22.10.2018 | Svátek má Sabina


VZPOMÍNKA: Žralok a já

6.10.2018

Bože můj, jak ten čas letí! Tohle se stalo, když jsem byl mlád. Snad ani padesát pět let jsem ještě neměl. Bydleli jsme tenkrát s tou mojí v západní Austrálii v místě zvaném Fitzroy Crossing a jednou z mých vášní bylo rybaření. Většinou jsem je prováděl v místním Geikie gorge, což byl billabong na řece, který se táhl přes 20 km proti proudu za město. Nebo na stejné řece, ale na jih, kde byl billabong asi 14 km dlouhý. Billabong, abyste věděli, je místo, kde řeka v suché sezóně nevysychá. Jinak je koryto řeky Fitzroy suché a můžete v něm i stanovat. Což se ale nedoporučuje, kdyby náhodou někde proti proudu zapršelo, voda pak korytem letí a smete vše, co jí je v cestě. Většinou s sebou nese různé klacky, ba i klády a vůbec všechno a všechny, kteří by mohli v korytu stanovat nad vámi, a kdyby se taková vlna přehnala přes váš stan, šance na přežití je téměř nulová.

V Geikie gorge jsem znal rangera, Paul Udinga se jmenoval, a s tím jsme rybařili vždy večer, když měl po šichtě. On přes den vozil po řece turisty. Jednou měl člun, kam se vešlo asi padesát turistů, plný Němců, Američanů a Japonců a těm všem visely kolem krku tisíce dolarů v podobě drahých fotoaparátů a kamer a všichni chtěli vidět krokodýla. Paul je tedy vezl středem řeky proti proudu a zkušeným zrakem sledoval oba břehy, až konečně krokodýla objevil.

„Krokodýl!“ vykřikl a ukázal směrem, kde se bestie slunila. V ten moment se všichni turisté zvedli ze sedadel a nahrnuli se na stranu slunícího se krokodýla. Na což člun zareagoval tím, že se převrátil. Tisíce dolarů, které turistům visely kolem krku, se tam utopilo a Paul v životě neviděl postarší turisty tak rychle a usilovně plavat na druhý břeh, kde žádný krokodýl nebyl.

Nebo jsme s ženou a s ředitelkou místní nemocnice (moje žena tam dělala zdravotní sestru) chodili po večerech rybařit do billabongu pod Geikie gorge. Push ´em up se to místo jmenovalo, protože tam jednou vysadili buldozeristu s buldozerem a zapomněli na něj. Přijeli pro něj až za týden a na otázku, co tam ten chudák celou tu dobu dělal, ten dobrý muž odpověděl: „Co bych dělal, buldozéroval jsem!“ V místní creol hantýrce: „I bin push ´em up!“

Od té doby tomu místu nikdo jinak neřekl než Push’em up! Tam jsem vždy nasbíral dřevo, udělal oheň a házecí sítí nachytal garnáty, což prý je český výraz pro prawns. Jsou to říční prawns a těm se v západní Austrálii říka cherabin. Pekl jsem je na žhavých uhlíkách, zatímco “moje holky“ chytaly na udici barramundi ryby.

Přes víkend, když bylo více času, jsem vytáhl svůj hliníkový člun a jeli jsme ve třech do toho 14kilometrového billabongu za domorodou komunitou, která se jmenuje Gnudawadda. Núdavoda se to vyslovuje, což se mi dobře pamatovalo a volně jsem to překládal pro potěchu mých holek zpátky do angličtiny jako Nahou vodu. Tam jsme i stanovali a jednou mi velká barramundi zatáhla rybářský prut do vody a už jsem jej nikdy nenašel. A všechno tohle rybaření mi bylo málo a když přišel kamarád Max, jehož žena také pracovala v nemocnici, že by jel na mořské ryby do Lombadiny, neodolal jsem a jeho nabídku ihned přijal.

Lombadina je domorodá vesnička na sever od Broomu, ale Max znal zkratku a ani ne sto kilometrů za Derby jsme odbočili a jeli starou stezkou na západ. Ta stezka byla tak hrozná, že jsem na ní přerazil u svého landcruiseru výfuk. Byl bych ho přidrátoval k podvozku, ale jako na potvoru jsme s sebou žádný drát neměli a nikde nebyl ani plot, plůtek, kterých je jinak rurální Austrálie plná, abych si nějaký odstřihl. Uvázal jsem tedy výfuk košilí, ale ta se každý kilometr vzňala, protože výfuk byl horký, a museli jsme zastavit a na košili naházet písek, jinak se to uhasit bez vody nedalo. Bylo mi jasné, že takhle do Lombadiny nikdy nedojedeme, i když Max tvrdil, že nám ta zkratka ušetří skoro sto kilometrů. Nakonec jsme výfuk nějak přivázali přes rybářský prut a do Lombadiny dojeli. Sice pozdě večer (po normální silnici bychom tam už dávno byli), ale dojeli jsme.

