Minulé vzpomínky jsem končila slibem, že bude další pokračování ve veselejším duchu. Tak tedy ano, prosím.

Co musí každé maloměsto obsahovat.

T.G.M.- součást korza, tenkrát ještě s hlohy

Hlavní náměstí, několik vedlejších náměstí, velký kostel a menší kostely, spleť starých uliček navazujících na hlavní třídu, většinou T.G.M, jakož i náměstí T.G.M, jakož i.... etc., dále musí mít hlavní společenský, městský dům, několik vedlejších, také několik škol, sokolovnu, nejméně dvě kina, plovárnu, hřbitov, park, veřejné WC, průmyslovou část a v tom všem žijí i pracují lidé. V letech mého dětství a dospívání bylo mé maloměsto v mých očích nádherné a milované. S postupující dobou se nadšení poněkud zmenšovalo. Dnes se mému městu přezdívá hanácký Detroit, což ho plně vystihuje.

Dětská léta a dospívání jsou velmi citlivé a vnímavé doby a tak se mi vybavují zážitky různých druhů, které pravděpodobně budou souznět s vašimi zážitky různé intenzity, mojí generace.

Starý most a Sokolovna

Každá dívka a každý hoch mojí generace musel nejen chodit do školy, ale také navštěvovat Sokol za účelem zušlechtění těla i ducha. Chodili všichni. To byla v letech mého dětství svatá povinnost, naplnit sokolský duch a zocelit tělo, dodržovat kázeň. Později se Sokol přejmenoval na ZRTV, základní rozvoj tělovýchovy, ale stejně jsme všichni používali značku „Sokol“, s tichým souhlasem dospělých autorit. Staří Sokolové a Sokolky měli a mají dodnes morální kredit.

Do Sokola se chodilo vždy v pondělí a ve čtvrtek – dívky a ženy po hodinách dle věku, a úterky a pátky byly vyhrazeny mužské a chlapecké části našeho druhu. Vše fungovalo bezchybně a zřejmě funguje dosud. Myslím, že ani EU nemá nic proti. Teď na to začínají být i nějaké dotace, aby se lidi začali znovu hýbat, zejména pak děti.

Otevření Tyršova mostu a Sokolové

Společenský život maloměsta se odehrával v Městském domě i lidovém domě, vyhlášených kavárnách či hospodách, chodilo se na koncerty a divadelní umělce z blízkého okolí i z Prahy a Brna. Hojně se hrály hry po volných večerech. Hry jako Člověče nezlob se, dáma, šachy, karty (Žolíky, Kanasta, Pasians, Prší, Vole lehni apod.), také šachy, dáma, domino, mlýnek, blechy, rovněž slovní hry a obrazy nebyly k zahození a tříbily rozum, leckde došlo i na domácí divadlo s lidskými protagonisty nebo i s loutkami či maňásky navlečenými na ruce.

Jako děti jsme si hrávaly divadlo samy, ve dvorcích nebo na ulici, dokonce jsme si opatřovaly samy kostýmy a dělaly si scénáře a samy jsme se režírovaly. Nacvičily jsme třeba Sněhurku a sedm trpaslíků nebo úspěšnou báseň „Znám křišťálovou studánku“, nad jejíž produkcí slzelo i naše místní publikum. Opona z šedých těžkých dek zavěšených na provaze fungovala bezchybně.

Někteří z nás provozovali různé zájmové činnosti, třeba balet nebo gymnastiku, což bylo nutné předvést. Bylo to pěkné a poetické, sousedky se dívaly přímo z oken svých domů, aniž by musely platit vstupné (cca 20 hal.), za to nám podávaly různé limonády či ovocné doma vyšlehané pěny. Odpolední hry lítací jako třeba na četníky a na zloděje nebo schovka bývaly důvodem k selekci dětských přátel a prubířským kamenem pro silnější a slabší povahy, ale byly to hry nevinně nekrvavé, a domů jsme přicházeli vyběhaní, hladoví a rodiče dobře věděli, že brzo padneme únavou, k jejich spokojenosti. Hodně se četlo, chodili jsme do knihoven, někdo četl i pod lavicí, či večer a v noci pod peřinou. Sama jsem byla vášnivý čtenář a to mi naštěstí zůstalo.

