Předchozí díl najdete zde.

V roce 1948 mi byly necelé tři měsíce a tak tu pohnutou dobu popíši až z pozice a očima dítěte, které v té době vyrůstalo.

Tatínek vystudoval střední zemědělskou školu v mém rodném městě, do kterého se za tímto účelem celá rodina ze Vsetína přestěhovala. Jeho matka, moje babička, byla již bohužel v té době vdovou. Dědeček, lékař, zemřel v Abázii, kde pobýval v lázních na léčení. Jeho smrt rodinu velmi poznamenala. K této tragické příhodě se váže zajímavá skutečnost. Aby zbývající část rodiny nemusela platit náklady na převoz zemřevšího, dovolili solidární lékaři mojí babičce a svobodomyslné tetě odvézt manžela a švagra, ještě týž den vlakem, na invalidním vozíku, plně oblečeného a jako spícího, až na místo určení, což znamenalo do Vsetína, kde byl poté vypraven důstojný pohřeb v kapli vsetínské nemocnice.

Můj otec miloval zvířata a celý svůj život mi říkal „zvíže“, ten něžný výraz mne provází dosud. Pořád mi zní v uších „ ak jak se máš, ty zvíže chlupatý ?“

Vyšší hospodářská škola v Přerově - dvůr,stáje a sýpky

Nebyl by to můj tatínek, kdyby nezjistl, že ho zemědělská škola, lidově zvaná v mém městě „hnojárna“, až tak nebaví, i když ji úspěšně dokončil, zjistil, že činnost spojená s tímto vzděláním není nijak lukrativní, alébrž většinou dřina. Původně zamýšlel věnovat se chovu koní.

Jeho dobrodružný duch ho však posléze odvelel k Československému vojsku. Napřed do Lučence a pak na posádku v Místku (Frýdek-Místek), byla to jediná posádka, která po nařízené demobilizaci po německých okupantech střílela i přes rozkaz presidenta Beneše a nedala svůj post zadarmo. Němci to ocenili a nepodnikli žádné další represe a to tak, že by šli po všech vojácích do důsledků. Později to však jejich velitel odnesl trestem nejvyšším.

Tatínek v uniformě se svým pobočníkem

Po dobu války a tedy ukončení činnosti ČSA, dala tatínkova rodina dohromady všechny finance, které měla, a poníženě žádala tatínkovým jménem okupanty o udělení živnosti pro provozování uhelných skladů. Okupační správa povolení udělila způsobem, že jeden z provozovatelů se této činnosti vzdal a živnost byla pak přidělena otci. Nebyla to žádná protekce, neb tehdejší provozující byl mojí rodinou vyplacen a měl další, jiné aktivity a taky to byli rodinní přátelé. Po dobu války i nadcházejícího míru to byla živnost dobrá a rodina poměrně prosperovala. S jinými provozovateli téže živnosti byli v dobrém rozmaru a přátelili se.

Rodina se dočkala konce války, aniž by kdokoliv zahynul, bomby spadly jen o pár domů vedle. Všichni se těšili, jak budou krásně žít a užívat volnosti, míru a plnit si svá přání.

Ta poválečná doba byla tak nadějná, že to snad ani nemohlo vyjít.

Osvobození města Rudou armádou

Pohoda a euforie po osvobození trvala velmi krátce, pak přišel ON. Vítězný únor 1948.

Můj tatínek se stal vykořisťovatelem, který vykořisťoval jednoho povozníka a dva koně, a tím pádem se moje rodina ocitla na indexu nepřátel maloměsta a jeho soudruhů. Ve svých vlastních uhelných skladech se stal skladníkem, a protože se na nadcházející zimu nakoupily zásoby dřeva a uhlí, které soudruzi neobjednali, jen zužitkovali, byly nám, rodině, dány faktury za tento odběr k náhradě. Splácely se pět let. Maminka musela do práce, tatínek bral almužnu ve vlastním podniku, babička měla velmi malý vdovský důchod, tetička žádný a babička přeslicová brala 190 Kč, protože za války pracovala u svého bratra v cukrárně a doba u živnostníka se do důchodu nepočítala.

Živila nás zahrádka, občasné sádlo od přátel, kteří hospodařili doma ještě tak trochu na svém, maso si moc nepamatuji, zato rajská, dušená mrkev, koláče, králíci (živeni trávou od Bečvy), slepičky, holoubata chovaná doma, ovoce, rybíz, angrešt a hlavně nezapomenutelná rebarbora a krutě tvrdá dýně aj. měly u nás pré. Prostě jsme žili chudě, ale zdravě.

Poúnorová fronta na maso

Zatímco někteří kamarádi rodičů, ne všichni, stačili urychleně převléct kabáty a neohroženě stáli v čele národních výborů a stranických orgánů, moji rodiče, staří matadoři demokracie, věřili, že se to vše obrátí, a babička i tetička, je v tom jen posilovaly a utvrzovaly.

Z mých rodičů se stali nepřátele režimu, tatínka zabásli a soudili, po roce 1989 zase in memoriam rehabilitovali. Moje tehdy dětská osůbka prožívala různá období, kdy se tenkrát ptala PROČ? Bosé děvčátko chodilo po horkých čedičových kostkách chodníku kolem domu, z vedlejšího domu okna vyhlížela paní. Kterápak ty jsi, holčičko, no, jsem ta a ta, víte paní, tatínek měl uhelné sklady. Á to jsi ty, chudáčku a podávala mi rozměklou hrušku, nechápala jsem.

