Nastala vedra a utichla škola na Podbělohorské. Neklamná známka, že začaly prázdniny. Z dob svého mládí se pamatuji, jaký jsem měl zvláštní pocit, když jsem prošel Klamovkou, u školy přecházel ulici a viděl, jak je budova školy o prázdninách mrtvá. Na vratech do dvora, kde normálně pobíhaly a povykovaly děti, visel zámek s řetězem a dvůr zel prázdnotou. Učitelský sbor postupně odkládal obklady, které se ke konci školního roku staly nezbytným doplňkem hlavy každého pedagoga, a v rámci rekreování prchal z Prahy. Jsem si jitý, že moji pedagogové tedy ty obklady měli, protože ze mě je hlava bolet musela.

Seděli jsme se Zuzanou ve viňasu kousek od jejího bytu, když tam najednou přišla má bývalá třídní profesorka z průmyslovky: “Nazdár Honzo! Jsi to ty?“ „Ano, paní profesorko, jsem to já, sice malinko starší a tlustší, ale já. To je moje žena Zuzana a to je moje třídní profesorka.“ „Zuzano, to tedy máte partnera, to vám řeknu! Ale já jsem ho měla ráda, i když jsem z něj měla také dost šedivých vlasů, pořád jsme ho museli tahat z nějakých malérů. On a Baudis , i když jsem měla po nich ještě spoustu tříd, jak je to dlouho, co jste maturovali? Cože, čtyřicet let? To je hrozné, ale ta dvě jména mně budou znít v uších do smrti, ale blbej není, to ne!“ Faktem je, že díky „Blaničce“ a „Carevně“, což byly mé profesorky češtiny a ruštiny, jsem se dokopal k tomu, že jsem začal číst a později i psát. Vím, že jsem ve svém vyprávění již vzdával hold svým učitelům, ale konec školního roku mne nutí si na ně opět vzpomenout. S profesorkou ruštiny, které jsme pro její sošný zjev říkali „Carevna“, se ostatně stýkám dodnes a rád s ní chodím, jak ona říká: „jenom na jednu skleničku“, i když se to zpravidla protáhne. Dnes, ač v důchodovém věku, je majitelkou školy designu a má stále energie na rozdávání. Náramně se bavím, když vypráví Zuzaně, co jsme ve škole vyváděli, a podle fáze večera to někdy i předvádí.

V životě jsou některé věci, které se již nedají napravit a které nás mrzí celý život. U mě je takovou to, že jsem nestačil říct svému profesorovi aerodynamiky a letecké konstrukce ing. Krajinovi, jaký je skvělý chlap a jak si ho vážím. Tak dlouho jsem se na to chystal, až ta zubatá s kosou byla rychlejší. Sváťa, jak jsme mu říkali, byl člověk s neuvěřitelným záběrem znalostí. Dalo by se říci, že byl renesanční postavou. A holky od nás ze třídy tvrdí, že to byl ještě pěknej chlap. Mě ten člověk fascinoval svou přirozenou autoritou, se kterou dokázal hravě zvládnout i takového šíleného puberťáka, jakým jsem byl já. Jenom se na mě podíval se svým typickým úsměvem a já ztichnul a přestal jsem být ukrutně vtipným. Pamatuji si na naše nekonečné hovory o letadlech. A to jsem netušil, že stejný přehled má o historii a literatuře. Ovládal i několik světových jazyků. Díky příbuzenskému poměru k politikovi Vladimíru Krajinovi ho komunisté v lásce zrovna neměli, a tak ho nechali učit jenom na průmyslovce. I když jako „melouch“ spolupracoval s našimi předními leteckými konstruktéry, kteří zase na oplátku nás nechali koukat na jejich práci, a Vlček, šéfkonstruktér Aera Vodochody, nám dělal oponenta při ročníkových pracích.