Kratochvílova ulice - dosud vše existuje, jen je opraveno

Tak jsme si vespolek všichni hráli, někdy i s rodiči, jen jsme k tomu všemu, a to jsem si jistě nevzpomněla na vše, nepotřebovali PC, notebooky, tablety a chytré telefony. V té době nebyla v domácnostech televize, no ano, nebyla, skutečně, a radio se poslouchalo zejména v sobotu a v neděli, dávali však tenkrát úžasné rozhlasové hry a nedělní pohádky. Ta pohoda u radia neměla chybu a všichni jsme tyto chvíle milovali.

Moji rodiče, přestěhováni z rodinného domu do nové výstavby třípatrového zděného domu, sedávali v kuchyni, kde bylo radio, donesli si křesla z obyváku a na xylolitové napastované podlaze kuchyně v těch křeslech poslouchali koncerty přenášené radiem přímo do bytů, óó, to byla vymoženost. A tak zatímco ve večerních hodinách někdo venku klepal koberce, z radia se linulo Faunovo pozdní odpoledne, případně Hra na labutě a pávy. To byly tenkrát hity vážné hudby. No jo, bývaly i jiné kusy, ale na tyhle nemohu zapomenout. Dokonce z nich mám stockholmský syndrom a na stará kolena si ty skladby někdy i pouštím.

Za doby mého mládí se v sobotu pracovalo do 12:00 dopoledne a pak teprve nastával úprk domů, k vodě, na zahrádky, do přírody. Odpolední soboty byly také dobou úklidu domácnosti, který jsme my děti upřímně nenáviděly, ale nedovolily jsme si ani špitnout a musely jsme doma pracovat. Slova jako NE, Neudělám, Nepůjdu, pro nás neexistovala, to jsme si nedovolily. Jednou mi v nemocnici moje spolupacientka na pokoji rcela „vy ve městech uklízíte uklizené“, tohle bude zajímavé asi hlavně pro Ygu, ta bude vědět, co tím myslím. Tehdá jsem se zastyděla a prosila o odpuštění toho nahoře, že jsem se jakýmsi nedopatřením narodila ve městě.

A už se dostáváme pomalým tempem k neděli.

Boží tělo a moje růžové taftové šaty, jdu s bratránečkem

V neděli ráno jsme se nasnídali všichni společně, v klidu. V neděli vařily sváteční jídlo babičky, později jen maminka a babičkám byl oběd donesen. Většinou bývaly řízky s bramborem nebo vepřová se zelím a s knedlíkem, také někdy svíčková. Zatímco přes týden jsme chodili skromně oblečeni, v neděli se chystalo vždy to nejlepší na promenádování po korze.

Co bylo korzo? Korzo – okružní promenáda se konala každou neděli od cca 14:00 hod. do pozdních odpoledních hodin, dle počasí, zejména pak v jarních měsících a krásných podzimních dnech.

Celé rodiny, oblečené do roztodivných dobových modelů, se producírovaly kolem bloku obchodů, prodejen, kulturního stánku uprostřed náměstí, toho hlavního. Vpředu chodíval otec rodiny, vždy zásadně v klobouku z TONAKU, snímaje při každém pozdravu klobouk z hlavy, a s jemnou úklonou opět klobouk byl nasazen. Dáma po jeho boku se nesla v božohodovém kabátě, kostýmku, šatkách, rovněž zásadně v klobouku, pokud možno s bažantím pérem či ovocem, květinami na něm, boty na obrovském podpatku zvíci vzducholodi, bytelným tak, že by s ním šla dobře vytloukat okna.

Podivuhodné klobouky

Za dominantním párem se plížila zpocená otrávená děcka v šatičkách námořníků, či růžových taftech, k pozdnímu odpoledni již notně pokapané zmrzlinou či jinými pochutinami.

