19.4.2024 | Svátek má Rostislav


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 106

20.7.2010

Mám rád písničky Leonarda Cohena. Když jsem prvně slyšel Suzanne, tenkrát v české verzi, miloval jsem v té době Suzanne, ovšem to byla Španělka (o své lásce píše autor zde a zde - pozn.red.). Tenkrát mě jeden španělský kamarád přeložil český text do španělštiny a já jsem jí to jako vyznání lásky poslal. Netušil jsem tehdy, že existuje nějaký originál od kanadského zpěváka. Samozřejmě jsem netušil, ani jak ten originál vznikl. Že se Leonard Cohen zamiloval do manželky svého nejlepšího kamaráda, ale bylo to silnější než jeho vůle, prostě láska jako hrom, která si nenechá poroučet a všechny racionální důvody, proč to nedělat, letí stejně jako tašky s nákupem na chodník. S kamarádem se nadlouho rozešel a po vztahu zůstala jenom tato písnička. Kéž bych také dokázal ze všech svých potrhlých vztahů vytěžit alespoň jednu jedinou takovou básničku, jako je text této písničky! Prostě nejsem Cohen!

Suzanne mě tehdy poslala singl, kde byl originál této písničky. V té době jsem neuměl tak anglicky, abych to ocenil, ale Cohen je takovou osobností, že i přes jazykové bariéry ho člověk poslouchá a ani nedutá.

Léta plynula a já jednou čekal v Kanadě na mou současnou Zuzanu a jak to už na letištích bývá, šly tam v kavárně v televizi klipy. Najednou jsem zpozorněl - Leonard Cohen zpíval skvělou píseň Closing time (Zavíračka) o končící noci v hospodě. Neuvěřitelně krásná písnička o atmosféře a pocitech člověka, který je v hospodě, kde se hraje až do konce. Připomnělo mi to mé setkání s neznámou holkou v Mánesu, o které jsem psal. Ta měla tak nádherné oči, že když jsem nad ránem ve své posteli zavřel ty své, ty její jsem viděl. Už jsem ji nikdy potom neviděl. Všichni už šli domů a já s basákem kapely jsme ještě dopíjeli svoje drinky. Sedělo nás tam už jenom pár. Sál byl už prázdný, ale nám se ještě nechtělo. Okna na Vltavu byla otevřená, ale smrad z cigaret a potu tanečníků se stále ještě přetahoval s čerstvým vzduchem. Ona byla mladá, mně bylo skoro o čtyřicet víc, ale přesto jsem měl v tu chvíli pocit, že bych mohl létat. Naštěstí jsem neměl tolik vína v hlavě, abych se nějak vnucoval, držel jsem se zkrátka, rozum zvítězil. A ona nejspíš nebude gerontofil. Ostatně já taky nemám „sexy mozek“, ten má jenom málokdo. Atmosféra večera, skvělá muzika, dobré víno, to vše zavinilo, že jsem se dočasně zamiloval. Prosím pěkně, zcela nevinně, ona o tom neví a vědět nikdy ani nebude. Ráno, když jsem po tanci rozbolavělé tělo donutil, aby vstalo z postele, všechno vyprchalo. Seděl jsem na kraji postele a koukal do zrcadla na toho škaredého tlustého chlapa, který se na mě díval krhavým okem. A byl jsem zpět v realitě. Když se ženská ráno probudí a vedle ní v posteli leží něco, co vypadá jako obtloustlý rozzuřený rozcuchaný Einstein, to dokáže přežít jenom ta která má k člověku opravdu silný a dobrý vztah Ale to chvilkové a zcela neškodné pobláznění stálo za to. Člověk má dojem, že to s ním ještě není tak špatné. A to je dobře!

