2.7.2016 | Svátek má Patricie






ČLOVĚČINY: Vzpomínky starého zbrojnoše

16.9.2014

Jak jsme se vzájemně v Klokánii poznávali.

Když jsme poprvé v roce 1968 stanuli na půdě nejmenšího kontinentu, tak to pro drtivou většinu z nás znamenalo, že jsme se octli v Terra Australis Incognita, tedy v neznámé jižní zemi. Jak jsem se už dříve zmiňoval, tak v této podivné zemi je vše naopak. Nu u protinožců, že ano. Takže jsme přistáli 7. října, tedy na jaře a navíc byl státní svátek, den volna, „Labour Day“. Něco jako 1. máj za starých dobrých časů socialismu, v tehdejší ČSSR, ale bez povinných průvodů jásajících pracujících.

Všichni jsme měli cestu plně hrazenou australskou vládou a Austrálie nepochybně dostala za pouhou cenu letenky hotové lidi. Doktory, inženýry, techniky, řemeslníky a to ne ledajaké. Lemplům se ke klokanům moc nechtělo. Drtivá většina z nás sice neuměla anglicky, ale i to měli v Klokánii zcuknuté, jak jsme na to později přišli. V davu byl průřez tehdejší československé populace, převládali sice ti mladší, ale nescházely i rodiny s dětmi a sem tam i lidi kolem padesátky a i více.

Přistání na Sydneyském International Airport. Pro starší emigranty šok, pro nás mladší dobrodružství. Nestál ještě moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když celňák významně ukázal na krabici, ve které byly naše malé kukačky, co jsme si ve Vídni za poslední šilinky koupili, tak můj první souvislý projev v Austrálii byl: „Tik tak, tik tak, kuku, kuku“. Pochopil. Byl to inteligent jako většina jemu podobných po světě. Mezi dámami středního věku nebyla nouze o hysterické záchvaty.

Ještě než jsme byli vypuštěni z transitu, tak nám byly připnuty na prsa barevné knoflíky. Někteří měli červené, jiní modré a my bílé. Australská organizace, o které jsme neměli ani potuchy. Imigrační úřad kontaktoval lidi, o kterých se kdo zmínil, že je zná a nebo je s nimi spřízněn, a dotázal se jich, zda by byli ochotni na přechodnou dobu nově příchozí ubytovat a nějak jim do začátku pomoci. A jak jsme vyšli z tranzitu, tak za zábradlím čekal chumel lidí, kteří měli také barevné knoflíky a prostě jsme každý měli najít svoji barvu. Tak jsem se po 23 letech opět shledal se svým bratrancem a tetou, sestrou mé maminky. Ti nás i s kufry naložili do velkého stejšnu a odvezli k nim do domečku na břehu krásného sydneyského přístavu Port Jackson. Svíravé pocity v oblasti žaludku, když jsme se řítili po levé straně ulice, snad netřeba popisovat.

A tak jsme se octli v zemi, kde je všecko jinak. Jak počasí, tak na silnicích, kde se jezdí vlevo. Ruština s němčinou a francouzštinou nám byly naprosto k ničemu. Nezbylo nám nic než Leninovo učit se, učit se, učit se. To ovšem mimo práce, práce a zase práce, aby bylo na chleba. Skoro rok jsem umýval nádobí a vykonával pomocné práce v kuchyni v blázinci, kde se vařilo pro 3000 pacientů. Míla balila cukr na výrobní lince v cukrovaru. Po večerech jsme do sebe hustili angličtinu ve večerních školách pro imigranty. A tak se Míla za půl roku dostala do výrobní laboratoře, byla z domu průmyslová chemička, a já za necelý rok jsem začal se strojařinou, nejprve u prkna kreslit.

Lehké to zrovna nebylo, vládl tu imperiální systém měr a vah, a tak mi nezbylo než se naučit bleskově převádět palce, libry a spoustu jiných podivných jednotek do metrické soustavy, abych měl jakous takous představu. Za čtyři roky se pak vše změnilo na metrickou soustavu a problém měli Australané, jenže naopak. V tuto pohnutou dobu jsme nevěděli nic rozumnějšího, než se začít množit a mít naše 2 kluky. Napřed Petra (1970) a pak Martina (1972). Míla pak zůstala s klukama doma a ze mě se stal provider, přesně podle zdejší anglosaské předlohy. Postavili jsme si domeček v buši v Modrých horách, kam jsme se přestěhovali v r. 1973 a mně začalo dlouhé dojíždění do práce.

