Když mi bylo třiatřicet, rozhodla má žena, že protože jsem tlustý, tak potřebuji pohyb. V té době organizoval kapitán Fiala, řečený Fidla, výcvikový lyžařský zájezd na chatu ČSA do Rokytnice. Moc se mi tam nechtělo: já mezi piloty a stevardky, no, to se budu vyjímat! Ale pak mi nahrála náhoda a já jsem koupil za 100 Kč lyže i s botami u nás ve vinárně ve Vršovicích od jednoho hosta, co neměl na zaplacení, a protože se vracel z hor, měl tam lyže s sebou. „No, tak jo, tady je stovka a já si vezmu lyže.“

Aby bylo jasno, cena odpovídala kvalitě. Lyže byly původně vybaveny vázáním kandahár, ale někdo ho vyměnil za ruskou kopii Markeru, jaká moderna! Boty byly kožené, téměř kotníčkové. No, ale lyže to byly. Jako lyžařské kalhoty a bunda mně posloužil aratex, zimní oblečení, které jsme fasovali na letišti. Pod vznešeným a cize znějícím názvem se skrývaly vyvatelínované kalhoty a bunda, co nosili bagristé, prostě jsem byl za fešáka, jako obvykle.

Odjezd byl od paláce Vltava, kde jsme nastoupili do autobusu a já jenom koukal, jak stevardky, které si koupily zimní oblečení v Kanadě a ve Státech, jsou za krasavice a já ... za bagristu. Na závěr nastoupila vyfénovaná zářivá blondýna, která přehlédla autobus jako nezajímavou krajinu a sedla si dopředu. „No, tě buh, to bude zase týden v háji, s takovejma, no to si užiju, do čeho mě to ta má žena uvrtala, že já blbec na to skočil!„

Najednou, kde se vzala tu se vzala, začala autobusem kolovat láhev vodky a potom další, pak rum, potom kyperský koňak a další a další. Když jsme projížděli Jičínem, tehdy ještě nebyl žádný obchvat, ta vyfénovaná blondýna tančila mezi sedadly a zpívala sprostonárodní písně o tom, jak tady máme Inda, kterej když ho vyndá, tak mu…., Anča bubnuj! Prostě, všechno bylo jinak!

Já jsem se přihlásil do oddílu začátečníků, protože jsem byl naposledy na horách na devítiletce. Spolu se mnou se tam přihlásila také má žena. Protože se začátečníky se nechtěl žádný z machrů, kteří přišli oslňovat stevardky, zahazovat, dostal nás na starost Ferda Gut, který opravoval na letišti auta, ale jezdil na lyžích závodně a měl trenérské zkoušky. Ten člověk měl boží trpělivost! Takové antisportovní dřevo jako jsem já dokázal naučit lyžovat. Pravda, trochu znejistěl, když nám večer vysvětloval, jak máme mít zafixované kotníky v komínech, v lyžařských botách, a já druhý den při nácviku obloučku ztratil lyži i s botou a dojel v ponožce. To ho trochu zmátlo. Také mé lyže Artis se stromečkem ve znaku se mezi lyžemi světových značek vyjímaly: „Ty vole, tos sebral v Jilemnici v muzeu, na tom jezdil ještě Hanč nebo Vrbata, ne?“ Pak mi půjčil své boty, které měl navíc. Přeci jenom mu přišlo líto, abych dojížděl v ponožkách.

No a tak jsme začali pomalu kroužit obloučky a na náš oddíl se začali nabalovat další adepti, ne, že by přestali umět lyžovat, ale zatímco pokročilí jenom machrovali, u nás začátečníků byla sranda. Trenér holkám dával za dobře nacvičený prvek polibek a mně panáka v bufáči u vleku. Podél svahu jsme měli ve sněhu zakopané svahové láhve na otupení strachových buněk. Po výcviku jsme šli celý oddíl do grilu, který byl v Rokytnici na náměstí, na večeři a trenér tam s námi dělal rozbor. Někteří piloti se domnívali, že letušky jsou na horách za účelem erotického vyvádění. Jaké bylo jejich zklamání, když jsme vyhlásili, že sex je zábava chudých a bohatí mají na pití. Takže, když se někdo zamknul s nějakou děvou na pokoji, po právu jsme se domnívali, že dočasně zchudnul a strkali jsme mu pod dveřmi peníze, aby nemusel být chudý… A náš trenér Ferda dostal ještě šílený nápad, že budeme kontrolovat hygienické rozestupy!

Zájezd na hory se po všech stránkách vydařil a dokonce mě Ferda naučil lyžovat, což myslím byl nadlidský výkon.