Hned druhý den jsme šli na ryby nad Lombadinu, kde je úsek, který je tvořen skalisky, takže stojíte jakoby na náhorní rovině a miniaturní údolíčka a kaňony jsou pod vámi. Ne nějak hluboko, ale několik metrů na dno to je. Na té planině nám domorodí mladíci, kteří mne znali, když jsem do Lombadiny zavítal s manželkou profesionálně (měla tam pacientku), ukázali několik lidských stop. Byly zkamenělé a byly to stopy asi ženy s dítětem. Dětská stopa šla stejně, ale dospělý krok se trochu prodlužoval, jako by se rozbíhal. Řekl jsem to mladíkům a když jsem viděl, jak se na sebe pobaveně podívali, rychle jsem dodal: „Dejte mi trochu víc času a řeknu vám, jak se ta ženská jmenovala...“

Kluci se rozřehtali a moje reputace bílého srandisty byla zachráněna. To tak, učit domorodce číst ve stopách! Jak mě to mohlo jen napadnout? Přesto mě záhada těch zkamenělých stop zaujala víc, než jsem dal najevo. Myslel jsem, že to budou stopy staré miliony let, tedy světová rarita a senzace, ale geolog mi později vysvětlil, že to zkamenění je asi jen pískovcového rázu a že se to mohlo stát sotva před deseti, nejvýš dvaceti tisíci let. Jo a slíbil jsem těm domorodcům, že nikomu neukážu, kde ty stopy jsou, a tak vám to dál už nepopíšu. S mladíky jsme domluvili, kdy pro nás připlují, protože nás na plošinu přivezli člunem a pak zase odpluli.

Bylo zrovna před přílivem a vody v kaňonech nemnoho. Sedli jsme si s Maxem pod stříšku upletenou z proutí, která tam byla pro rybáře, a dali si pár piv. V téhle oblasti Austrálie je horko pořád a žízeň také, prostě zaslíbený kraj. Přílivová voda v oblasti Kimberley může dosahovat rozdílu až dvanáct metrů a je to podívaná, když se voda blíží. Nejprve jen jako čůrky, pak to zesiluje a nakonec se řítí vlna skoro metrová a pak ještě vyšší a ta už sebou nese ryby, vidíte je, jak se v tom mlátí, rolují... no senzace! Voda v údolíčkách stoupla, nahodili jsme udice a začali rybařit. Když už byla voda skoro metr pod námi, Maxova udice se zachytila někde na dně. Já jsem zrovna stál pod ním, trochu stranou a tím směrem, kterým se jeho udice zachytila.

„Hele, podívej se, kde se mi to zachytilo,“ vyzval mě Max.

Jelikož jsem na takovéhle výpravě byl poprvé, neznalý nejen co do chytání mořských ryb, ale hlavně nebezpečí, klidně jsem opustil svůj prut zaklesnuv jej ve skále a potopil se a jel po vlasci až ke dnu a zachycený háček uvolnil. Návnada už na něm nebyla, tu nějaká potvora sežrala. Ostatně jinak by se háček nezachytil. Vyplaval jsem na povrch, když v tom se kolem mne prohnala velká ryba a za ní žralok. Nebyl nijak veliký, sotva dva metry, tvrdil později Max, ale já mu to nevěřím. Mně se ta bestie zdála ohromná. Neměl jsem pochopitelně čas na nic, jen jsem se přitiskl ke skále. Žralok sebou mrskl, tedy svým ocasem, a nejen že přestal honit rybu, co kolem mne proplula, ale vlastně se ve vodě úplně vzpříčil a jakoby se postavil na ocas. V ten moment se moje oči dostaly do úrovně jeho oka, to druhé jsem neviděl, páč žralok ode mne odvracel hlavu i tělo. V tom oku byla taková hrůza z našeho setkání, že větší mohla už být jen v mých očích. My se tak strašně lekli jeden druhého, že nám oči lezly z důlků! Zatímco já byl jako přikován zády ke skále, žralok mrskl ocasem podruhé a byl pryč. Vše se to odehrálo během vteřiny, ale mně to připadalo jako zpomalený film. Vyškrábal jsem se na skálu drkotaje hrůzou zuby, zatímco Max se mohl potrhat smíchy.

„Aby ses nepodělal,“ zavrčel jsem.

„Já se nepodělám,“ svíjel a řehtal se Max, „jen jestli ses nepodělal ty.“

Na to jsem neodpověděl a neřeknu to ani laskavému čtenáři. Stejně by mi nikdo nevěřil, že jsem z té vody vyšel s šortkami sice mokrými, ale jinak čistými.



Diskuse


O. Roldán
16:47
6.10.2018

L. Zemek
10:25
6.10.2018

A. Skrivanek
1:42
6.10.2018

S. Moc
1:55
6.10.2018

J. Farda
13:47
6.10.2018

P. Papež
20:38
7.10.2018

počet příspěvků: 7, poslední 7.10.2018 08:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.