Výrostci a mladé slečinky chodili ve skupinkách, chichotali se, štěbetali a vzájemně se okukovali, s více či méně nejapnými poznámkami, většinou vše probíhalo v poměrně klidném cvrkotu maloměsta, bez ječení a řevu moderní hudby, bez aut a motorek, prostě jen tak. Jako dítě jsem tyto pochody městem nenáviděla, jako slečna jsem se s ostatními slečnami moc těšila. Vzpomínám, jak jsme hochy tajně známkovaly. Neoblíbený hoch měl název „teplé mléko“ (to jsme nenáviděly) a velmi oblíbený měl název „kakao“, tak jsme mohly beztrestně a hlavně tajně hodnotit, co si o tom mysleli ti mladí pánové, mi není známo, byla totiž taková doba, že jsme si vůbec nedovolili chlapce oslovit, to by bylo děsné faux pas.

Je zajímavé, že korzo přetrvávalo až do začátku šedesátých let, nikdo ho nezakazoval. Dnes s odstupem doby si myslím, že jednak šlo o oblíbenou tradici, dnes moderně zvanou komunitní život a takhle šlo třeba i zjišťovat veřejné mínění. Telefony se tenkrát ještě neodposlouchávaly, neb je skoro nikdo neměl, a v zaměstnání a ve škole se o soukromých věcech nemluvilo. Společnost a rodina nebyla tehdy v žádném případě otevřená a některé věci soukromého charakteru bývávaly tabu.

Dopolední nedělní hodiny trávili uprostřed maloměsta většinou jen muži, v hloučcích stávali po obvodu náměstí mezi vzrostlými hlohy a probírali politiku, sport, sběratelství a podobné bohulibé zásadní věci. Stáli tam lékaři, právníci, lékárníci, obchodníci, dělníci, prostě všichni, na náměstí to žilo.

Úderem 12 hodiny však vcházeli muži do svých domácností, vyžadujíce přesné podání nedělního oběda. Čím vyšší vzdělání, tím vyšší restrikce za nedodržování pravidel. Pamatuji si, jak mé spolužačky, dcerky lékařů, měly lufta z mužské části rodiny a nedovolily si ani pípnout, když pan MUDr. něco řekl či vyžadoval.

Po nedělním zdravém obědě se vše uklidilo a čekalo se na již výše popsané odpoledne.

Libosad, park Michalov - také vše zachováno

Některé rodiny po absolvování korza, nejméně třikrát obejitého, vyrážely do libosadu Michalov a zdatné rodiny pak do přírodní rezervace Žebračka na petrklíče, konvalinky atd. Ty nejodvážnější pokračovaly po břehu řeky Bečvy, kolem vrbiček, kde bylo vždy nebezpečně blátivo, dámy zuřily, děcka padala do bláta a otcové mívali škodolibou radost, že ti slabingři zase nic nevydrželi. V letní dny se pak jezdívalo do přilehlé lesní části města, za účelem samosběru malin, ostružin, hub a posezení na dece. Klíšťata tehdy asi nebyla.

Rodina mojí babičky přeslicové, šest sourozenců s partnery, se scházívala v restauraci Pivovar, každou neděli, s železnou pravidelností. Muži srkali pivíčko a ženy pomalinku upíjely malou griotku. Pokud nám dětem bylo dovoleno přijít za nimi, lítávali jsme po červeném koberci restaurace z jednoho konce na druhý, pak ven na zahradu pod lípy a zpět, dělávali jsme tam pěkný brajgl, nepamatuji si, že by nás kdy někdo okřikl, vzpomínám si jen na to šílené vedro, které tam panovalo. Bratři babičky přeslicové byli jak živnostník, tak i učitel, a sestry byly ženy v domácnosti. Jen tetička, manželka od strýčka, bratra to babičky musela do práce ve své vlastní nádherně zařízené malé cukrárně, která se nacházela u malé pasáže.

Strýček ve vedlejším domě provozoval cukrářské řemeslo a dělal, kromě jiného, „půlmetrové“ vyhlášené kremšnity. Za II. sv. války tam chodilo hodně okupantů a cpali se cukrovím, až měli bubliny za ušima, ale zase rodina měla dostatek mouky, tuku atd., neb strýček měl příděly. Němci byli hodně na sladké a po předchozí krizi, než začali tu hroznou válku, asi hodně hladověli a neměli nikdy dost. Jako dítě jsem později měla taky výhodu, a dokud tetička pracovala jako prodavačka ve své cukrárně, dostávala jsem slušné porce zmrzliny.

