Proč z druhého kopce? Protože Praha se skládá z několika kopců. Na jednom je Hanspaulka, rodiště pražského blues. Na druhém, na kterém je Strahovský stadion, jsem se narodil já, který jsem zatím ničím podstatným nepronikl na veřejnost, z druhé strany Plzeňské ulice je kopec, kde je Mrázovka, na níž bydlí pan Neff, zakladatel Neviditelného psa. Samozřejmě, můžete namítnout, že Vltava, Botič a další pražské toky vytvořily mnoho dalších údolí a tudíž i kopců, protože kde je dolík, musí být i zákonitě kopec. Ale odtamtud nikoho neznám, tak jsem se soustředil na ten svůj kopec.

To, co byl Houtyš pro Dejvičáky, je pro nás Klamovka. Klamovka na rozdíl od Houtyše stále funguje, na hanspaulskou hospodu mohou Petr Šabach a dejvický bard Ivan Hlas jenom vzpomínat. Tím, že žiji léta s holkou z Dejvic, jsem se sice dopustil jisté mesaliance, ale kdybychom se my, Smíchováci uzavřeli jenom do sebe, mohlo by časem dojít k takové duševní degradaci chovu, že by se neprodávaly cihly na bydlení pro duševně postižené děti, ale rovnou by se vybíralo na Smíchováky. Dopadlo by to s námi jako s jistou oblastí ve Švýcarsku, o které mně vyprávěla jedna stevardka, která tam léta žila, tedy ne v té oblasti, ale ve Švýcarsku. Tato oblast je přes zimu dlouho odříznutá od civilizace. Švýcaři, známí kolenovrti, neholdují alkoholu ani jiným neřestem, protože to stojí peníze. Celou zimu se věnují nejlevnější lidské zábavě, po které zůstanou pouze děti, a je-li to mezi příbuznými, žádní Einsteinové to nejsou. Tak by to dopadlo i se Smíchovákama, kdyby se nespustili s ženskými z jiných částí Prahy.

Bydlím v domě, který postavil můj děda v roce 1926. V takovém domě, kde člověk stráví dětství i dospívání, je každý kout domu i zahrady spojen s nějakou vzpomínkou. Můj děda byl bezvadný člověk. Vychovával mě a mou starší sestru velmi svérázně. Sám byl velice vzdělaný a sečtělý. Velmi brzy nám přestal před spaním vyprávět pohádky. Nahradil je něčím daleko zajímavějším, začal nám vyprávět wallaceovky, detektivky, které si sám přebásnil po svém. Nejvíc jsem jeho vyprávění miloval na podzim nebo v zimě, kdy byla brzo tma. To jsme leželi se sestrou a mým životním kamarádem Šubánem na stole v obývacím pokoji, svítila jenom stojací lampa, v krbu praskalo dřevo a žaluzie na teplovodu tajemně cinkaly. Děda nám loupal jablka a při tom nám vyprávěl. Byl nadán od pánaboha vypravěčským talentem a asi by se Wallace divil, co napsal, ale my jsme byli tak napnutí, že jsme potlačili veškeré úkony tělesné, a já, i když jsem od přírody ukacanej, jsem ani nedutal. Faktem je, že někdy u nás musel Šubáno i přespat, protože se bál jít domů kolem Klamovky, což je prastarý park, který založili Clam-Gallasové, a tak tam muselo zákonitě i strašit. Já byl jenom rád, protože spal u nás v pokoji na matracích na zemi a my jsme mohli do nekonečna rozebírat, jak to v té detektivce vlastně bylo.