Při všem tom marasmu jsem měla velké štěstí, že jsem slušně prospívala ve škole a po této stránce mně nemohl nikdo ublížit. Ve čtvrté třídě mně nevzali do pionýra, strašně jsem plakala, ale rodiče byli šťastní. Tenkrát jsem taky nechápala, jak mi to soudružky učitelky mohly udělat, když jsem se tak dobře učila.

Byla jsem naprostý vyvrženec. Ve městě okresního formátu, kde každý znal každého, to fungovalo tak, že učitel byl furt učitel, lékař byl furt lékař i právník byl pořád právník, továrníkům zbyly nějaké peníze, kdo to stihl, emigroval, ale my děti živnostníků, lékárníků, atd. jsme byly snadný terč.

Tatínek mi vyhrožoval, že jestli mu do domu donesu ten červený hadr na krk, tak nezná bratra. Maminka trpěla nenávistí převážně tlustých soudružek a podnikových milicionářek. Taky byla velmi brzo odejita jak z úřadu, kde pracovala, tak i z dalšího znárodněného podniku. Maminka byla nejen hezká a štíhlá, ale i excelentní účetní, uměla jazyky a taky hrála závodně šachy, to se neodpouštělo.

Únorové šibřinky

Nakonec mne do pionýra vzali, přimluvila se za mne jistá Jana, dcera vojáka z povoláni, od jejího bratra jsem si půjčovala knížky a moje knížky zase putovaly k nim. Ten den, kdy jsem dostala pionýrský šátek, jsem byla velmi šťastná, ale doma jsem ho musela schovat. Prostě vyčlenění z kolektivu je jedno z největších traumat, zvláště u dětí. Nejotřesnější na tom byla ta skutečnost, že jsem nevěděla, jak se takové bezpráví může dít. Ta nemravná iIdeologie a rozdělování lidí na třídy šla tak nějak mimo mě. Já jen chtěla být taky ta správná. Taková odvážná školačka, panebože to byly paradoxy.

Doba však nesla sebou další zrůdnosti, politické procesy byly v plném proudu. Doma mne chránili tím, že se o politice nemluvilo přede mnou, rodiče byli členy téže strany jako Milada Horáková a pro otce si STB chodila průběžně. Tatínek byl však takový geroj, že např. přišel ve velmi povznesené náladě ze zážitku, kdy v místním kulturním zařízení hráli olomoučtí umělci nějaký kus, na který rodiče měli abonentní vstupenky, a chválil se, jak nedal přednost ve dveřích soudružce ředitelce mojí školy. Druhý den byl pak velmi krutý, ta mrcha si vzala suplování v naší třídě a zesměšňovala mne před celou třídou. Bohužel pro ni mi pak na písemku musela dát jednušku, neb tam chyba nebyla.

V té době, plné blbé nálady, nepřežilo ani manželství mých rodičů, tatínek čím dál míň snášel šikanu ze strany jiných a maminka, která chtěla žít svůj dřívější život, odešla za hlasem svého srdce. Nemohu si stěžovat, můj nevlastní otec byl velmi chytrý a vzdělaný člověk, ale taky, že áno, opět člen té nesprávné strany, zarytý Benešovec, takže jsem si moc politicky nepolepšila a maminka taktéž.

Rozvod rodičů v 50. letech. V té době se v takovém městě, kde jsem žila, ještě snad nikdo nerozváděl, neb jsem byla pod stálou palbou otázek, proč se rodiče rozvedli, a všichni chtěli dopodrobna vědět, jak k tomu došlo. Chtěli to vědět sousedé, škola, sportovní oddíly, pionýrské vedoucí, vedoucí pionýrských táborů, všichni rodiče dětí, se kterými jsem kamarádila, taky lékaři a já nevím kdo ještě. Já se tak styděla o tom mluvit, až jsem z toho měla deprese.

Psala se 50. léta, a zatímco dnes budí obdiv ten, kdo rozvedený není, tenkrát to bylo prostě jinak. Ještě na průmce při přijímačkách padaly dotazy a to jsem už byla fakt na mrtvici a jen Kinderstube mně nedovolila spáchat hned na začátku střední školy masakr. Nejvíce ze všeho mne tížil fakt, že jsem byla odejita z rodného domu, který jsem bezmezně milovala, bratr tam zůstal. Pak jsem tam chodívala za babičkou, tatínkem i tetou, ale musela jsem zvonit a čekat, jestli je někdo doma, tam, kde jsem doma vždy byla.

To už se však blížila léta 60., přinášející jisté uvolnění a částečnou svobodu, příslib lepších časů, taky Beatles, Stouny, Jimmyho Hendrixe, Franka Zappu, kluby mladých, než je zase zavřeli. Ta doba „Zlatá šedesátá“ byla už o něčem jiném.

Vím, že je mezi námi mnoho těch, kteří si protrpěli své, ale já už se na to vše dívám s odstupem a jistým nadhledem. Vím jen, že hmotná bída plodí zase jen bídu, a pak vždy přijde vzpoura.

Duševní i mravní bída přináší také revoltu. Jen těch výsledků revolucí se vždy nakonec uchopí ti nesprávní. Tak nezapomínejme.

Příště to bude veselejší, slibuji na svou čest bývalé pionýrky.

Foto: archiv autorky a Jiřího Rosmuse. Klikněte na foto v článku, dostanete se do galerie.