Jakmile začalo to pravé žhavé léto, celé maloměsto bylo u řeky na svých místech, neb každá uskupení či parta měla ta svá.

1948 - piknik v městské části Vinary

Nejvíce lidí bylo na pláži s honosným názvem Ostende, byla tu tráva, štěrk i písek, řeka byla čistá a chladivá, dal se tu hrát volejbal, diskutovat se sousedy, děcka byla na dohled, sestup do řeky pozvolný, stánek se žlutou, vydatně perlivou neulepenou sodovkou byl v dohledu a Pobečvané chodili k řece jen v plavkách. Musela jsem do vody nosit červenou gumovou čepičku, to abych byla lehce poznatelná pro rodiče a mohli mě odvolat z vody. Většinou jsem ale vodní život trávila pod vodou a tak to neměli lehké, z vody jsem vycházela většinou zcela fialová zimou, ale spokojená.

Byl to nádherný způsob léta. Někteří občané navštěvovali místní plovárnu, která byla situována přímo ve městě a nikdy na ní nefoukal vítr.

Městská plovárna v r. 1948, vzadu s kabinkami

Voda tam byla z Bečvy, přehnaná jen přes čerpadlo a bazén se pak vypouštěl a čistil ručně. Myslím, že kdyby to viděla slavná EU, trefil by ji šlak, komplet. Na plovárnu chodívala stále stejná společnost, také se tam daly hrát kuželky, či menší sport v zahradě plovárny. Dřevěná lehátka bývala plná a z tramburek (skokanské můstky) se skákalo za pozornosti celé plovárny.

Naše rodina pobyt střídala, někdy jsme ležívali na pláži Ostende, jindy na plovárně. V menším bazénu plovárny byla i skluzavka, jež prodřela nejedny vetché plavky. Dřevěné převlékací kabinky byly pronajaty na celé léto a jen pár jich bylo volných, v některých kabinkách byly vyvrtány dírky po odpadlém suku dřeva a jen pánbu ví proč to někdo dělal. Známému pardovi z maloměsta, jinak to otci mého spolužáka, pak byly do vedlejší kabiny přidělovány jen ty nejkrásnější příchozí ženy.

Hodně mých spolužaček pojalo za manžely plavce, kteří se věnovali plaveckému sportu i vodnímu pólu, a tak na městské plovárně jsme prožili nádherné časy jak vzájemného poznávání, tak i mladomanželských partiček. Na plovárně vyrostla i většina našich dětí, které na tyto chvíle dodnes vzpomínají. Vařili jsme jim přímo na plovárně, zejména frčely špagety s čímkoliv a hustá polévka, ve které stála zelenina i lžíce. Všechna dítka jsou zdatná a zdravá. Dnes je jim něco mezi 40 až 50 lety.

Slušivé námořnické a nezničitelné kárko - nedělní procházka v libosadu Michalov

V době mého mládí mělo mé město asi 20 tis. obyvatel. Postupem doby, kdy přišel průmysl, odstěhovali se lidé z okolních obcí, převážně zemědělci a kovozemědělci do maloměsta, čímž vzniklo o něco větší maloměsto, přibylo bytů i obyvatel, přibyly také městské části, které dříve byly samostatné obce, takže nyní vykazuje můj hanácký Detroit asi do 50 tis. obyvatel. Je to dobré pro daně, ale není to dobré pro lidi, proto se jich hodně zase stěhuje z města ven. Přála bych mému městu lepší chvíle, doufám, že ještě budou. Jsou tam skvělí lidé, kteří by to mohli dokázat.

Až tam někdy budete, navštivte určitě historické Horní náměstí a zámek a projděte se po korze, které lehce odhalíte, zajděte se podívat na zámek na monumentální obrazy mistra Mervarta a mamuty, projděte si Městský dům, a pokud byste měli čas, zajeďte se do přírodní rezervace Žebračka nadýchnout se divokého česneku, je to dobré na nervy, projděte se kolem mé milované řeky Bečvy a zažijete nirvánu. Při tom všem vzpomeňte se mnou na místa svého rodiště a zašlé časy.

Příště dáme „sladká šedesátá“, tedy pokud budete chtít.

Foto: archiv autorky. K nahlédnutí i přímo tady na Rajčeti.