Na technologii jsme měli tandem Kubeš - Vašíček. Tito pánové spolu napsali učebnici tohoto předmětu. Kubeš byl velice výbušný a aby se vytočil, stačilo opravdu málo. Nikomu neublížil, ale to jsme zjistili až po maturitě. Při hodinách pouštěl blesky a neustále řval, že nás nechá všechny propadnout. Měl jistou nedostatečnost a tou bylo, že při tom, když se vytočil, což byl setrvalý stav, si frkával. Říkalo se, že za Pražského povstání měl průstřel plic a že to má od toho. My jsme mu říkali „dýslák“, podle toho, jak si nákladní auta se vzduchovými brzdami odfukují, když jsou vzdušníky (zásobníky vzduchu) plné. Tento profesor chodil v hnědém dlouhém plášti, lhostejno, jestli byla zima nebo teplo. Ten za ním vždycky vlál. Na nohou nosil komisky, což byly hnědé tenisky z vojenského výprodeje v Kotcích. Nikdo si nepamatuje, že by měl někdy na sobě něco jiného. Při maturitě se s kolegou Vašíčkem přetahovali o kandidáta vysvědčení dospělosti: „Puč mi ho, tys ho měl už dost dlouho, teď je můj (frk), teď je můj (frk)!“ „Ne, já bych ještě chtěl, aby nám tady pan Čech ještě popsal….“ „Ale né, on teď bude určovat podle zubů, co je to za nástroj (frk), že jo?“ „Já nevím pane profesore, to se musíte dohodnout mezi sebou.“ „Vidíš, on neví (frk), on neví! Tak ho netrap!“ A tak se dohadovali mezi sebou a já tam stál jak tydýt a čekal, co ode mne budou vlastně chtít. Takhle na sebe řvali, Carevně tekly slzy a komise se náramně bavila. Nakonec předseda maturitní komise řekl, že to snad už stačilo, že považuje otázky za zodpovězené. Já odevzdal kus frézky, který jsem držel celou dobu v ruce, a odnesl jsem si papír, kde jsem měl namalovány všechny úhly zubů nástroje, o kterých jsem neřekl vůbec nic, protože mě vůbec nepustili ke slovu. Po skončení maturit jsem stál na chodbě s Rudanem Baudisem a najednou mě někdo praštil vši silou do zad: „Dobrý (frk), dobrý, ne? To sme to s nima skouleli (frk), co? Hovno slyšeli, hovno slyšeli (frk) a máte to za dvě, vy blbci!“ řval „dýslák“ na chodbě, otočil se a zmizel, jenom ten plášť za ním vlál. Tak to byl ten „zlý“ profesor? Faktem je, že tím, jak pouštěl hrůzu, nás dokopal k tomu, že jsme se to naučili.

Dávno po maturitě jsem šel po Václaváku se Zorkou, svou velkou láskou. Najednou vidím, jak se ke mně řítí přes ulici známá postava ve vlajícím plášti a komiskách. „Jak se máš Čech (frk), jak se máš?“ Jak na mě z dálky řval, tak kličkoval mezi projíždějícími auty. Zora koukala, co to je za cvoka, který k nám běží. „To je můj profesor technologie z průmyslovky, je trochu zvláštní, jmenuje se...“ chtěl jsem to doříct, ale to on už řval: „Jsem (frk) doktor Kubeš (frk), profesor doktor Kubeš!“ a řítil se k Zoře s napřaženou pravicí. Ona jenom pípla: „Já jsem Zora Ulbertová.“ „Já se mám dobře, pane profesore, a co vy?“ „No, to rád slyším, to rád slyším! Čech, výtečný žák, výtečný žák!“ A jak se objevil, tak rychle zmizel. „Co to bylo?“ „To byl můj profesor, trochu cvok, ale hodný chlap.“