Začali jsme se asimilovat. Po okolí jsme poznali nové kamarády a překvapivě hodně lidí z Československa, co přijeli zhruba jako my. Scházeli a poznávali jsme se za různých okolností, jako oslavy narozenin, Silvestry, v Sokole a nebo na českých nedělních bohoslužbách a podobně. Také jsme přišli na to, že jsme všichni trpěli takzvanými emigrantskými sny. Byly to dost nepříjemné noční můry, kdy se jeden znova octl v Československu a pak se už nemohl dostat ven. Vzbuzení a zjištění reality bylo příjemnou úlevou.

Většina z nás, utečenců ze socialistického ráje, byla však umístěna do hostelů, tedy jakýchsi přistěhovatelských lágrů, kde se začali lidé mezi sebou vzájemně seznamovat. Tato zařízení byla po Klokánii strategicky rozmístěna tak, aby snad nevznikaly přílišné koncentrace imigrantů ze stejné končiny. Pro nově přibylé „Novoaustralany“ se konaly bezplatné kurzy angličtiny, obvykle po večerech, protože kdo chtěl, tak mohl začít ihned, tedy během dvou až tří týdnů pracovat. Na čem, kde a za kolik, na to se tolik nehledělo, navíc v tehdejší zdejší společnosti byl každý na svou práci hrdý, ať už to byl doktor a nebo uklízeč a nebo pomocný dělník.

Zdejší správa pro imigraci si vybrala nové přírůstky s předpokládanou vyšší inteligencí a studijními předpoklady, tedy s univerzitním vzděláním a těmto nabídla první, pokusný „crash course“, tedy rychlokurz angličtiny, který se konal v jazykové laboratoři na univerzitě NSW. Zde se během šesti týdnů naučili tolik, že byli schopní komunikovat, a navíc se zde vytvořila nová přátelství, trvající dodnes.

Od roku 1969, kdy jsme si koupili naše první auto, patřičně ojetého VW 1200 brouka, jsme většinu volných dnů a dovolené trávili cestováním a objevováním nám neznámé země. Učaroval nám zdejší divoký buš, tak odlišný od učesaných evropských lesů, a tak naše cesty obvykle nesměřovaly k mořským břehům, ale do vnitrozemí. Prostě divočina, kde nikdy nebyla příroda lidskou rukou tknuta, a evropská kulturní krajina, kde byla každá hrouda člověkem několikrát obrácena, jsou každé o něčem zcela jiném. Není to pro každého. Buď si jeden divočinu zamiluje, a nebo stále vzdychá nad ztracenou evropskou kulturní krajinou a historií.

V srpnu 1969, tedy v zimě, objevujeme Blue Mountains, tedy Modré hory, pohoří začínající zhruba 80 km na západ od Sydneyské metropole, která už tehdy čítala 4 miliony obyvatel. Zde jsme propadli kouzlu hlubokých kaňonů a hustého buše z třetihor. Připadali jsme si jako Alenka v říši divů. Vše bylo pro nás neznámé a exotické. Rostliny, zvěř, ptáci, ryby i vůně a zvuky divočiny. Připadali jsme si jako na expedici do třetihor, akorát ti dinosauři se jaksi scvrkli na dvoumetrové varany.

Sydney má podobnou výhodu jako Brno. Je obklopena ze tří stran zelení kopcovité krajiny národních parků a navíc na poslední, východní straně, má kouzelné pobřeží Pacifiku, kdežto Brno má žírné skororoviny na jih a přes vodu jen Ponávku, Svitavu, Svratku a Prygl. Akorát rozměry jsou trochu jiné. Sydney a okolí, o kterém je řeč, má rozlohu zhruba celé Moravy. Tedy přesněji, zhruba 160 x 320 km od východu k západu a od jihu k severu.

V tu dobu jsme bydleli v Rozelle, tedy od City co by kamenem dohodil a každý volný víkend jsme mířili na západ do Modrých hor na výšlap. Nezabránilo tomu ani Mílino těhotenství, když jsme čekali našeho prvního potomka Petra. Byl konec května, tedy podzim a Míla byla už v 8 měsíci. O víkendu jsme si zajeli do Katoomby, horského městečka kolem 1000 metrů nad mořem, a zde se vydali do jednoho z kaňonů.