Mé lyže Artis se hodily výtečně k stání na místě, jak řekl jeden odborník, na ježdění prý rozhodně nebyly, ale já jsem se na nich vyblbnul, kromě toho na pořádné technice se naučí lyžovat každý blbec. Artiskám mohou konkurovat jedině lyže mého bratrance „Luciperski“, neboli Luciperky, což jsou lyže neznámého původu opatřené vázáním typu kandahár a jak říkal bratranec byly to poloběžky-pololežky.

„Hele, nabízel jsem to našim mladým, když jeli na hory, ale panáček se frněl, blbec, že prej nejsou dost dobrý. Frajírek, marně jsem mu vysvětloval, že když si dá vázání s horním tahem, tak v nich může běhat jak na běžkách. No a když přehodí péra na spodní tah, tak si na nich může klidně i rozbít hubu - proto pololežky, že sebou flákneš. Takovou šanci hned tak mít nebude. To sou fakt ostrý lyže! Kam se na moje Luciperky hrabou Elany nebo Fischery!“

Pamatuji si, když za našeho mládí bratranec Todor obul obávané Luciperky a vyšlapal od nás kopec přes Kotkovic pole až do Břevnova na Ladronku, tam přepnul na spodní tah a ve vejci sjel až dolů k černému baráku. Ne nadarmo si Todor na své lyže namaloval červené plameny na žlutý podklad! Na Luciperkách ho nedohnal ani můj táta, který měl lyže švýcarské provenience s bambulkou na špičkách a byl na ně patřičně hrdý. Ty si koupil v roce 1936 ve Svatém Mořici a ve své době to byla marka, ale na Luciperky neměly. Todor předváděl na Kotkovic poli odvážné kristiánky a telemarky a já za ním jel na sáňkách ze všech nejlepších, na housličkách. To byly malé sáňky, které měly sedátko ve tvaru houslí. Byly velmi staré, asi po mé mámě. Protože jsem neměl na čem sáňkovat, táta opatřil skluznici novou pásnicí, kterou mu vyrobil pan Málek. Ten měl v Práchnerce dílnu na autopéra, ale uměl všechno, a tak opatřil skluznici sáněk nějakou zvláštní ocelí, že jsem je měl absolutně nejrychlejší. Všichni kluci mi je záviděli. Když jsme jezdili Třístoličnou, kolem Sběrných surovin, rychlejší byli akorát kluci, co měli boby.

Ulice Na vršku a Nad Klikovkou kříží ulice Pod Klamovkou, která končí na Pobělohorské. Je to ulice z prudkého kopce a jak křižuje zmíněné ulice, které jsou po vrstevnici, tak je to jako v San Francisku, takové malé, české San Francisko. Protože v době mého mládí nebyl žádný automobilový provoz, tak jsme tu ulici v zimě polévali vodou a pak jsme v noci na ní sáňkovali. Dosahovali jsme neuvěřitelných rychlostí. Poslední úsek jsme museli téměř celý brzdit, protože Pobělohorská byla už tehdy frekventovaná. Jednou Pepík Baštář, který byl starší než my, vzal boby a nahoře se rozeběhl. Na každé křižovatce letěl vzduchem, jakou měl rychlost, jenomže, nevím proč, dole nebrzdil. Na Pobělohorské ulici jela vétřieska s kládami. Pepa měl takovou rychlost, že prolétl mezi zadními koly véesky a koly vleku! Vletěl do Klamovky, což je park. Zkoprnělý řidič zastavil a byl si stoprocentně jistý, že přejel kluka. Koukal pod kola, ale nikde nikoho neviděl. Pepa byl schovaný v houští za trafikou, která tam tehdy stála, a ani nedutal. Řidič několikrát obešel auto se slovy:“No to jsem blázen, dyk já sem toho kluka přejel, tak kde sakra je?“ Popojel, protože se domníval, že ho má pod koly, ale ani tam nic nenašel. „No to se mi asi něco zdálo, už blbnu!“ Uprostřed kopce jsme stáli my, neméně vyvalení, že se Pepík musel zabít, všichni jsme viděli, jak mizí pod autem.

Když véeska odjela, vylezl Pepa ze svého úkrytu a mával boby nad hlavou: „Ste si mysleli, že sem mrtvej, co? Na mě si nepřídou, to sem borec, co? Já jsem prďoch, tleskejte!“ Měli jsme radost, ale šok to byl tak velký, že jsme ten den skončili a šli raději domů. No a Pepa se potom stal policajtem, protože sám nejlíp věděl, kam to až může vést, když člověk kraví….

Jo a do Rokytnice jsem jel znovu až po dvaceti létech právě s tou blondýnou, o které jsem psal, co zpívala nemravné písně a tančila v autobuse, a už je to deset let, co jsme spolu. Inu, hory a sníh sbližují! Jak říkal náš trenér Ferda: „Lyžnici jsou národ družný!“

Napsáno v letním horku