Můj děda byl naprosto bezvadný člověk a já jsem ho miloval. Měl dvě vysoké školy, navrhoval domy i interiéry, za první světové války sloužil na jediné bitevní lodi c. a k. námořnictva jako vedoucí party opravářů. Vyprávěl mi neuvěřitelné příhody z různých bitev a lhal někdy až tak, že musela moje máma zasáhnout: „Ale táto, co mu to povídáš!“ „Ty víš prd, jaký to je, když lítají granáty tak blízko, že si o ten žhavý vzduch můžeš zapálit cigáro!“ Jednou jsem ve škole slíbil, že můj děda, který se vyzná v lodích, namaluje pro oslavy velké říjnové revoluce Auroru, ale to jsem narazil. Děda, který se nikdy s ničím nenatíral, mě řekl, že tak blbou loď malovat nebude, „Ty blbové asi nevědí, že to není vůbec ruská loď, tu postavili Angličani a nepovedla se jim, tak byli rádi, že jí prodali Rusákům. Jediná bojová plavba, které se zúčastnila, byla Bitva u Cušimy, kde to Rusáci pros… a Aurora tam byla internovaná. Ještě stačili prochlastat kasu, a tak jim došly peníze ještě než tam dopluli a neměli prachy na uhlí, tak zkejsli někde v Africe, než tam carskej kurýr doručil peníze, jó v Rusku, tam byl vždycky bordel.“

Tak takovou jsem měl výchovu, pak jsem to nemohl nikam dotáhnout. Zase jsem si ale užil spoustu legrace. Když jsem šel s dědou v neděli do cukrárny ke Zvolánkům, která byla na Plzeňské, všechny vysloužilé štětky, které bydlely ve staré zástavbě v Práchnerově ulici a v nízkých barácích na Plzeňské, ho zdravily: “Jak se máte pane doktore? To je dneska hezky, že jo?“ Děda jim odpovídal s úsměvem a dostalo se mi životního ponaučení, abych nikdy neohrnoval nos nad lidmi, kteří jsou na dně společnosti, nad lidmi, kteří jsou společensky pode mnou: „Nikdy nevíš, kdy se mezi nimi octneš.“

Na rohu Práchnerky bylo informační centrum, které se jmenovalo Hospoda U zeleného stromu. Tam se scházeli košířští uhlíři, řemeslníci a i ty štětky, prostě velmi pestrá společnost. Když člověk něco potřeboval opravit, což v době všemocného komunálu bylo téměř nemožné, sestoupil tři schody pod úroveň chodníku a tam našel, koho potřeboval. Já jsem tam byl několikrát s tátou, když potřeboval něco udělat na autě nebo když sháněl Leníčka, se kterým dělal plechové modely mašinek a vagónků. Úžasný svět! V neděli tam seděli ve vestách a Maruška, Zdenka nebo jak se všechny jmenovaly, byly nastrojené, kouřila se viržinka a já dostal limonádu, která štípala až v nose , táta vyřídil, co potřeboval, a když mu došly cigarety, tak si je koupil a šli jsme domů.

Raději jsem ale chodil s dědou ke Zvolánkům. Paní Zvolánková krásně voněla, krám měl žluto červený interiér s mramorovými stolky na chromovaných nohách. Paní Zvolánková měla takový stoletý elektrický mlýnek na kafe, byl tmavě červený a táta ho mnohokrát opravoval. Bylo mi divné, proč je truhlík na umletou kávu na jednom místě téměř děravý, a pak jsem zjistil, že paní Zvolánková boucháním ruky do zásobníku střásala kávu do sáčku a na jednom prstě měla masivní prsten, kterým bouchala do stejného místa třicet let, až plechový zásobník prodřela. V cukrárně si děda dal čtvrtečku červeného, mně objednal „pařížana“ a kakao. „Pane doktore, doufám, že si váš Honzík u nás objedná také svatební dort až doroste, vaší Blažence jsem ho dělala, vám ke stříbrné svatbě také, tak se těším na Honzíka a Márinku, těm udělám něco speciálního.“ (Márinka je má sestra, nikoliv děvče.) Musím říci, že se to splnilo, paní Zvolánková patřila už tak nějak k rodině.