Vzhledem k pokročilému Mílinu stavu se nekonalo žádné slaňování, prolézání děr a plavání v tůních, ale pěkně dolů po tisícovce schodů vytesaných ve skále, projití smaragdovým příšeřím kaňonu a pak zase po jiné tisícovce schodů zpět nahoru k autu. Zde nastal menší zádrhel. Míla měla na sobě jen lehký hadřík, v Sydney bylo to ráno vlhké horko. Prudce se ochladilo, začalo funět od Antarktidy, Míla zmodrala a také začala lapat po dechu, jaksi se jí nedostávalo při výstupu kyslíku. Nakonec to dopadlo dobře, cestou jsme nerodili, kluk se pak zcela regulérně vylíhl ve špitále v Balmain zrovna na narozeniny naší oblíbené královny Alžběty II. A tak měl i svůj první ohňostroj.

Když se v roce 1970 narodil Petr, to jsem už dělal v konstrukci automobilů BMC. V práci jsem poznal jednoho Čecha, co opustil kotlinku v roce 1948, který měl stejnou krevní skupinu, tedy jezdil do buše na výšlapy, lovil zvěř a hledal zlato a drahokamy. Olda Pazderník ovládal navíc naši tehdejší současnou hovorovou češtinu na rozdíl mnohých jeho vrstevníků, kterým se mateřština zastavila okamžikem opuštění rodného hnízda. Byl tehdy vdovec se čtrnáctiletým synem z prvního manželství a jeho druhá manželka byla Japonka, se kterou měl malou holčičku, moc pěknou po mamince, která byla jako panenka z porcelánu, avšak ideální ženská do nepohody.

Začali jsme jezdit ven společně. Olda mně půjčil flintu a ukázal místa, kde se dali ulovit králíci a klokani. Obvykle jsme jeli v sobotu přes noc a od té doby jsme konzumovali divoké maso, jezdili hledat safíry a žlutý kov, za kterýmžto účelem jsme si pořídili nutnou výbavu. Navíc to byly aktivity více méně na jednom místě a tak když se narodil Petr, tak od svých 3 měsíců spával s námi pod stanem. Nejpohodlnější to bylo, dokud ho Míla kojila, to měl krmivovou základnu sebou a nebylo třeba nic moc mimo plínek balit.

Poznávání lidiček z české komunity se dělo jakýmsi přirozeným výběrem, ti co měli podobné zájmy k sobě tíhli. Ostatně počátkem let sedmdesátých jsem jezdil ven se skupinou australských Roverů, tedy dospělých skautů, kterým bylo něco přes dvacet let. S jedním jsem se seznámil v práci a po zjištění, že lezeme po skalách, noříme se do děr jeskyní a touláme se bušem, jsem byl přijat do jejich party. Bylo to vynikající a navíc jsem se i o víkendech učil anglicky a také s nimi poznal místa, kam normální člověk nezabloudí ani omylem. Takže když nám pan Sudek, jinak právník původem z Brna, který také patřil mezi bušem se toulající a jinak vyšinuté jedince, na své přednášce o svých toulkách v Himalájích řekl, že český Sokol Sydney bude pořádat výlet do kaňonu Bungonia pod jeho vedením, byl jsem už ostřílený bušman.

Celá akce se odehrávala v zimě, tedy v srpnu roku 1974, jak jsem se zmínil, pod patronací Sokola a vedením pana Sudka. Avšak jen on s manželkou a naše rodinka byli na místě přes noc. Ostatních, asi 20 účastníků, se dostavilo až v den pořádaného výšlapu. Šlo o to sejít po jednom velmi strmém hřebeni na dno nejhlubšího kaňonu v Klokánii, (900m), kterým jsme pak prošli, a pak se zase vyšplhat velice strmým svahem zpět k autům. Stačí snad to, že při výstupu zkolabovali vlčáci a majitelé je museli dál nést a pak i mrňata uvítala vynášku na zádech rodičů. Naši ostřílení hoši však cupitali celou cestu. Teď se tomu sám divím, co dvou a čtyřletý kluk dokázal.

V korytě potoka Bungonia na dně kaňonu žádná cesta není, zrovna tak jako po hřebeni dolů. Jde se tam, kudy buš pustí. V korytě se skáče a leze po vápencových balvanech, co zde jsou po každé povodni, tedy větším dešti, vodou přemístěny a jinak naaranžovány. Některé jako malý domek velké a kývající se, když se po nich leze. Ostatně okolní stěny jsou horolezeckým rájem, jak jsem se později přesvědčil.

Na tomto výšlapu jsme se poznali s podobně švihlou rodinku, která však na rozdíl od nás měla 2 zhruba stejně staré dcerky. Slovo dalo slovo a začali jsme jezdit ven společně. Přes tyto nové kamarády jsme poznali další jedince i rodinky stejné krevní skupiny a tak se naše vandry po Klokánii staly i společenskou záležitostí.