Na školu s námi chodilo několik cizinců. My měli ve třídě Kambodžana, který se jmenoval Tri If Kheng. Řeknu-li, že byl vyčůraný, je to velmi slabé slovo. Když měl být z čehokoliv zkoušený, tvrdil, že nerozumí. Jinak rozuměl velmi dobře a když šlo o holky, mluvil celkem plynně. Jeho maturita byla správná groteska. Škola dostala pokyn, že musí odmaturovat, a tak se Blanička (profesorka češtiny) a Carevna dohodly, že ho tou maturitou protáhnou. „Khengu, nauč se Čapka, budeme tě zkoušet z Čapka. Nauč se, co napsal, alespoň něco a pak jednu věc si přečti, nejlépe nějakou povídku, ty jsou krátké.“ „Jo, jo, to nejni problém, naučim, naučim.“ Došlo k maturitám a obě profesorky se ho ptaly jestli se něco naučil, jak se domluvili. „Jásně, umim, všechno umim!“ Když nám to nedávno Carevna vyprávěla, řehtali jsme se i po létech: „Tak Khengu, co sis vytáhl za otázku?“ „Čápka!“ „Tak máš přípravu?“ „Jo, mam.“ „Co napsal Karel Čapek? Co o něm můžeš říct?“ „Hamleta!“ „No, to sice nenapsal on, to napsal někdo jiný, ale začátek bys měl dobrý, jak je to s těmi povídkami?“ řekla profesorka češtiny a ruštinářka, která dělala přísedící, vstala a významně ukazovala na kapsu na svém saku. „Á jedna kapca, á druhá kapca, že jo? Jedna kapca je povídka a druhá kapca je taky povídka, ta celá kníha je povídka. Čapek, největší spisovatel a nejoblíbenější. Němci ho praštili, až umřel. To moc špatný, lidi smutný a dodnes smutný, on dodnes mrtvý!“ A tak odmaturoval z češtiny podivný student, který nakonec pracuje v Mexiku v jedné restauraci, kde , jak sám říká, dělá indiána.

Asi jediným kantorem, kterého jsem upřímně neměl rád a on mne také ne, byl profesor matematiky. Hubený vysoký muž, většinou pod vlivem alkoholu. Nemám nic proti alkoholu, mám vše proti závislosti (i když, musím přiznat, kdybych měl být učitelem, asi bych se také po čase vrhnul na pití). Ten se sebral uprostřed hodiny a z ničeho nic řekl: „Zapomněl jsem si v kabinetu šestibokou versatilku, buďte tady tiší!“ A odešel na pivo. Chodil do kabinetu na lahváče, nebo, když neměl, tak k Jakubovi, což byla restaurace za rohem. Jednou mi řekl: „Čechu, máš ty vlasy jako naondulovaná kobyla, nebudu tě zkoušet, dokavád se neostříháš!“ A skutečně mne nezkoušel a ignoroval mě. Moje maminka musela jít do školy, aby ukázala, že vlnité vlasy máme v rodině, že si je opravdu neonduluji. Byl šedesátá léta a dlouhé vlasy byly pro některé lidi téměř zločin. Doporučil mi, abych chodil na doučování k jistému profesorovi matematiky, který učil na druhé průmyslovce v Masné. To byl jeho kamarád z hospody a měl stejný vztah k alkoholu jako on. Ten buď spal, anebo blábolil opilecké hovadiny, takže jsem považoval za vyhozené peníze k němu chodit. Nakonec mne matematiku naučil jeden student, který bydlel na Strahově na kolejích a byl opravdu dobrý. To ovšem nemohl přenést přes srdce můj profesor, že jeho kámoš nemá kšeft, a tak jsem skončil až u toho, že jsem požádal ředitele školy o přezkoušení před komisí, což tehdy šlo. Nakonec mne po téměř dvouhodinovém zkoušení musel nechat projít.

Tak jsem u příležitosti konce školního roku vzpomněl svých profesorů. Mám dojem, že podceňování tohoto povolání je neskutečným hříchem naší doby. Pedagogové mají ohromný vliv na formování lidí a budou-li na školách kvalitní vyučující, dostanou mladí lidé dobré životní zásady a příklady. Což ale platí i naopak.

***********

Knihy si můžete objednat zde