V šedesátých létech začal u nás big beat svůj nerovný boj s dechnou a s lidovkami. Big beat byl hudbou amerického imperialismu a v Americe mlátili černochy. V zemi šťastných zítřků, kde radostná práce na vodním díle po boku švarné soudružky se neobešla bez častušky, případně lidové písně, „lebo, čo je ludové, je aj pekné“, jak říkal soudruh Viliam Široký, místopředseda vlády. Kupodivu, v takové zemi všichni mladí poslouchali Radio Luxemburg a na první magnetofony Sonet Duo se nahrával Elvis, Fats Domino, Chuck Berry, Jerry Lee Lewis a další rodící se hvězdy rock and rollu. Supraphon, jediný výrobce desek, v roce tuším 1965 vydal několik singlů, kde Pavel Sedláček, Eva Pilarová a další nazpívali anglicky rockové hity. Na tehdejší dobu to byl velmi smělý počin.

No, a my jsme chodili na Karkulky, Hells Devills a další skupiny. Tedy, abych to upřesnil, chodili ti starší z nás. Já byl výjimkou, protože když mě bylo devět, tak mě měl hlídat můj o pět let starší bratranec. Staral se o mě svědomitě, a tak mě na všechny zakázané koncerty vodil. Vypadalo to asi takto: oblékl mě jako absolutního debila, do kraťasů, špinavého trička, na hlavě jsem měl rádiovku, musel jsem vypadat jako mladší a silně dementní bratr, abych mohl sloužit jako alibi. A tak jsme chodili do Suchdola do tělocvičny na „Pajdu Vašíčka“ a také do Ořecha a do Stodůlek, nebo na Klamovku, já jsem řval se všemi ostatními: rock, rock a jenom rock and roll, skákal jsem stejně jako bratrancovi kamarádi. Ovšem bratranec se staral, abych nepil pivo, to slíbil našim, kouřit jsem mohl, ale pít alkohol nikoliv.

Moje parketa byl návrat, radiovku nasazenou jako totální déba, dokázal jsem i opravdu pofňukávat, dokonce i nudli jsem kolikrát vypustil z nosu. Tak jsme došli až ke špalíru policajtů a členů pomocné stráže (s pomocnou školou, jak jsme říkali my), kteří si pečlivě zapisovali občanské průkazy, aby pak mohli poslat hlášení do školy. Když viděli bratrance, jak vede chovance ústavu, tak zavolali: „Pane s tím dítětem, pojďte, ať vám ti páskové nic neprovedou!“ No a prošli jsme bez úhony. Já byl hrdý na to, že mě všichni Todorovi závidí. Všichni jeho kamarádi měli ve škole problémy, akorát on ne, on se musel starat o dementního synovce. Tak jsem se nachomýtl ke zrodu big beatu v Čechách.

Jednou, když jsme šli ze školy, skupina Hells Devills stála na ostrůvku u Klamovky, který rozděloval vozovku před křižovatkou na dva pruhy a kde byl malý svítící majáček. Vraceli se z hospody Na Klamovce, kde se koncert protáhl až do ranních hodin. Stáli na ostrůvku a zpívali rokenroly a hráli na akustické kytary a Ernouš bubnoval na plechové víko majáčku. Na Plzeňské třídě se zastavila doprava. Chodníky byli obsypané lidmi, zejména mládeží školou povinnou. Mně moji spolužáci záviděli, že se s nimi znám, když jeden ze skupiny na mě zařval “Nazdar débo, kde máš Todora?“ a já jsem byl hrdý, že jsem něco víc než ostatní spolužáci, kromě předčasně vyspělé Ivany Kleinové, která kamarádila se zpěvákem skupiny, ovšem to byla holka a to se nepočítá. Ostatně, nejvíc ze všech jsem miloval Ivanu já, akorát, že to dodnes neví a asi už jí to říkat nebudu. Nejhorší je mít komplex z neopětovaného citu. A jak to dopadlo? Inu tak, jak to dopadnout muselo. Přijeli mlékaři, jak se říkalo policajtům a klasickým „občané, rozejděte se“, toto spontání shromáždění rozehnali.