Na planes.cz dostali dopis od jedné holky, že by se chtěla se mnou spojit. A tak jsem dostal mail od jedné krasavice, kterou jsem dobrých dvacet let neviděl. Seznámil jsem se s ní před třiceti lety, když měli maturitní večírek u nás ve vinárně. Já tam šel jenom na svou obvyklou skleničku vína a najednou jsem koukal, že tam v čele stolu, u kterého seděly samé pěkné holky, sedí kolega z práce. Byl tam jak paša v harému. Zeptal jsem se ho, co tam dělá, a on, že holky slaví maturitu a že ho vzaly s sebou. Tak jsem je pozval k nám domů. Byl z toho fajn mejdan. Mě tam zaujala jedna zrzavá holka. Nejenom, že měla nádherné přírodně zrzavé vlasy, ale byla ještě něčím pozoruhodná. Něčím mě přitahovala. Nemělo to nic společného s erotikou, ale ta holka byla prostě fajn. Bylo to v době, kdy Kroky Františka Janečka opanovaly naše media a kolotočář slavil své velké entrée. My poslouchali Tinu Turner a Rollig Stones. Nosily se „mrkváče“ a jiné hnusy. Tehdy jsem jí řekl: „Když přijdeš v minisukních, máš u mě flašku rumu!“ „A proč bych nemohla chodit v mini?“ Upozorňuji, že to bylo v časech, kdy minisukně nosily jenom štětky a doba byla tak upnutá, že každý, kdo vybočoval z řady, byl ztrestán jako antisocialistický živel. Policajti nosili nůžky a pořádali noční hony na nás vlasaté. Chodili zásadně jenom v trojicích, až jsme si z toho dělali srandu, že jeden umí psát, druhý číst a třetí hlídá dva nebezpečné intelektuály! Když tito „odvážní“ muži zákona potkali samotného kluka, který měl dlouhé vlasy, vrhli se na něj, dva ho drželi a třetí ho stříhal. Když jsme byli v početní převaze, tak se zmohli maximálně na vtipný pokřik , že jsme máničky. Případně jeden debil, který bydlel u nás v ulici za mnou, řval: „Honzo, běží za tebou holič!“ Tak si vybíjeli své komplexy ti, co si dnes užívají výsluhu a dobrý důchod. Je to jistě zasloužené za tak „nebezpečnou“ službu.

Ta holka byla opravdu praštěná a skutečně jednou přišla v minisukni tak krátké, že ji měla, jak se říká, „jako okruhovou kapotáž, těsně pod vejfuk!“ Dlužno podotknout, že z té sukně jí čouhaly krásné dlouhé nohy. Vyhrála láhev rumu, kterou jsme ještě ten večer ztrestali, a ona zůstala přes noc, protože být nametená a ještě se v super minisukních potulovat po Praze bylo v té době velmi nebezpečné. Druhý den ráno se nasnídala a odešla. Pak jsem ji dlouho neviděl a od kolegy z práce jsem slyšel, že s rodiči emigrovala do USA. Po roce devadesát se objevila v Praze. Musel jsem konstatovat, že to je stále pěkná ženská.

Ona byla nejenom pěkná a střelená, ale měla, pro mě nepochopitelného, koníčka - matematiku! Té se věnovala v Americe, kde ji vystudovala na vysoké. Matematička, ale žádný „kyberneťák“ nebo utrápená „intoška“, holka krev a mlíko.

Když jsem ji viděl naposledy v Čechách, tak byla u nějakých příbuzných a jela tam autobusem z Florence. Ale to byla Florenc z počátku let devadesátých, kdy se kolem autobusového nádraží vyrojilo bezpočet různých, spíš by se dalo říct hrůzných restaurací a výčepů. Já byl po noční a ona čekala na autobus. Dali jsme si na takové zahrádce u oblouku viaduktu ranní kávu. Ona mi něco vyprávěla, už si ani nepamatuji co, a najednou povídá: „No a já nosím tanga“ a než jsem ji stačil zabrzdit, tak si stáhla kalhoty a na celý Karlín vystrčila nahý zadek, který zdobil jenom nevinný trojúhelníček nahoře. Místní opilci, kteří si tam dávali své první ranní pivko, nevěřili svým očím! Někteří dokonce ani nestačili zavřít svá ústa, a tak jim pivo z nich vytékalo na špinavá, propocená trička.

„Co je, to jste ještě neviděli zadek, nebo co?" řekla, sedla si a vyprávěla dál. Matematička. No a teď se mi zase ozvala, téměř po dvaceti letech. Upozornila mě, že je praštěná stále stejně, že akorát trochu nabrala. No a tak jsem zvědavý, jestli v Praze zvedne telefon a zavolá. Protože praštěných krasavic je málo, měl by to být zákonem chráněný druh!

*******
POZVÁNKA:
Dne 6.8.2010 v 18.00 hodin v Multifunkčním centru (nad hasičárnou) v Křižanech (cestou z Liberce na Ještěd je odbočka na Křižany) bude autorské čtení Jana Čecha.
Všichni jsou zváni.

Pozvanka-Cech