Tak se stalo, že na Velikonoce 1974 jsme byli pozváni na již 4. Výroční celoaustralský potlach trampů z Československa. Tento se konal v údolí řeky Shoalhaven u osady Nerriga. Nakonec jsem jel jen já sám s naším Petrem, Míla byla s marodícím Martinem doma. V hospodě v Nerrize čekala spojka, se kterou jsme si nejdříve dali mazanec, co jsem dovezl a Míla upekla s pivem, a pak mně byla ukázána cesta na flek potlachu.

Kamarádů zde již bylo dost a chumel malých dětí taky. Takže o zábavu nouze nebyla. Navazovala se nová přátelství, potkávali se kamarádi, co se znali už z domu, a tak se lavinovitě rozrůstala trampská sešlost. Ven se začalo jezdit společně ve skupinách a výroční potlachy o Velikonocích se staly australskou tradicí trampů z Československa.

Některé kamarády, hlavně ty z velkých měst, jako Praha, Brno a podobně táhla zdejší divočina natolik, že si po čase koupili kusy země a začali farmařit. Tedy spíš jen tak jako hobby, pozemky byly na vážné farmaření malé. Vydělávat na živobytí bylo nutno nějakou jinou prací. Dost si ale vypěstovali a vychovali sami, zeleninové zahrádky, slepice, husy, kozy, někteří i krávy a navíc v okolí byla ohromná zásobárna kvalitního divokého masa. Stačilo naládovat pušku a ulovit si, na co byla chuť. V těchto dobách jsme jezdili ke kamarádům na farmy i my zásobovat naše mrazáky chutným, zdravým a libovým klokaním masem. Toto když se připraví „na divoko“, jako třeba srnčí, tak to je pochoutka. Polévka z klokaního ocasu a jiných částí jako třeba hrudník chutná jako velice silný hovězí vývar a navíc po vychladnutí „zesulcovatí“, v klokaním ocasu je hodně šlach a kližek.

Tehdy jsme naše úlovky využívali, jak to šlo, a tak jsme i opatrně stažené kůže vydělávali. A tak doposud máme po domečku kozí a klokaní kůže. S postupujícím „pokrokem“ zde bylo drasticky omezeno držení střelných zbraní, děti odrostly a naše zájmy se pozvolna měnily. Ostatně dnes, když dostaneme chuť na divočinu, tak se dá koupit králičí, kozí, klokaní a nebo krokodýlí maso u řezníka. Pro ty, co neví, krokodýl chutná podobně jako kuře či slepice.

 

Napsáno 16/7/2014.

Fotografie najdete zde:

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Ctvrty_potlach_u_Shoalhaven_River_ –_velikonoce_1974


http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vylet_do_kanonu_Bungonia_Gorge_se_Sokolem_Sydney_v_srpnu_1974

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Hledani_safiru_u_Fitzroy_Falls_v_zari_1970

George Švehla Neviditelný pes


Diskuse


T. Zana
20:27
16.9.2014

Z. Lída
19:40
16.9.2014

M. Crossette
19:50
16.9.2014

Z. Xerxová
20:15
16.9.2014

T. Zana
20:20
16.9.2014

Z. Hanča
20:20
16.9.2014

H. Williamson
21:01
16.9.2014

M. Crossette
19:11
16.9.2014

H. Williamson
16:29
16.9.2014

M. Crossette
19:14
16.9.2014

H. Williamson
21:26
16.9.2014

D. Ruščáková
10:56
16.9.2014

Z. Jarka_F.
11:42
16.9.2014

Z. Jenny
19:32
16.9.2014

Z. Matylda
19:46
16.9.2014

T. Zana
20:22
16.9.2014

Z. Yga
10:55
16.9.2014

Z. Jovo
11:51
16.9.2014

Z. Yga
10:52
16.9.2014

Z. Vave
10:23
16.9.2014

M. Sedláková
8:53
16.9.2014

Z. Xerxová
6:53
16.9.2014

Z. Mravencová
6:46
16.9.2014

T. Louk
9:38
16.9.2014

Z. Yga
9:59
16.9.2014

Z. Mravencová
20:57
16.9.2014

Z. Vave
10:22
16.9.2014

Z. Jovo
12:25
16.9.2014

Z. Xerxová
19:26
16.9.2014

Z. Matylda
19:45
16.9.2014

A. Bytová
12:34
16.9.2014

D. Ruščáková
10:54
16.9.2014

Z. Jenny
19:35
16.9.2014

počet příspěvků: 33, poslední 16.9.2014 09:26









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !