v podzemním parkovišti Paláce kultury jsem se vytáčel se svým autem a najednou piští brzdy - málem do mě vlétl tuším mercedes a za volantem seděla již výše zmíněná „celebrita“ Iveta Bartošová, která, ač neměla přednost, měla dojem, že ji má. „Uhni, ty kreténe!“ zařvala ta krasavice, představitelka kohosi v tomto muzikálu. Tak to bylo mé první a doufám že i poslední setkáni s muzikálem.

Ale zpět k televizi. Tam byla zpěvačka se slavným jménem Absolonová. Chudák pan profesor Absolon, nestor všech speleologů, ten kdyby viděl a slyšel její projev, asi by se nechal přejmenovat na Nováka. To bylo něco neuvěřitelného! Ta dáma neustále koulela očima jak Spejbl, nesmyslně rozhazovala rukama a jejím nejoblíbenějším slovem je patrně prdel, neb toto slovo a jeho odvozeniny neustále používala. Kromě toho polykala polovinu slov, takže jí ani nebylo dost dobře rozumět. Proboha, snad herečka musí umět vyslovovat, ne? Asi ne. Nikdy jsem ji zaplaťpánbůh v žádném spektáklu neviděl a jistě ani neuvidím. Zato jsem ji jednou jedinkrát slyšel naživo zpívat někdejší hit Evy Pilarové „Popokatepetl twist“, kdy tato dáma vydávala jakési mečení s tím, že to je zpěv.

Dalším muzikálovým zpěvákem byl kdosi, kterému se říká Druid. Nebo Noid nebo tak nějak. Ten byl stejně afektovaný jako předchozí dáma a měl i stejnou vadu řeči: nebylo mu vůbec rozumět. Do jazyka Karla Högera to mělo asi tak daleko jako já do štíhlého blonďáka! Toho pána jsem naštěstí nikdy neslyšel zpívat, mluvené slovo stačilo. Ještě jedno měli oba zpěváčci společného: nebetyčné sebevědomí a přesvědčení o vlastní dokonalosti. Třetím muzikálovým zpěvákem byl Roman Vojtek. Ten proti nim nejenom že dokázal formulovat své myšlenky, ale také normálně a srozumitelně vyslovoval. Zajímavé bylo, že když mluvil tento skutečný herec, tak Absolonová mu do toho neustále skákala svými „vtipnými“ šprochy. A když přímo neskákala do řeči, tak alespoň mávala rukama, že to někdy až vypadalo, že v divadle Semafor, kde to bylo natáčené, mají snad mouchy nebo komáry a ona se je snaží odhánět.

Po tomto pořadu jsem nabyl skálopevné přesvědčení, že dělám dobře, když ignoruji muzikálovou scénu. V televizi platím jenom koncesionářské poplatky, ale za takové „herce“ ještě platit vstupné?

Moje maminka milovala operu. Jednou jsem s ní byl v Národním divadle na Figarově svatbě. To byla tak neuvěřitelná inscenace, že nás s maminkou vyvedli! Od začátku maminka poposedávala, když zpíval pěvec Kocián, a špitala mi: „Je to vůbec možný, jak zpívá falešně, vždyť to tahá za uši!“ V jednom místě vyzývá Figaro hraběte Almavivu, kterého hrál zmíněný Kocián, aby své vyznání zazpíval, umí-li. Nato má předobrá matka vstala a zvolala na celé Národní divadlo: „Proboha, jen to ne!“ A už jsme šli. Bylo to v době, kdy o obsazení v ND rozhodoval Přemysl Kočí, a tak rozhodovaly jiné, než pěvecké kvality. Takže v době vlády jedné strany se podobní rádoby zpěváci dostali až do Národního divadla.

A tak v našich muzikálových teátrech vystupují neumětelové, které by nezaměstnali v ani v newyorském předměstském klubu, ale tady se oni sami považují za hvězdy. A ten vyumělkovaný svět celebrit kolem nich vytváří bulvár.

***********

Knihy si můžete objednat zde